„Nikoho nezajímalo, že venku běhá syfilitik.“ Hlášení pohlavních chorob nefunguje

Když se osmadvacetiletý Lukáš z Brna dozvěděl, že jeho sexuální partner má diagnostikovaný syfilis, okamžitě se rozhodl nechat se otestovat. Zatímco první muž už podstupoval léčbu, on týdny čekal, než zjistil, zda je také nakažený. Nešlo přitom o jeho nečinnost - podle svých slov narážel na pomalý, těžkopádný a byrokratický systém.

Testy si nechal udělat v soukromé laboratoři jako samoplátce, aby měl výsledky co nejrychleji. Vzorky však putovaly ještě do Národní referenční laboratoře, která měla výsledky potvrdit.

Ty měly přijít do týdne - to se ale nestalo. „Řekli mi, že to posílají poštou a že se jim poštou vrací i výsledek. Někde se ale pravděpodobně zasekly, dva a půl týdne jsem nevěděl nic,“ vypráví Lukáš (nejedná se o pravé jméno - redakce ho zná, vzhledem k citlivosti tématu se ale rozhodla jej nezveřejnit).

Ani po několika telefonátech se nikam neposunul. Z referenční laboratoře mu sdělili, že výsledky nesmějí nadiktovat po telefonu a že jedinou možností je přijet osobně do Prahy. Zaslat je přes datovou schránku či jiný zabezpečený kanál prý možné není.

„Přijde mi bizarní, že to celé visí na tom, jestli pošta doručí výsledky. Nikoho nezajímalo, že jim venku běhá potenciálně aktivní syfilitik, který o tom neví,“ dodává.

Podle lékařů nejde o ojedinělý případ. „Nic není digitální, existuje spousta míst, kde se něco může zdržet nebo ztratit. Ten systém je archaický a chybový,“ potvrzuje přednosta Dermatovenerologické kliniky v pražské Bulovce Filip Rob.

Třetí týden čekání se Lukáš obrátil na odborníky v brněnské fakultní nemocnici. Systém nakonec museli obejít - jeden z lékařů do laboratoře ze známosti zavolal a pracovníci mu výsledky nadiktovali po telefonu. Ty potvrdily infekci. Krátce poté byl proto Lukáš na deset dní hospitalizovaný na infekčním oddělení.

Tím ale série absurdních zážitků neskončila. Hygienická stanice ho kontaktovala více než měsíc poté, co problém začal řešit. „Asi týden dva poté, co jsem byl přeléčený, mi volali z hygieny, že pro mě mají smutnou zprávu - že jsem pozitivní, a že bych to měl řešit. Řekl jsem jim, že už je to dávno vyřešené, že jsem před dvěma týdny ležel v nemocnici,“ kroutí hlavou Lukáš.

„Kdybych to hodně aktivně neřešil, ani bych o nákaze nevěděl. Takže bych ji mohl nevědomky šířit dál,“ dodává.

A není zdaleka jediný, kdo v podobné situaci narazil na problémy. „U mého prvního kontaktu depistáž (cílené vyhledávání nemocných, v tomto případě na základě oznámení jiného nakaženého, pozn. red.) nakonec vůbec neproběhla. Nahlašoval jsem ještě jiný kontakt a ani jemu se hygiena nikdy neozvala,“ popisuje.

V Česku je hlášení některých pohlavních chorob, například syfilidy či kapavky, povinné. A nakažení mají povinnost se léčit. Pokud to neudělají, jsou nahlášeni na hygienickou stanici.

Jenže v praxi tento systém často selhává. „V Česku je pořád ten pseudodepistážní systém, který teoreticky kontakty oslovuje, ale ono to stejně nefunguje,“ myslí si Filip Rob.

Mnoho lidí své kontakty raději oficiálně neuvádí – nechtějí „donášet“ nebo vyvolávat konflikty. „Nedokážu říct, kolik lidí reálně kontakty oslovuje, spousta to radši neudělá, protože se bojí, že by jim bylo vyčítáno, že někoho nakazili. Je to složité, není v tom jen medicína, ale i lidské vztahy,“ vysvětluje lékař.

Zpoždění ale vzniká i v případech, kdy pacient své kontakty uvede. Systém totiž stále funguje na papíře. Depistážní sestry ručně vyplňují formuláře, kam zapisují jméno, město, povolání a telefonní číslo rizikových osob.

„To ale nedává smysl – na kolik lidí, které znáte, máte telefonní číslo? Většinou je kontakt přes chat nebo seznamku. Když jsem to řekl, sestra políčko vyškrtla, že kontakt není. Je to byrokracie, která nedává smysl. Je strašná a naprosto zbytečná. Veškeré informace v tom formuláři jsou nepoužitelné,“ kritizuje Lukáš.

„Kdyby hygiena měla čas trasovat, hledali by nějakého, řekněme Honzu z Brna, architekta. To jsou ta data, která měli. Jak z toho chcete někoho vytrasovat?“ ptá se.

Podobně systém popisuje i přednosta pražské dermatovenerologie: „V praxi to funguje tak, že hlášení v nemocnici nebo na ambulanci připravíte na konci měsíce, posíláte ho poštou na hygienu a tam to po nějaké době zpracují. Takže si umíte představit, že to není úplně nejrychlejší. Samozřejmě může být i problém třeba to, že číslo je špatné nebo něco chybí,“ uvádí Filip Rob.

Vláda nicméně nyní mluví o změnách. Minulý týden schválila novou strategii digitalizace, která má mimo jiné zavést elektronické laboratorní žádanky. Podle hlavního gestora tvorby strategie Petra Foltýna by měly být první systémy spuštěny od ledna a během první poloviny roku plně funkční.

Odborníci z řad dermatovenerologie se shodují, že Česká republika by se měla inspirovat západoevropským modelem, kde je odpovědnost přenesena více na samotné pacienty. Ti jsou povinni své kontakty informovat, stát je už aktivně netrasuje.

„Řeknu to na rovinu: Tenhle povinně hlášený a centrálně vedený systém funguje jenom v Česku. Všude jinde na Západě je to stylem: Máte pohlavní chorobu, oznamte to svým sexuálním kontaktům, je to vaše povinnost. A tím to končí,“ vysvětluje Filip Rob.

Současná česká legislativa je podle něj ve srovnání s jinými zeměmi přísnější. A také zastaralejší. „Ten zákon je starý. Mohl fungovat v roce 1940, kdy sexuální život byl jiný a neexistoval internet, mobilní aplikace a tisíc dalších věcí. Není přizpůsobený jednadvacátému století, kdy spousta kontaktů je anonymní nebo částečně anonymní. V tu chvíli je to často nepoužitelné,“ dodává.

Pohlavně přenosných nemocí přitom v populaci dlouhodobě přibývá. Například počet případů syfilidy se za posledních deset let zvýšil o 60 procent. U kapavky je nárůst ještě výraznější: Nákaz je přibližně dvakrát víc než před deseti, a dokonce čtyřikrát víc než před patnácti lety.

Podle odborníků přibývá i chlamydiových infekcí - přesná data sice nemáme, odhady ale mluví o nižších tisících případů ročně. Povinně hlášené jsou jen vzácné chlamydiové infekce (způsobují tzv. venerický lymfogranulom) - je jich sice relativně málo, i tady statistiky ukazují nárůst – zatímco třeba v roce 2010 byl v Česku evidován jediný případ, loni jich bylo 25.

Důvody jsou různé - společnost se proměňuje, lidé mají více sexuálních partnerů než dřívější generace. Svůj podíl na tom mají i seznamovací aplikace, které nabízejí rychlé kontakty s cizími lidmi, a tím pádem vyšší riziko přenosu infekcí. Podle odborníků je proto klíčová prevence: dodržování zásad bezpečného sexu a používání ochranných pomůcek.