Hlavní obsah

Tomáš Halík: Křesťanství ve válce zbraní a idejí

Tomáš Halík
Katolický kněz a teolog
Foto: Profimedia.cz

6. dubna papež František při generální audienci rozvinul ukrajinskou vlajku, kterou mu přivezli z Buče u Kyjeva, a vyzval k zastavení vraždění.

Reklama

8. 5. 11:30

„Nyní je svět ve válce, musíme však přemýšlet o poválečné podobě světa. Neměli bychom opakovat staré chyby a podceňovat spirituální energii světových náboženství,“ píše v eseji katolický kněz a prezident České křesťanské akademie.

Článek

V tomto roce se splnila prorocká slova papeže Františka: prožíváme nejen epochu změn, nýbrž změnu epochy. Papež František už dlouho hovořil o naší době jako o „fragmentované třetí světové válce“. Nyní o tom, že začala třetí světová válka, mluví Moskva; možná je to její jediné pravdivé tvrzení.

Utváří se nová geopolitická mapa světa, nové morální klima v mezinárodních politických, ekonomických a kulturních vztazích, nový světový řád. Stojíme před nutností přijmout nový, skromnější životní styl. Začíná nová kapitola dějin.

Západní demokratický řád prochází od počátku tohoto milénia řadou stále náročnějších zkoušek své odolnosti, životnosti a věrohodnosti: teroristický útok na Manhattan, finanční krize, brexit, vláda populisty Donalda Trumpa, globální pandemie koronaviru a nyní ruská agrese, cynické zničení systému mezinárodního práva, budovaného od konce druhé světové války.

Slepota a naivita evropských politiků, řídících se pouze ekonomickými zájmy, pomohla vyrůst v Rusku teroristickému státu, který se okupací Krymu a nyní genocidou na Ukrajině vyřadil z civilizovaného světa a nyní ho vydírá a ohrožuje. Ještě nevíme, jaký dopad na ruskou společnost, zbavenou svobody informací, vystavenou brainwashingu propagandy a živenou nostalgií po sovětském impériu, bude mít mezinárodní izolace, chudoba a ponížení. Nevíme, zda povzbudí slabou demokratickou opozici, nebo naopak probudí fanatické nacionalisticko-fašistické hnutí, jak se to stalo po první světové válce v Německu. Jisté je pouze to, že i po ukončení horké války na Ukrajině se svět nevrátí do podoby, jakou měl ještě na počátku tohoto roku.

Rozhodující frontou této války je veřejné mínění v Rusku, zbavené svobody informací a vystavené intenzivnímu brainwashingu lživé propagandy. Hlavním spojencem Putinova režimu a jeho imperiálně-nacionalistické ideologie je politický analfabetismus velké části ruské populace, chybění pozitivních zkušeností s demokracií a zejména chybění občanské společnosti.

V řadě postkomunistických zemí do výtahu globalizace na vrchol moci a prosperity nejrychleji vstoupili někteří příslušníci elit politicky poražených komunistických režimů, zejména její nejschopnější složky, politické policie; ti byli prakticky jediní, kteří byli na politicko-ekonomické transformace připraveni kapitálem peněz, kontaktů a informací. Vladimír Putin je ikonickým příkladem těchto staronových elit.

Prvním signálem probuzení občanské společnosti ve východní Evropě byly „barevné revoluce“; hlavním důvodem Putinovy agrese byl strach, aby jiskra oživení občanské společnosti nepřeskočila do Ruska. To, co nakonec definitivně ukončí Putinovu éru v Rusku, nebude eventuální palácový puč oligarchů nebo generálů, nýbrž probuzení občanské společnosti – to, co se nyní stalo na Ukrajině.

Pokud Západ nyní nebude ochoten či schopen dostatečně pomoci Ukrajině zastavit ruskou agresi a uhájit svou státní nezávislost, pokud Západ obětuje Ukrajinu na základě falešné iluze, že tím zachrání světový mír – jako se to stalo v případě Československa na prahu druhé světové války – pak to bude znamenat povzbuzení nejen pro další expanzi Ruska, nýbrž i pro všechny diktátory a agresory na celém světě. Putinovi tolik záleží na kapitulaci Ukrajiny, protože dobře ví, že ta by celému světu ukázala slabost Západu a byla de facto kapitulací celého systému liberální demokracie. Tento systém totiž stojí a padá s kapitálem důvěry, kterou lidé vkládají v efektivitu demokratických institucí; další zranění této již tak otřesené důvěry by mohlo mít fatální důsledky.

Vladimíru Putinovi se – proti jeho vůli – podařilo vytvořit na Ukrajině odhodlaný a sjednocený politický národ, pro nějž přináležitost k Evropě není jen levná řečnická fráze, nýbrž hodnota, za níž tisíce lidí pokládají své životy. Ukrajina podepisuje přihlášku do Evropské unie svou krví. Ukrajina je dnes „evropštější“ než mnohé „srdcové země“ Evropy.

Ukrajina dává dnes celému světu cennou lekci: i plány nukleární supervelmoci mohou ztroskotat, když se proti nim postaví statečnost a morální síla, mobilizovaná vůdci s osobní věrohodností, ochotou ke krajní sebeoběti a uměním přesvědčivé komunikace. Má dnes Západ politického vůdce, který by byl schopen mobilizovat morální sílu podobně jako Zelenskyj?

Putinovi se podařilo do určité míry sjednotit proti sobě Západ. V případě Západu však zbývá ještě náročný úkol: jednotu proti společnému nepříteli proměnit v hlubší pozitivní jednotu. Pokračovat v demokratickém duchu v procesu integrace Evropy, který je nejen žádoucí, nýbrž nezbytný, znamená utvářet evropský „demos“, společenství hodnot, za které jsme ochotni mnoho obětovat – a to je především kulturní, morální, duchovní úkol.

Nedávno zemřelá Madeleine Albrightová po útoku na Manhattan zdůrazňovala, že „válka proti terorismu“ nemůže být jen válkou zbraní, ale rovněž zápasem idejí.

Ukazuje se, že když vstupují do veřejného prostoru silné emoce – a to se v krizových situacích vždy děje – sekulární jazyk nemá dost síly, aby je vyjádřil. V řeči politiků – i těch, kteří k osobní víře a náboženské etice mají velmi daleko – se spontánně vynořují náboženské pojmy, vyvolávající z „kolektivního nevědomí“ sugestivní obrazy. Sekulární společnost podcenila sílu náboženského jazyka, symbolů a rituálů. Tuto sílu je možné použít konstruktivním i destruktivním způsobem. Islámským extrémistům se podařilo využít potenciál náboženské energie ke svým cílům. Jakým duchovním potenciálem disponuje sekulární západní společnost? Jakou roli na Západě hraje a může hrát křesťanství? Křesťanské církve se ještě dostatečně nevzpamatovaly z odhalení pandemie sexuálních zneužívání, této poslední vlny sekularizace (nebo přesněji odcírkevnění) západních společností.

Ze zkušeností teologů na frontách první světové války, jako byli Teilhard de Chardin a Paul Tillich, vzešla nová teologie, nové pojetí Boha a vztahu Boha a světa. Vzejde z této války, která svými důsledky poznamená celý náš svět, nová spirituální energie, nové inspirující vize pro budoucí podobu světa?

Mění se vztah náboženství a politiky

Zdá se, že si musíme znovu položit otázku po vztahu politiky a náboženství.

Někteří diktátoři a představitelé autoritativních režimů vědomě politicky instrumentalizují náboženství. Když Stalin pochopil, že národy sovětské říše (zejména Ukrajina) nejsou ochotny při napadení Hitlerovými vojsky bojovat za komunismus, redefinoval konflikt jako „velkou vlasteneckou válku“, v níž pravoslavní kněží kráčeli s ikonami v rukou v čele oddílů Rudé armády. Také Putin, velký obdivovatel Stalina, si uvědomuje, že jím plánovaná říše „velkého Ruska“ potřebuje duchovní impuls a snaží se instrumentalizovat ruskou pravoslavnou církev. Mnozí její vrcholní představitelé jsou ostatně jeho bývalými kolegy z KGB. Průmysl ruské propagandy speciálně míří na konzervativní křesťany, snaží se líčit Putina jako nového císaře Konstantina, který zachrání křesťanství před rozkladným vlivem „protestantismu a západního liberalismu.“

Viktor Orbán a někteří představitelé dnešního Polska se rovněž v kritice Evropské unie staví do role „zachránců křesťanské kultury“. Maďarský premiér hlásá (a uskutečňuje) model „neliberální demokracie“, blízký Putinově „řízené demokracii“; ve skutečnosti jde o krycí název pro autoritativní stát. V Polsku aliance populisticko-nacionalistických politiků s určitými kruhy ve vedení církví spolu s odhalením šokujícího množství sexuálního, psychologického i spirituálního zneužívání ze strany kléru způsobily současný dramatický pokles důvěry v církev zejména u mladé generace. Tato aliance konzervativního křesťanství a nacionalismu diskredituje křesťanství a poškozuje církev více, než se to podařilo během půlstoletí komunistické perzekuce; v Polsku dnes probíhá nejrychlejší proces sekularizace v Evropě.

Existuje nějaká podoba křesťanství, která by v dnešním světě byla zdrojem morální inspirace pro kulturu svobody a demokracie? Tuto otázku si kladu řadu let. Je třeba hledat takovou podobu, která by nebyla nostalgickou nápodobou minulosti a která by respektovala skutečnost, že náš svět není a nebude nábožensky a kulturně jednobarevný, nýbrž radikálně pluralistický.

Pojem náboženství (religio) se tradičně odvozuje od latinského slovesa religare (znovu spojit). Náboženství bylo chápáno jako integrativní síla společnosti. Tuto roli do značné míry plnilo premoderní křesťanství v rámci středověké „Christianitas“. Tato kapitola dějin křesťanství však skončila. Poté následovala epocha modernity, která vtěsnala křesťanství do podoby jednoho ze „světových názorů“. Křesťanství bylo chápáno jako jedno z náboženství, rozdělené do jednotlivých konfesí, reprezentovaných různými církvemi. Dnes je tato podoba křesťanství v těžké krizi.

Vztah náboženství a politiky byl dosud vnímán především jako vztah církve a státu. V procesu globalizace však církve ztratily monopol na náboženství a národní státy ztratily monopol na politiku. Hlavní konkurencí církevního náboženství dnes není ateismus či sekulární humanismus, nýbrž na jedné straně necírkevní spiritualita a na druhé straně náboženství jako politická ideologie. V procesu sekularizace náboženství nezaniklo, nýbrž prošlo hlubokou transformací. Mění se jeho role ve společnosti i v životě lidí.

Roli „religio“ (integrující síly společnosti) hrály v procesu globalizace během pozdní modernity jiné společenské fenomény, zejména globální trh zboží a informací (včetně masmédií). Dnes prochází proces globalizace a dosavadní politický a ekonomický řád hlubokými otřesy a změnami. Není tu žádná globální sjednocující síla. Pokud by momentální jednota Západu měla stát pouze na obraně vůči Rusku, nevydržela by dlouho.

Po pádu komunismu a bipolárního světa vyjádřil Francis Fukyama naději, že přichází „konec dějin“ v podobě globálního vítězství demokracie a kapitalismu západního typu. Na tuto vizi odpověděl islámský radikalismus a nyní Putinovo Rusko panikou, nenávistí a násilím.

Má-li proces sjednocení světa pokračovat, nemůžeme spoléhat jen na ekonomickou stránku globalizace. Uzdravení světa předpokládá inspirativní spirituální sílu.

Uzdravit rány světa

Papež František předkládá vizi církve jako „polní nemocnice“; církve, která nezůstává ve „splendid isolation“ od současného světa ani v něm nevede předem prohrané „kulturní války“. Má-li být církev „polní nemocnicí“, pak její terapeutická služba předpokládá též schopnost kompetentní diagnostiky stavu našeho světa.

Domnívám se, že náboženství v budoucnosti (religio) bude spíše blízké významu slovesa re-legere, znovu číst. Nabídne „relecture“, novou hermeneutiku, schopnost „duchovního čtení“ a hlubší interpretace jak svých vlastních pramenů (v případě křesťanství Bible a tradice), tak „znamení doby“: událostí ve společnosti a kultuře. Pohled médií, politiků a ekonomů je třeba doplnit kontemplativním přístupem k našemu světu. Cennou inspiraci pro dnešek i zítřek vidím v sociálním učení papeže Františka. Jsem přesvědčen, že encyklika papeže Františka „Fratelli tutti“ (včetně kapitol o nové kultuře politiky) může mít pro 21. století podobný význam jako Všeobecná deklarace lidských práv pro 20. století.

Český protestantský teolog Jan Amos Komenský v době náboženských válek v 17. století v očekávání ekumenického koncilu napsal svůj spis „Consultatio Catholica De Rerum Humanarum Emendatione“ (Všeobecná porada o nápravě věcí lidských). Podobně vnímám dnes výzvu papeže Františka k proměně církve z rigidní klerikální instituce v dynamickou společnou cestu. Tak jako kdysi demokratizace církve v době reformace přispěla k demokratizaci společnosti, tak princip synodality (syn-hodos, společná cesta) může být inspirací nejen pro katolickou církev a její otevřenost pro ekumenickou, mezináboženskou a mezikulturní spolupráci, nýbrž i pro politickou kulturu soužití v pluralitním světě. Nyní je svět ve válce, musíme však přemýšlet o poválečné podobě světa. Neměli bychom opakovat staré chyby a podceňovat spirituální energii světových náboženství.

Evropa byla v dějinách matkou revolucí a reformací, ohniskem světových válek i procesu globalizace, vysílala do celého světa impulsy kulturního, vědeckého, ekonomického a technického rozvoje, zanechala ve světových dějinách výrazné světlé i temné stopy. Sen o sjednocené Evropě, „dýchající oběma plícemi“, ohrožují dnes v obou plicích nebezpečné nádory nacionalismu, populismu a fundamentalismu. Je třeba rozvíjet terapeutický, nikoliv destruktivní potenciál náboženství. Čas krizí je vždy také čas nových výzev a příležitostí.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované