Hlavní obsah

Svědectví Lékařů bez hranic v Mariupolu: Vše dochází, nikdo nevidí cestu ven

Foto: Profimedia.cz

Trosky mariupolské porodnice po ruském útoku.

Reklama

10. 3. 16:18

Nepřetržitě bombardovaný Mariupol je odříznutý od zbytku země a lidé trpí dehydratací. „Není tam možné dostat jakoukoliv pomoc, lidé jsou totálně v pasti,“ popisuje Tomáš Bendl z organizace Lékaři bez hranic.

Článek

Z průmyslového města Mariupol udělaly ruské útoky peklo na zemi. „Situace tam ani nemůže být horší. I zdravotníkům už došla veškerá pitná voda. Když se snaží zahnat žízeň, dělají to tak, že shrabávají ze střech sníh, který potom ohřívají v hrníčkách,“ popsal pro Seznam Zprávy Tomáš Bendl.

Spolu s dalšími koordinátory Lékařů bez hranic je nyní ve Lvově a pro Seznam Zprávy popsal, jak se nyní ve válkou zmítané zemi daří zajišťovat zdravotní péči.

Jen několik okamžiků po rozhovoru obletěly svět snímky mariupolské porodnice a dětské nemocnice, které zasáhly ruské útoky. Zahynuli nejméně tři lidé včetně jednoho dítěte.

Jak se nyní na Ukrajině daří poskytovat zdravotní péči a jak to zvládají místní nemocnice?

Dokonce i na území jedné země, jako je Ukrajina, je těžké generalizovat. V různých částech země se nyní odehrávají různé události.

Například nemocnice v Kyjevě – přestože jde o dějiště bojů – vlastně docela fungují. Byť je nápor na ně velký. Momentálně tam vlakem zasíláme zdravotnické a humanitární zásoby včetně léků a specializovaných sad na chirurgické operace a léčbu velkého počtu raněných. Ty se následně rozváží dál. Přestože je situace vážná, logistické koridory fungují.

Potom je ale druhý protipól: Mariupol. Situace tam ani nemůže být horší. Máme tam asi 17členný tým a říkají, že tam není žádný přístup k pitné vodě. Dokonce už dochází i zásoby jídla. Navíc bombardování je kontinuální a vůbec neustává. Terčem jsou jak rezidenční oblasti, tak zdravotnická zařízení. Není zároveň možné tam dostat jakoukoliv pomoc. Takže dochází zcela vše. Lidé jsou unavení a nikdo z toho všeho nevidí cestu ven. Lidé jsou absolutně v pasti.

Nepodařila se tedy ani žádná evakuace pomocí humanitárních koridorů?

Pokusy o humanitární koridory byly za poslední tři dny třikrát a ani jednou se to časově omezené příměří nedodrželo. Takže se nepodařilo nikoho evakuovat a nepodařilo se do města ani žádné zásoby dostat. Je to opravdu špatné.

Členové našeho personálu už požádali o evakuaci, ale nedokážeme jim vyjít vstříc a jako Lékaři bez hranic to zajistit, protože se tam nemůžeme nijak dostat.

Jste s nimi ve spojení?

Snažím se být s naším týmem v kontaktu alespoň jedenkrát denně. Ale je to opravdu náročné. Zaprvé je tam velmi špatný mobilní signál. A zadruhé není energie – takže se s nimi dokážeme spojit jen jednou denně prostřednictvím satelitního telefonu.

Říkají, že i jim jako zdravotníkům už došla veškerá pitná voda. Když se snaží zahnat žízeň, dělají to tak, že shrabávají ze střech sníh, který potom ohřívají v hrníčkách nad zapalovači. To je jediné, co se tam dá sehnat.

Ukrajinští představitelé oznámili, že v Mariupolu zemřelo první dítě na dehydrataci. Sami přímo toto potvrdit nemůžeme, ale s ohledem na to, co vidíme v místní nemocnici, je to pravděpodobné.
Tomáš Bendl, Lékaři bez hranic

Moc nevíme, co s tím dělat. Kromě toho, že apelujeme na to, aby se alespoň otevřely humanitární koridory, a aby alespoň ti, kdo opravdu už nemohou, protože jsou na pokraji všech sil, mohli odejít.

Nemůžeme potvrdit nic, co nevychází z našeho přímého svědectví, ale ta návaznost je evidentní: kolegové říkali, že v nemocnicích už jsou pacienti, kteří trpí dehydratací. A zároveň včera ukrajinští představitelé oznámili, že v Mariupolu zemřelo první dítě na dehydrataci. Sami přímo toto potvrdit nemůžeme, ale s ohledem na to, co vidíme v místní nemocnici, je to pravděpodobné. Situace je nesmírně vážná.

Je Mariupol jediným místem, kde je situace takto kritická?

V Mariupolu je rozhodně nejvážnější situace z míst, kde máme personál. Na základě svědectví, která získáváme, je nejhorší situace právě tam. Ale podotýkám, že nepokrýváme sto procent Ukrajiny. To spektrum je opravdu široké – od zmiňovaného Kyjeva, kde logistika funguje, až po Mariupol. Tam lidé trpí, aniž by viděli světlo na konci tunelu. Ostatní místa takové problémy nemají.

Foto: Profimedia.cz

Snímek z bombardované porodnice v Mariupolu.

Máte přehled, jak často se stávají terčem útoků i ženy a děti?

Je asi nemožné říct nyní nějaká konkrétní data. Ale prostřednictvím našich týmů vidíme, že civilnímu obyvatelstvu se válka rozhodně nevyhýbá. Přijímáme děti stejně jako ženy a stejně jako muže. Ten konflikt je hodně nevybíravý. Vlastně není žádná jednotlivá skupina lidí, na kterou by se dalo ukázat a říci, že tvoří největší podíl pacientů. Je to plošné, trpí všichni.

Jaké nejčastější zákroky a ošetření se nyní v nemocnicích provádí?

Největším problémem jsou tržné rány a popáleniny. V ozbrojených konfliktech to tak bývá vždycky.

Jak se vůbec zdravotníkům daří přeorientovat se na válečnou medicínu?

Válečná medicína je do velké míry obor sám o sobě. Dělali jsme proto i prostřednictvím telemedicíny například školení pro tradiční chirurgy na východě země. Běžná chirurgie zkrátka není něco, v rámci čeho byste se potkala s válečnými zraněními a krizovou traumatologií.

Takže tohle školení je opravdu užitečné. Jde o předání know-how, které máme z ostatních ozbrojených konfliktů a ostatních válek, místnímu personálu. A to tak, aby se z toho mohl ponaučit a aby to zdravotníci lépe zvládali. Doufáme, že to pomáhá.

Daří se držet běžnou péči? Napadá mě například péče o těhotné ženy a podobně…

Je to určitě v ohrožení. Péče o těhotné ženy je téma, na které z nějakého důvodu okamžitě všichni zapomenou, jakmile někde vypukne ozbrojený konflikt.

Pokud jde o naši konkrétní zkušenost, máme tady od roku 1999 dlouhodobé projekty a většina z nich se soustředila na léčbu chronických onemocnění. Léčbu HIV pozitivních pacientů nebo pacientů s tuberkulózou, a to včetně rezistentních forem, případně se žloutenkou typu C.

Vždy, když takový konflikt vypukne, celý zdravotnický systém se v tu chvíli úplně přeorientuje na traumatologii a válečnou chirurgii. A tito lidé, pro které bylo už před tím velmi těžké získat přístup k adekvátní zdravotní pomoci, to najednou mají ještě těžší. Takže se snažíme jim zajistit alespoň nějakou kontinuitu péče. Je to ale ohromně těžké. Snažíme se dělat maximum, ale víme, že nedokážeme pokrýt sto procent potřeb.

Nicméně ani v tomhle ohledu se nedá říci, že je ta ve všech regionech stejné. Být těhotná v devátém měsíci, je opravdu velmi jiný zážitek, pokud jste v Mariupolu a pokud jste například ve Lvově.

Kde všude na Ukrajině nyní působíte?

Pokud jde přímo o Lékaře bez hranic, tak na Ukrajině nyní máme týmy v Žitomyru, Kyjevě, Severodonětsku a Mariupolu. Dálkově zároveň podporujeme zdravotníky na východě země. Koordinace jinak sídlí přímo ve Lvově, kde jsem teď i já. Projekty ale zároveň otevíráme i na hranicích Ukrajiny – konkrétně se Slovenskem, Polskem, Moldavskem, Maďarskem i Rumunskem. Tam všude je hlavní cíl věnovat se především pomoci uprchlíkům.

Naše týmy každopádně vždy stojí především na místních lidech. Většinou se jedná o stabilnější projekty a kvalifikovaný personál, který je tvořen Ukrajinci. Přímo v zemi jich momentálně máme asi 70. Koordinace ve Lvově, které jsem součástí, tvoří asi dalších 15 lidí.

Zmiňoval jste dlouhodobě projekty, pomoc lidem s HIV nebo tuberkulózou. Bude vůbec možné na ně navázat?

Netroufnu si to teď předvídat. Doufáme. Víme, že tady ti pacienti jsou a pomoc potřebují. Nechceme je v tom nechat. Pokud tady bude alespoň trochu šance. Ale nevíme, jak dlouho bude válka trvat a nevíme, co bude možné. Monitorovací týmy zde jsou a jakmile to alespoň trochu půjde, budeme se snažit tyto projekty znovu nastartovat.

Člověk vidí, jak se muži loučí s dětmi a rodinami. To je něco, co na vás dopadá.
Tomáš Bendl, Lékaři bez hranic

Pokud jde o Lvov, ve kterém se nacházíte, tam je zatím klid?

Zatím ano. Město se ale zjevně připravuje na to, že se situace může zhoršit. Vidíme vojenské barikády, jsou zde checkpointy, je tady hodně příslušníků armády.

Nejsou tady ale žádné aktivní boje. Nejsou slyšet žádné sirény, které by varovaly před nálety nebo bombardováním. Vlastně když si člověk odmyslí některé věci a ozbrojené složky v ulicích, tak je to tady stejné jako v Praze.

Na Ukrajinu jste vlakem přicestoval před několika dny. Jak nyní cesta probíhá a jak na vás situace působí?

Bylo drsné vidět, co se děje na polsko-ukrajinských hranicích. Vlaky, které jezdí z Ukrajiny, se vždy před hranicí zastaví – přijde tam armáda a všechny zkontroluje. Muže, kteří mají zůstat v zemi a bojovat, z vlaku vyndají a pošlou je zpět. Takže člověk vidí, jak se loučí s těmi dětmi a rodinami. To je něco, co na člověku zanechá dopad.

Jinak ale musím říct, že teď nejvíce prožíváme telefonáty s lidmi v Mariupolu. Za svou kariéru u Lékařů bez hranic jsem ještě asi takhle přímo neslyšel nic horšího. Těžko se mi přemýšlí nad něčím jiným.

Zároveň přiznávám, že vidím hodně zvláštní kontrast. Na jednu stranu člověk s nadšením pozoruje ohromnou solidaritu s uprchlíky na hranicích ze strany běžných lidí, kteří tam jezdí pomáhat a dělají maximum, aby se o lidi, kteří přišli o všechno, postarali.

Ale jako člověku, který pracuje pro Lékaře bez hranic, mi nemůže uniknout ten kontrast. Jak se o uprchlících a lidech na útěku mluvilo v Evropě v posledních letech a jak se vůči nim chováme teď, když jen vypadají trochu jinak, než na co jsme u uprchlíků zvyklí.

Máme projekty v Řecku, v táborech u Středozemního moře a moc dobře tu rétoriku známe. Víme, jak se mluví o lidech, kteří utíkají před úplně stejnou válkou, která je teď na Ukrajině.

Vidíme, jak se k nim chováme a jak rychle dokážeme otočit, když je nám ten uprchlík jen trochu víc podobný, například barvou pleti. Je tedy skvělé tu solidaritu vidět, na druhou stranu je mi trochu smutno z toho, jak jsme v té solidaritě selektivní. Když se bavíme o dvou skupinách lidí, kteří utíkají před úplně stejnými hrůzami a jenom chtějí, aby jejich děti nevyrůstaly ve válce. Ti lidé, kteří prchají z jiných krajů si zaslouží, abychom se k nim chovali se stejnou důstojností, jako to děláme vůči „našim“.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované