Hlavní obsah

Pod čarou: Je lepší být turista než cestovatel. Výletník si na nic nehraje

Foto: Barbora Tögelová, Seznam Zprávy

Proč už nám tolik nejde o ty nejkrásnější pláže či památky, ale hlavně o to, abychom byli ještě lepšími turisty?

Reklama

Po pandemii se do atraktivních destinací po celém světě vrátily davy výletníků. Na principu cestování se ale přesto něco změnilo.

Článek

V newsletteru Pod čarou popisuje každou sobotu Matouš Hrdina společenské trendy, které sice vídáme všude kolem sebe, ale v přílivu každodenního zpravodajství trochu zanikají mezi řádky. Pokud vás ukázka zaujme, přihlaste se k odběru plné verze newsletteru.

Když se hodně nudím, koukám na tiktoková videa mladých zahraničních turistů v Praze. Navzdory očekávání v nich totiž často nehrají hlavní roli panoramata Karlova mostu nebo levné půllitry piva a vepřová kolena, ale spíš nejrůznější „vyhlášené“ obchody, kavárny, kluby a další podniky, o kterých jsem nikdy neslyšel, a to se neskromně považuji za relativního znalce všech koutů metropole.

Zdá se, jako by se pohybovali ve speciální turistické dimenzi, která se světem místních nejen nemá žádné styčné body, ale nejspíš o něm vůbec netuší. Pravděpodobně to není jen můj osobní dojem, ale útržek procesu, ke kterému dochází i v jiných vyhlášených turistických lokalitách v Evropě a dalších koutech světa.

Z cestování se totiž čím dál víc stává aktivita, která je sama sobě cílem a náplní, a ve výsledku je celkem jedno, kam přesně míříme a co tam budeme dělat – podstatné je, abychom se stylizovali do toho správného typu turisty. A i když se tento posun týká především mladších lidí z řad generace Z či mileniálů, jeho dopady a vliv nejspíš cítí i starší ročníky.

Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem:

Dovolená opravdová i předstíraná

Toto směřování na sociálních sítích naznačují nejen záběry s avokádovým latté v obskurních žižkovských kavárnách, ale také pojem europecore (trend by byl v tomto případě asi silné slovo).

Tím začaly především americké influencerky označovat videa, na kterých pobíhají v rozevlátých krajkových šatech v záři letního slunce, cucají koktejly, nakupují na trhu rajčata a ukusují bagetu, jak se sluší na správnou dovolenou v Evropě. Trik je ovšem v tom, že to v mnoha případech nedělají v Paříži či na toskánském venkově, ale kdesi na maloměstě v Kentucky nebo Ohiu – „americká turistka v Evropě“ tu totiž není popis objektivní reality, ale především pocit a styl, který lze realizovat kdekoliv, a ze sofistikované turistiky se tak stává nečekaný módní trend.

Mohlo by se zdát, že je to klasický eskapismus lidí, kteří nemají na drahou zahraniční dovolenou, a tak si na ni alespoň hrají. To je jistě jeden z motivů, ale mnohem důležitější je způsob, jakým toto nové vnímání cestování u řady mladých lidí podnítily sociální sítě.

Hned po vzniku Instagramu se nezbytnou rekvizitou mnoha atraktivních lokalit staly fronty turistek čekajících na to správné selfíčko s rozeklanými útesy či západem slunce (a také instagram boyfriends plnících roli samohybného stativu) a po nástupu TikToku a dalších platforem vše dostalo ještě rychlejší spád.

Takřka každý aspekt cestování – od nákupu letenek přes rezervaci ubytování a předvýběr dobrých restaurací až po neustálé zaznamenávání a sdílení každé minuty dovolené – byl digitalizován, a tím i mimořádně usnadněn. Průběh našeho výletu můžeme do nejmenších podrobností odhadnout dopředu, a proto už se tolik nesoustředíme na odhalování neznámého, ale především na vytváření a sdílení toho nejstylovějšího obrazu naší cesty.

Tento přístup nedávno reportérka webu Vox Rebecca Jenningsová výstižně popsala jako optimalizaci cestování. Davy výletníků sice na vyhlášených místech dělají potíže už od nástupu masové turistiky, ale situace se zhoršuje kvůli tomu, že nás nejrůznější aplikace i prostý stádní instinkt (posílený atraktivními obrázky na sociálních sítích) vedou k čím dál většímu slaďování cestovních itinerářů.

Jinými slovy není podstatné, na kterém slavném náměstí či pláži stojíte, ale spíše to, že jste si odškrtali přesně ta místa, jídla, podniky a zážitky, které jsou zrovna považovány za tu nejlepší a nejefektivněji využitou dovolenou.

Výsledkem nejsou jen zpocené davy, rostoucí emise z letecké dopravy, zdražování bydlení a služeb pro místní obyvatele a další notoricky známé problémy spojené s masovou turistikou, ale právě i vytváření v úvodu zmíněné paralelní turistické dimenze, která ve většině koutů světa vypadá velmi podobně a zámožnější západní turista se znalostí angličtiny jí může nenuceně proplouvat, aniž by si musel uvědomit, kde vlastně zrovna je.

Marný hon za autenticitou

Jako nejlogičtější řešení tohoto problému nejspíš většinu lidí napadnou principy, které ve svém článku zmiňuje i Jenningsová. Nehnat se za místy a zážitky z různých top 10 žebříčků, nesdílet každý krok na sítích, mířit do okrajovějších a méně známých lokalit, ponechat věci náhodě a nechat se překvapit, na co stranou vyšlapaných stezek narazíme.

To je ovšem přístup, za kterým se skrývá dobře známá marná honba za autenticitou, která vždy natropí víc škody než užitku. Pokud si stěžujeme, že masová turistika bere populárním místům unikátní charakter, díky kterému se původně stala slavnými, a řešíme to výpady do nepoznaných divokých koutů, jen tím startujeme stejný proces – což ostatně potvrdí každý „dobrodruh“, který poznával zapadlé vietnamské bufety či vesnice v Banátu dřív, než to bylo cool, pak o tom psal atraktivní blog a teď si stěžuje, že se mu tam nahrnuli čeští „řízkaři“ a už to není, co bývalo.

Kritici také podotýkají, že opovrhování zvyky a chováním běžných turistů udržuje při životě snobský a nesmyslný rozdíl mezi „špatnou“ turistikou a „dobrým“ cestovatelstvím. Tyto kategorie jsou už od dob Hanzelky a Zikmunda mimořádně populární i v Česku – zatímco turista se válí na pláži, pije lahváče a je obecně zavrženíhodnou existencí, cestovatel poznává, vzdělává se a pak o tom moudře vypráví na přednáškách s diapozitivy v maloměstských knihovnách.

Ve skutečnosti je ovšem také turistou, jen s větším kulturním kapitálem a citem pro aktuální trendy, a pokud sám uvěří tomu, že je něčím „víc“, je zaděláno na spoustu mrzení (což by si ostatně měli uvědomit i někteří čeští novináři, kteří při shánění respondentů k zahraničním tématům stále často dávají přednost populárním „cestovatelům“ před relevantními odborníky).

A i kdyby honba za autenticitou nepřesměrovávala davy do nových nepoznaných míst, pořád se nezbaví principu ideálního itineráře, který je potřeba naplnit – „cestovatelská“ scéna je na TikToku i dalších sítích stejně silná jako ta „turistická“ a trek mezi medvědy v kanadské tajze nebo tah po technoklubech v Kišiněvě má také ty „správné“ položky, které si musíte odškrtat a zaznamenat.

Zaplňování vnitřní prázdnoty

S trochou ironie by se tedy dalo říct, že alespoň v tomto je současný posun k hyperreálné „tiktokové“ turistice k něčemu dobrý – ukazuje, že ať už míříme na pláž do Chorvatska, nebo za gorilami do keňské džungle, pořád jde o turistiku pro turistiku, u které je její digitální obraz mnohem skutečnější a důležitější než nudná hmotná realita.

Přirozeně to pak ale vede k otázkám, co v nás vlastně vyvolává onu nutkavou potřebu cestovat, jestli se to dá skutečně svést jen na zlepšování osobní image a jestli by náhodou nebylo nejlepší na cestování úplně rezignovat a zůstat doma.

Nejspíš si je v současnosti klade stále více lidí a zajímavou odpověď na ně nedávno nabídla filozofka Agnes Callardová v eseji pro magazín New Yorker, která se po zásluze stala virálem. Podotýká, že záliba v cestování je sice naprosto nezajímavou banalitou (asi stejně jako okřídlené „mám rád plavání a četbu“), ale pokud někdo náhodou řekne, že cestování rád nemá, působí jako podivín nebo buran a pecivál.

Z cestování se stala obecně uznávaná kladná věc, která prý přispívá ke zlepšování rozhledu a vzdělání, i když realita často ukazuje pravý opak – na cestách si především chceme potvrdit vlastní představu o světě a jakýkoliv rozpor našich názorů se skutečným stavem věcí snadno překryjeme různými mentálními kličkami (rasistického strýčka z jeho názorů dovolená v Tunisu většinou nevyléčí). Lidé navíc nikdy necestují zcela spontánně a chaoticky, ale vždy si předem v hlavě vytvářejí nějakou „turistickou“ představu o své pouti, a tím také sklouzávají ke vzorcům, které kritizuje Jenningsová.

Turista je prostě turista (i když se k tomu tradičně nerad přiznává) a ve skutečném poznání dané lokality mu v neposlední řadě brání fakt, že cestování je vrcholně sebestředným aktem. To se ostatně projevuje i tím, že při vyprávění o svých dovolených většinou vedeme samolibé monology a jen málokdy se přátel a známých se skutečně upřímným zájmem vyptáváme na ty jejich.

Callardová tak dochází k jednoduchému, ale málo diskutovanému názoru, že hlavním motivem pro cestování je potřeba změny a úniku z nudné a frustrující každodenní reality – turistikou si především zaplňujeme nepříjemnou vnitřní prázdnotu. Až potud je její rozklad celkem solidní analýzou situace, ale i ona při následném pátrání po východiscích sklouzává ke stereotypům.

Důležité totiž není jen to, že si onu existenciální příčinu připouštíme, ale také kde hledáme její kořeny. Callardová kritizuje, že řada lidí na cestách bůhvíproč vyhledává věci, které je jinak nezajímají, a že většina návštěvníků Louvru doma do galerie ani nepáchne. Tím ovšem odhaluje jeden z důležitých skrytých motivů k nadávání na turistiku – od nepaměti jde především o stížnosti bohatších vrstev společnosti, které nemohou vystát, že se jim na jejich riviéry či lyžařské rezorty vlivem ekonomického pokroku nasáčkovaly chudé dělnické masy, a zkazily tak dříve exkluzivní zážitek jen pro vybrané.

Elitářské kořeny kritiky masového turismu pak odhaluje i její implicitní náznak, že onou vnitřní prázdnotou trpí především mentálně plytcí a nezajímaví jedinci, kteří si svůj život „doma“ nedokážou udělat dostatečně naplňující a zajímavý, a musejí proto cestovat, kdežto takový Kant při budování svých myšlenkových paláců nepotřeboval vytáhnout paty z Královce.

Kdybychom všichni mohli své životy zlepšit jen duševní obrodou, žili bychom nejspíš v ráji, ale tak jednoduše svět bohužel nefunguje. Vnitřní prázdnota, nuda a frustrace, které nás nutí k cestování, jsou jistě skutečné fenomény, které jsou ale z velké části způsobeny vnějšími společenskými a politickými problémy a pouhou změnou individuálního chování a přístupu se jich nezbavíme.

Je pak logické, že v cestování nacházíme snadné řešení a útěchu (o odpočinku a zdroji opálení ani nemluvě), a za sklony ke zdánlivě samoúčelné turistice se tak nemusíme stydět. Samozřejmě bychom měli dbát na to, aby naše cesty byly co nejvíce ekologicky udržitelné a v cílové destinaci jsme páchali co nejmenší rozruch a škodu, ale jen těžko můžeme sobě i jiným namlouvat, že je reálné pověsit veškeré cestování na hřebík a snadno najít zábavu a spokojenost jinak.

Proto je také ve výsledku možná nejlepší taková turistika, která se nestydí za to, čím je. Dělat z image turisty módní trend a hrát si na americkém dvorku na Hemingwaye v Paříži je sice trochu absurdní a vyvolává to kritické otázky o povaze a smyslu současné (nejen) mladé digitální kultury, ale samo o sobě to nejspíš není nic špatného.

A pořád je to lepší než se stylizovat do neotřelého cestovatele, který nejde s davem a poznává skutečnou povahu místa, a tu hlodající vnitřní prázdnotu tak před sebou i jinými zakrývá hned dvakrát.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.

Reklama

Doporučované