Vodu z krajiny odvádí přes milion kilometrů potrubí. Pořádně se neví, kde leží

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Česko v posledních letech hledá cesty, jak bojovat proti suchu. Navzdory tomu jsou ale v krajině zabudovány statisíce kilometrů melioračního potrubí, které ji ve velkém odvodňují.

„Vodu by to chtělo zadržet v krajině tam, kde napršela. Ne ji poslat okamžitě pryč,“ komentuje současný stav Jakub Hruška z Ústavu výzkumu globální změny Akademie věd ČR. „Spousta meliorací je naprosto zbytečných a celou situaci sucha zhoršují,“ dodává.

Jeho slova potvrzuje i expert na meliorace Zbyněk Kulhavý z Výzkumného ústavu meliorací a ochrany půdy. „I v letních měsících, kdy chceme vodu více zadržovat, tak odvodnění pořád funguje,“ popisuje pro Seznam Zprávy.

Střední Evropa se ještě před několika desetiletími těšila nadbytku vody, rozsáhlé budování meliorací tak mělo za cíl zpřístupnit podmáčenou půdu a umožnit její zemědělské využití. Dnes však bývá vody po část roku spíš nedostatek.

Hruška proto považuje meliorace za rozsáhlý a zároveň přehlížený problém. „Stát k tomu nemá žádný principiální přístup,“ říká. Dokládá to podle něj i fakt, že rozloha odvodňovaného území se za posledních 30 let téměř nezměnila – jedná se zhruba o čtvrtinu veškeré zemědělsky využívané půdy.

Ministerstvo zemědělství, do jehož gesce téma meliorací spadá, se brání mimo jiné tím, že přesné umístění a rozsah meliorací nejsou známy.

„Tato vrstva je neúplná, neaktualizovaná a neverifikovaná,“ reaguje na dotazy redakce mluvčí resortu Vojtěch Bílý s odkazem na mapový přehled meliorací. „Jejich poloha i plošný rozsah nemusí odpovídat reálnému umístění na pozemcích.“

Podle poslední Situační a výhledové zprávy o půdě, kterou ministerstvo vydalo v roce 2021, se odvodňovací systémy nacházejí na 5 až 35 % plochy okresů v Česku. Největší rozlohy dosahují v okresech Hradec Králové, Nymburk a České Budějovice.

„Záležitost staveb zemědělského odvodnění je vážným problémem současného zemědělství a vodního hospodářství ČR, který je nutno neodkladně řešit,“ uvádí zpráva.

Kulhavý odhaduje, že v české krajině se nachází zhruba 1,2 milionu kilometrů potrubí. Vykopat ho z polí není finančně uskutečnitelné a v mnoha případech to není ani technicky vhodné.

„I kdybyste potrubí vyndávali, drenážní rýha pod ním pořád povede vodu,“ vysvětluje Kulhavý. Existují podle něj ale řešení, která umožňují potrubí ucpat a potenciálně i využít k zadržování vody a její odtok regulovat – například pomocí instalace záslepek a speciálních systémů regulujících odtok.

To vše ale z velké části závisí na změně legislativy. Odvodňovací systémy jsou chápány jako vodohospodářské stavby, které připadají vlastníkovi pozemku. Těch ale může být hned několik.

„Máte třeba desetihektarové pole odvodněné drenážemi (odtokovým potrubím, pozn. red.). Na takovém poli evidujeme několik desítek, někdy až stovek vlastníků. Ti všichni jsou spolumajitelé jednoho vodního díla,“ vykresluje situaci Kulhavý. „Narážíme na problém. Ne snad, že by vlastníci byli proti, ale prostě se k plánům nevyjádří všichni. A v tu chvíli není úprava drenáží možná.“

Komplikované vlastnické vztahy zatěžují i zemědělce, kteří na meliorovaných polích hospodaří. Ti podle mluvčího Zemědělského svazu Vladimíra Píchy považují za problém jak nadměrné odvodňování, tak nadměrné zavodňování půdy. Z obou důvodů mají meliorační systémy za důležité, bez svolení vlastníků do nich ale nemohou zasahovat.

„Zemědělci si uvědomují význam těchto systémů, ale mnohdy mají svázané ruce při údržbě nebo obnově těchto systémů z důvodu nevyjasněných vlastnických vztahů, případně rozdělení jednotlivých systémů mezi velký počet vlastníků,“ říká Pícha.

Voda ale rychle nemizí pouze z polí, nýbrž i ze samotných vodních toků. Ty jsou v mnoha případech uměle narovnány, voda jimi tudíž rychle proteče. „Potoky, do kterých meliorace ústí, jsou vlastně také kanály. Ani v nivě potoků se tak voda zadržovat nemůže,“ podotýká Hruška.

Toky by se podle něj měly začít zase přibližovat přirozeným tvarům, což ale naráží na údaje v katastrech. I když se potok nebo řeka začnou rozšiřovat či meandrovat, bývají opět napřímeny, aby odpovídaly katastrálnímu zaznačení. „Podle úřadů je to takhle správně, protože takhle to mají ve svých plánech,“ shrnuje Hruška.

Podle ministerstva se ale situace mění. „S probíhající digitalizací a s ní spojenou revizí katastru nemovitostí naopak dochází k tomu, že se do katastru zakresluje skutečná situace v terénu,“ tvrdí mluvčí Bílý. Dodává, že v rámci meziresortní spolupráce s Ministerstvem životního prostředí dochází také k řadě projektů na zadržování vody v krajině, jako třeba obnovování slepých ramen řek.

Technologie odvodňování půdy pomocí drenáží se k nám dostala z Anglie, a to už za Rakouska-Uherska. První odvodňovací systémy vznikaly od 60. let 19. století.

Za první republiky pak jejich budování zesílilo a během minulého režimu dosáhlo svého maxima.

„Za komunismu to dospělo do fáze, kdy existovaly meliorační správy, které už automaticky meliorovaly úplně všechno. Spoustu úplně zbytečně,“ popisuje pro Seznam Zprávy Hruška.

Ve výstavbě drenáží se pak pokračovalo i po revoluci. Podle odborníků sice již v mnohem menším rozsahu, nové meliorace ale nikdo neevidoval.

„Více než 90 procent pořád funguje – i ty starší, staleté,“ vysvětlil Kulhavý.