Temná minulost vraha Straky. V osmi rozbodal gauč nožem, byl u požáru stodoly

Neděle 17. února 1985. Panelové sídliště Novodvorská spojuje s dolní částí Braníku Vrbova ulice, která se obloukem zařezává do zalesněného svahu a překonává značný výškový rozdíl této klidné čtvrti na jihu Prahy. Dlážděnou silnici lemuje úzký chodník oddělený od prudkého srázu trubkami upevněnými v hranatých betonových sloupcích.

Hluboká rokle pod silnicí je zarostlá listnatými stromy, hustými křovisky a pokrytá vrstvou suchého listí. Protilehlou stráň tvoří řídký třešňový sad porostlý trávou a protkaný vyšlapanými cestičkami. Roklí se táhne úzká asfaltová cesta, jen na svých koncích mdle osvětlená lampami. Nahoře ční proti temnému nebi výškové domy Novodvorské, dole pod kopcem se krčí vilová zástavba a nízké paneláky. Místo má zvláštní atmosféru, je ponuré a i za bílého dne vyvolává tísnivé pocity.

Necelé tři hodiny před půlnocí se na okraji sídliště, kde se rozprostírá areál výzkumného ústavu, protne osud devatenáctileté restaurátorky knih z Braníka a patnáctiletého Jiřího Straky. Hornického učně z nedaleké Krče, z něhož se v následujících třech měsících stane trojnásobný vrah. Vzhledem k masové tělocvičné akci, která se ten rok v Praze konala, dostane přízvisko spartakiádní vrah.

„U zastávky jsem koukal po lidech, jestli nevystoupí nějaká holka, která by šla tou cestou dolů. Nějak po 21:15 jsem uviděl mladou ženu, nevím, jestli přijela autobusem, nebo se tam vynořila z nějaké postranní ulice, a viděl jsem, že schází dolů na asfaltovou cestičku mezi sadem a lesem. Šel jsem za ní dolů ve vzdálenosti asi deseti metrů,“ vypoví Straka při policejním výslechu 30. května 1985. V tu chvíli je již týden ve vazbě.

„Ta dívka šla normálním krokem, já stejnou rychlostí šel za ní. Když se blížila k začátku chodníku, tak jsem přidal. Když jsem ji dohnal, tak jsem ji chytil zezadu oběma rukama, když to nečekala. Pamatuji si, že se mi nějak vysmekla a spadla na zem, tak jsem si na ni buď sedl, nebo klekl a snažil jsem se jí jednou rukou ucpat pusu, aby nekřičela,“ popsal učeň 2. ročníku středního odborného učiliště ve Stochově.

Žena se zbabělému útoku urputně bránila. Násilník oblečený v modrých sepraných džínách a zelené bundě ji agresivně rdousil. Stisk povolil, až když ztrácela vědomí. Dívka ani v této chvíli neztratila duchapřítomnost.

„Řekla: Jestli po mně něco chceš, tak mě nech oddechnout a půjdeme spolu dolů pod lampu, abych se vydýchala. A že to je pro ni šok,“ vylíčil vyšetřovatelům mladistvý obviněný.

Dvojice sešla o několik desítek metrů níže, kde ve stráni po levé straně stojí první rodinný dům. A to zachránilo mladé ženě, kterou chtěl Straka znásilnit, život. „V baráku, před kterým jsme stáli, se svítilo a někdo se tam pohyboval. Kdybych ji tady napadl, mohla by vykřiknout a přivolat pomoc. Kdybych náhodou poškozenou uškrtil na místě prvního napadení, tak tam bych jí měl alespoň kde ukrýt před kolemjdoucími,“ popisoval bez sebemenšího náznaku empatie mladík, později lékaři diagnostikován jako sadistický deviant.

Po několika minutách dohadování ženu okradl o peníze a v klidu se odebral stejnou cestou na Novodvorskou, odkud odjel do centra města a dále vlakem do středočeského Stochova, kde byl přes týden ubytován na internátu učiliště při dole K. Gottwalda v Kladně. Na ubytovnu dorazil před jednou hodinou po půlnoci.

Branický případ ze 17. února byl prvním ze série přepadení žen, které Straka spáchal. Ačkoliv útočil v různých částech Prahy, způsob byl v podstatě vždy stejný. A rychle se ustálil do děsivě efektivního vzorce.

Rodičům doma řekl, že odjíždí na internát, ale místo toho se v pozdních či nočních hodinách potuloval Prahou, bezcílně přejížděl autobusy a tramvajemi, dokud nenarazil na osamělou mladou ženu, kterou s odstupem asi deseti metrů několik minut sledoval. Následně ji zezadu velmi razantně chytil a začal rdousit předloktím. Později u sebe nosil škrtidlo, které si speciálně upravil.

I když se napadené bránily, neměly šanci. Když ztratily vědomí, Straka je zpravidla znásilnil a následně i okradl o šperky a peníze.

Pátrání po agresorovi komplikoval jeho nízký věk a nevinná dětská tvář, která nevzbuzovala podezření. Málokdo si totiž dovedl představit, že za brutálními útoky stojí kluk, který v dubnu 1985 oslavil šestnácté narozeniny. Série napadení na různých místech Prahy také zpočátku nepůsobila jako dílo jediného pachatele.

Řádění spartakiádního vraha ukončilo zatčení 22. května 1985. Jak sám přiznal, vraždil by dál. Třeba dalších deset dvacet žen. Klíčovou roli při jeho dopadení sehrálo svědectví osmnáctileté studentky medicíny, kterou přepadl začátkem dubna před vchodem do jejího domu v Libni.

Náhodou se potkali v Holešovicích při vystupování z poslední noční tramvaje. Straka se dívce vetřel do přízně a nabídl se, že ji doprovodí domu. Cestou se jí přitom prostoduše svěřoval. Dokonce prozradil své jméno i školu, kde se učí na horníka-mechanizátora. To bylo později naprosto zásadní.

Když zdravotní sestřička odemykala vchodové dveře libeňského paneláku, Straka se na ni zezadu vrhl, rdousil ji, pokusil se ji znásilnit. Studentka ho však přelstila. Domluvila mu, že půjdou do sklepa, ale když ztratil pozornost, vysmekla se a zazvonila na byt v prvním podlaží. Mladý deviant se lekl a utekl. I s její kabelkou.

Občanský průkaz ženy nalezla policie krátce po Strakově zatčení v jeho skříňce na stochovském internátě. A spolu s ní objevili policisté v pokoji č. 506 i další ukradené věci, které mladistvého Jiřího Straku spojovaly s místy činů a dalšími poškozenými.

Třeba zlatý prstýnek spletený z tenkých drátků. Nebo nadvakrát přetržený stříbrný řetízek dvaadvacetileté matky dvou malých dětí, kterou zavraždil týden po napadení zdravotní sestřičky v té samé rokli, kde spáchal svůj první násilný zločin zmíněný v úvodu.

Vyšetřovatelé brzy pochopili, jak odpudivou bytost před sebou mají. Brutální zločiny popisoval chladně, detailně, metodicky, bez známek lítosti či výčitek svědomí.

„Dostal jsem strach, že by mě mohla poznat a později označit jako pachatele znásilnění, a tak jsem se rozhodl, že už ji nepustím…“ vypověděl Straka k první vraždě. K fatálnímu činu se odhodlal i přesto, že - jak sám u výslechu přiznal -, mu dotyčná nemohla ani jedinkrát vidět do tváře.

Kriminalisté v čele s majorem Jiřím Markovičem, kapitánem Josefem Douchou a podporučíkem Eduardem Kropáčkem ho nakonec usvědčili z napadení jedenácti žen, ze tří vražd, dvou pokusů o vraždu, pěti znásilnění, tří loupeží a pěti krádeží. Jen v rozmezí od 17. února do 16. května 1985.

Ve vyšetřovacím spise, který je uložen v Archivu bezpečnostních složek, policie mimo jiné zachytila svědectví čtyřiapadesátileté redaktorky, která se těsně po půlnoci 4. května vracela domů do Hloubětína.

„Svědkyně uvedla, že kolem 00:15 vystoupila na Balabence z tramvaje č. 3 a s ní mladší muž, který zůstal stát na ostrůvku. Přišel ke jmenované a zeptal se, kolik je hodin. Ona jej odkázala na pouliční hodiny a více se s ním nebavila. Pak nastoupila do tramvaje č. 20, ten mladík také, a ačkoliv byla tramvaj prázdná, sedl si za ni,“ přetlumočili výpověď ženy vyšetřovatelé.

„Svědkyně vystoupila na zastávce Slévačská, ten mladík na poslední chvíli vyskočil za ní. Ona podlezla zábradlí a šla rychle k domovu. Mladík se za ní rozběhl. Vešla do domu. Mladík pak rozrazil dveře, byl na chodbě a rozrušeným hlasem na ni volal: ‚Mladá paní, počkejte!‘ Ona na něj od dveří do bytu křikla: ‚Vy smrkáči, ať na vás nezavolám policii, tady nemáte co dělat!‘,“ zapsali kriminalisté.

Zhruba v 1:00 se ve stejné lokalitě Jiří Straka pokusil provazem uškrtit třiapadesátiletou ženu, která přežila jen shodou náhod. Kolem druhé hodiny po půlnoci pak o ulici dál zavraždil třicetiletou lékařku. Nad ránem 16. května usmrtil v Dejvicích další mladou ženu. O šest dnů později si pro něj na internát došla policie.

Kromě násilných zločinů zachytili policisté i případy „obyčejných“ krádeží. Oběťmi byly opět výhradně ženy. Namátkou: V květnu 1985 Straka okradl cestující v metru na lince C, kdy jí vytáhl z kabelky peněženku s 300 korunami. Jindy se stejným způsobem obohatil o 500 korun na trase A, následně v autobuse z Kačerova okradl o 300 korun mladou dívku.

Pachatel podle svých slov kradené šperky vyměňoval nebo prodával a peníze utrácel primárně za jídlo pro sebe a své kamarády, jež hostil, či za lístky do kina.

Vyšetřovatelé se pochopitelně zaměřili i na hlubší Strakovu minulost a rodinné zázemí. „Již v roce 1984 byl společně s dalšími dvěma chlapci stíhán pro rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, neboť se v patnácti případech vloupali do železničních vagonů na nádraží Praha-Krč, odkud odcizovali výrobky továrny Orion, většinou čokolády a bonbony,“ praví se v policejním spisu.

Byť se podle dokumentu pachatelé doznali, bylo trestní stíhání zastaveno, protože nedosahovali patnácti let věku. Zadržený Straka tento starší případ nejprve přiznal, při dalším výslechu však svou účast popřel.

V říjnu 1983 opakovaně vykradl kasu telefonního přístroje v budce nedaleko bydliště. Ve dvanácti letech pak byl spolu se třemi kamarády vyslýchán v souvislosti s požárem stodoly. „Někdo z nás špatně zhasil cigaretu a požár se potom svedl na mne, protože jsem byl nejstarší,“ přiznal spartakiádní vrah.

Straka pocházel z úplné rodiny, která se nijak zvlášť nevymykala. Matka se živila jako skladová dělnice v dopravním podniku. Otec byl zedníkem, který občas pracoval i daleko od bydliště, například na opravách budovy čs. velvyslanectví v Rumunsku. Mladší bratr byl v době vražd v 5. třídě základní školy a starší sestra dokončovala střední pedagogickou školu.

Pachatel na uzavřeném oddělení pavilonu č. 17 v psychiatrické léčebně v Bohnicích podstoupil vyšetření. Kriminalisty zaujalo, že ho již v roce 1977, kdy byl ve 2. třídě na prvním stupni, poslala školní lékařka kvůli neklidu a nesoustředěnosti na psychiatrickou ambulanci v Thomayerově nemocnici v Krči.

„Intelektové výkony mírně nerovnoměrné v pásmu průměru, poruchy koncentrace, drobný psychomotorický neklid. Syndrom psychomotorického neklidu na bázi suspektní lehké dětské encefalopatie a výchovných závad. Neurotické rysy a projevy sekundární poruchy chování,“ stanovily tehdy závěry vyšetření.

„S matkou byla probrána výchovná problematika, doporučen Thioridazin. Na kontroly se matka dostavovala s chlapcem nepravidelně, od února do června 1977 pouze dvakrát. Školní lékařka hlásila, že chování chlapce se nezlepšilo, snažil se prosadit nekázní, v červnu 1977 byl proto doporučen na hospitalizaci na dětské psychiatrické oddělení. Matka však sdělila, že o ni nemá zájem. Vícekrát na kontrolu s chlapcem nepřišla,“ zapsali policisté v dobovém dokumentu.

A zaznamenali i slova matky, která osobnost chlapce popsala jako neklidnou, živou, divokou a nedochvilnou. Prý rád běhal venku, byl samostatný, ničeho se nebál, ve škole byl neklidný, nesoustředěný, zlobil, neposlouchal učitelku, nevydržel sedět a rušil okolí. „Ve 2. třídě byl bit, protože měl ve školní tašce cigarety. Reagoval tím, že doma udělal do sedací soupravy čtyři díry nožem,“ líčí spis.

Mrazivě absurdní bylo Strakovo tvrzení při výslechu, že nemá rád násilí. Doslova uvedl, že „když nějaký silnější kluk ponižoval slabšího, tak se slabšího zastal“.

Veřejnost činy spartakiádního vraha pobouřily. Policejním rekonstrukcím na místě přepadení asistovalo pět desítek příslušníků Veřejné bezpečnosti a čtyři psovodi, celkem dvanáct služebních vozidel. Policie se oprávněně obávala, že dav Jiřího Straku zlynčuje.

Soudní znalci násilníka označili za sadistu a nekrosadistu. Jednou z hlavních motivací útoků na ženy byla jeho hypersexualita. Jako součást léčby jeho deviace navrhli odborníci provedení kastrace a stereotaktické operace mozku, kterou však odmítl.

Soud se konal koncem roku 1985. Kdyby byl Straka dospělý, čekala by ho šibenice. Ale jako mladistvý dostal maximální možný trest deset let vězení.

Propuštěn byl v roce 1994 v rámci rozsáhlé prezidentské amnestie. Posléze podstoupil ochranné ústavní léčení v uzavřeném psychiatrickém zařízení. Na svobodu se Jiří Straka dostal po deseti letech. V dubnu 2026 mu bude sedmapadesát let.