Hlavní obsah

Ruští vojáci u nás prodávají nakradené věci, říká běloruský student

Foto: archiv Alexandra Paršenkova

Předseda běloruského odborového spolku studentů Alexandr Paršenkov žije už několik měsíců v Česku. Bělorusko opustil ze strachu o své bezpečí.

Reklama

6. 7. 16:00

Alexandr Paršenkov, lídr odborového studentského spolku, opustil před několika měsíci svou rodnou zemi. Protesty v Bělorusku sice utichly, politická situace se ale podle studenta nelepší, jen o ní přestala média informovat.

Článek

Kvůli aktivnímu vystupování proti běloruské vládě cítil útisk v kariéře i možné nebezpečí. Loni na podzim se proto dvaadvacetiletý Alexander Paršenkov rozhodl svou rodnou zemi opustit. Nyní žije už několik měsíců v Česku, na Karlově univerzitě studuje slovanskou filologii.

Lámanou češtinou vypráví o situaci v jeho rodném městě Homel, které leží jen několik desítek kilometrů od hranic s Ruskem i Ukrajinou.

„Ruští vojáci u nás prodávají věci, které ukradli na Ukrajině. Nebo si je posílají odtamtud domů. Naše nemocnice přijímá ruské vojáky. To, že Lukašenko zatáhl mou zemi do války, je ostudné. Válka je nechutný zločin,“ říká Bělorus.

V rozhovoru pro Seznam Zprávy popsal, proč se rozhodl opustit Minsk a čemu všemu čelí v Bělorusku studenti, kteří nepodporují režim a aktivně vystupují proti vládě.

Jak se vám poslouchá od vašich blízkých, že kolem vašeho domu projíždí ruští vojáci?

Těžce. Je to opravdu strašné, že se něco takového děje. Pevně ale věřím, že většina Bělorusů je na straně Ukrajiny. Je strašné, že kvůli Lukašenkovi a jeho podpoře Ruska je to teď vnímáno mnohými jinak.

Svým negativním postojem vůči běloruskému prezidentu se netajíte. V minulosti jste se aktivně podílel na demonstracích i dalších protirežimních aktivitách…

Ano, nešlo to jinak. Situace byla špatná. Den po volbách jsem byl na první demonstraci ve svém životě. Pak jsem se protestů účastnil téměř pořád. Jsem také spoluzakladatelem a předsedou studentského odborového spolku.

Co bylo jeho cílem?

Všechny spolky v Bělorusku jsou nějakým způsobem vázány na stát. Chtěli jsme mít tedy nějaký svůj, který by byl nezávislý. Měl chránit naše práva. Jednalo se o oficiální a legální spolek, v rámci kterého jsme ale dělali i činnost nelegální – pomáhali jsme zatčeným studentům, jejich rodinám. Poskytovali jsme jim morální a psychologickou podporu. Bohužel nemohu být konkrétnější, spolek funguje doposud.

Jak na existenci spolku reagovala univerzita?

Zpočátku nás zcela ignorovali, pak jsem ale dostal disciplinární postih za to, že jsem na škole rozdával registrační formuláře. Nechápejte to tak, že by profesoři věřili běloruské propagandě a režimu. Většina tomu nevěří, zvykli si ale mlčet, nejsou aktivní. Profesoři, kteří se například účastnili protestů, pak totiž přišli o práci.

Zjišťoval jsem, co režim chystá

Vy jste byl také třikrát zadržen policií, ve vězení jste ale strávil celkem jen jeden den. Jak se vám to povedlo?

Umím s policisty mluvit. Říkal jsem jim, že nejsem jejich nepřítel, že mám jen jiné hodnoty. Vzbuzoval jsem v nich zájem, ne nenávist. A také jsem měl pochopitelně štěstí. Ten jeden den ve vězení jsem strávil, když mě zadrželi poprvé. Podmínky byly strašné, neměli jsme třeba matrace, hygiena byla špatná. Jídlo jsme dostávali pouze jednou denně, a to jen šest porcí pro dvanáct lidí na jedné cele. Nedokážu si představit, že bych tam měl strávit delší dobu.

Za co vás policie zadržela?

Chytli mě na demonstraci, takže předpokládám, že za účast na protestech. Podruhé, po pěti měsících od prvního zadržení, si pro mě přišli na koleje. Vtrhli do mého pokoje a argumentovali opět účastí na demonstracích. Hned mě ale zase pustili.

Potřetí mě zadrželi jen o pár dní později, byl březen a policie zasáhla na konferenci, kterou jsem organizoval. Převezli mě na stanici, ale opět jsem nebyl zatčen. Nevím, možná věděli, že jsem lídrem studentského uskupení a báli se důsledků mého zatčení? Dokonce se na mě pak obrátil s žádostí o spolupráci i běloruský odbor boje proti organizovanému zločinu GUBOP.

Co po vás chtěli?

Zajímali se o to, co si myslí o režimu studenti, jaké jsou jejich postoje a názory.

Vy jste se spoluprací souhlasil?

Ano, všem členům našeho studentského odboru jsem to ale řekl. Věděli o tom, že se s policisty s GUBOP scházím. Nebyl důvod se schovávat nebo odmítat, stejně by si mě našli. Využil jsem své pozice a snažil jsem od nich naopak vyzjistit, jaké jsou jejich plány proti studentské obci. Byl jsem takovým špiónem. Dozvěděl jsem se tak například, že bezpečnostní služby chtějí ukončit činnost největšího nezávislého zpravodajského serveru v Bělorusku tut.by. Varoval jsem svého kamaráda novináře, ale netuším, jestli se to dostalo až k vedení. Každopádně to varování jsem předal.

Mé přátele poslali do trestaneckých táborů

Proč jste se tedy rozhodl opustit Bělorusko? Zatím to nezní tak, že by vám hrozilo nějaké bezprostřední riziko.

Postupně jsem byl totiž zbavován všeho. Vedení univerzity mi nechtělo udělit můj magisterský titul. Měl jsem začít pracovat pro Akademii věd, najednou mě ale chtěli přeložit do nějaké malé vesnice na západě Běloruska, kde jsem měl učit na základní škole. Věděl jsem, že pokud budu chtít dál studovat, v mé rodné zemi to nepůjde.

Navíc odsoudili několik studentů, s kterými jsem byl v kontaktu, mé přátele. Poslali je do trestaneckých táborů. Nebezpečí mi určitě tedy také hrozilo. To hrozí v Bělorusku všem, kteří nesouhlasí s Lukašenkovým režimem.

Pokračujete v podpoře studentské obce i odtud z Česka?

Ano, stále jsem předsedou spolku. I nadále se snažím podporovat studenty a jejich rodiny finančně, být jim psychickou podporou. Snažím se také informovat veřejnost o dění v zemi prostřednictvím sociálních sítí. To, že teď média o dění v Bělorusku neinformují, neznamená, že je situace lepší. Není.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované