Hlavní obsah

Vztahy se kvůli covidu razantně zhoršily. Na Vánoce bychom neměli být sami

Foto: Shutterstock.com

Pandemie prověřila sílu partnerských a rodinných vztahů. Mnoho lidí si uvědomilo, že takhle žít dál nechce. Snímek je ilustrační.

Reklama

23. 12. 2021 15:30

Před covidem jen šest procent partnerských párů uvádělo, že uvažuje o rozchodu. V dubnu letošního roku jich bylo už čtyřicet procent, jak ukázal sociologický výzkum.

Článek

Reálně ale k většímu počtu rozchodů a rozvodů během pandemie nedošlo. Lidé se odluky báli, řešili až příliš existencionálních nejistot.

„Lidé přišli hlavně o ty pozitivní jistoty. To jsou zábavy a interakce, které jim jednak zlepšovaly pocit ze života, že si můžu jít zahrát fotbal nebo s kamarádkou do cukrárny. Tyhle pozitivní věci jim zmizely ze života. A pak se nevyhnutelně musela objevit ponorka,“ popisuje Martin Kreidl, sociolog a demograf Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. Ve svém výzkumu se věnuje sociologii rodiny. Dlouhodobě sleduje vývoj rodinných a partnerských vztahů a v rozhovoru pro Seznam Zprávy popisuje, jak vztahy ovlivnila pandemie koronaviru.

Partnerské vztahy se razantně zhoršily

Pomohla, nebo uškodila vztahům pandemie koronaviru?

Vztahům v rodině, zejména těm partnerským, covid podle všeho nejspíš ubližoval, alespoň v průměru vzato. Od loňského prosince do začátku jara jsme se vraceli ke stejným respondentům. Přes tu jednu velkou vlnu na přelomu roku jsme se ptali respondentů, jak jsou spokojení s rodinnými vztahy a specificky s partnerstvím. Za v zásadě čtyři měsíce opravdu přísné společenské uzávěry se vztahy strašně zhoršily. Ale je třeba říct, že i když se v průměru zhoršily, skupina lidí, kterým se vztahy zhoršily, a skupina lidí, kterým se zlepšily, byly poměrné stejně velké skupiny.

Přibližně čtyřicet procent lidí v dubnu říkalo, že mají horší vztahy, než měli v prosinci, a jiných čtyřicet procent říkalo pravý opak. A co bylo pozoruhodné, že když bylo lidem spolu dobře, vztahy se zlepšovaly relativně málo, ale když v rodině bylo napětí, konflikt nebo nejistota, zhoršení vztahů bylo strašně razantní. Máme tedy dvě skupiny – jedné se vztahy trochu zlepšily, jiné se hodně zhoršily, takže když se na to podíváme v průměru za celou společnost, uvidíme sestup. Mě to strašně překvapilo, jak rychle se tahle věc stala a jak razantně.

A v čem konkrétně se tak prudce zhoršily partnerské vztahy?

Lidé nebyli úplně přesně schopní říct, s čím jsou nespokojení. Nebylo to tak, že se začali hádat, kdo bude uklízet nebo umývat nádobí, oni neuměli pojmenovat, co přesně je špatně, ale věděli, že jsou strašně nespokojení. Bylo tam latentní napětí a nespokojenost. Vypadá to tak, že partnerství trpělo celkovou situací ve společnosti. Problémy v práci, v podnikání, v ekonomice. U lidí, kteří se cítili ohrožení, že přijdou o práci, sníží se jim platy, zavřou firmy, nebo něco takového, tak u nich docházelo ke zhoršením vztahů v podstatě univerzálně. Sedm párů z deseti indikovalo zhoršení vztahů, pokud se vyskytla ekonomická obtíž nebo ekonomická nejistota. A to nemuselo být, že o práci přišli, jen stačilo, že nevěděli, jak to s ní bude. A tahle nejistota se pak přelévala do rodiny a ubližovala všem.

Dá se říct, že ve vztazích nastala tzv. ponorková nemoc?

Lidé přišli o hodně jistot, a hlavně o ty pozitivní. To jsou zábavy a interakce, které jim jednak zlepšovaly pocit ze života, že si můžu jít zahrát fotbal, nebo s kamarádkou do cukrárny, nebo na návštěvu. Tyhle pozitivní věci jim zmizely ze života. A pak se nevyhnutelně musela objevit ponorka. Někteří lidé nejsou nastavení na to, aby trávili spoustu času na malém omezeném prostoru, mají zavedené nějaké způsoby, jak partnerství zvládají a třeba jsou v něm spokojení. Ale pak hrozí konflikty a dopadá to přesně tak, že si skočím na pivo, nebo za sousedkou pokecat a vyprchá to ze mě. A když o tohle přijdete, pak se v kotli akorát jen přitápí a přitápí a bude jen hůř.

Foto: Martin Kreidl/Generations and Gender Programme Česká republika

Jak se zhoršily vztahy v době pandemie slovy výzkumníků.

Pandemie rozvodů zatím nenastala

A má to podle vás dopad i na rozvody? Požádalo o ně víc párů než v minulosti?

Zatím ne. To je na tom zajímavé, že my jsme nepozorovali ani v našich datech, ani v datech ze statistického úřadu, že by došlo k pandemii rozvodů nebo rozchodů. Ještě uvidíme, co to udělá, jsou před námi dva scénáře – jeden optimistický, když se společnost zase otevře a lidé budou moci jít za zábavou, ponorka nebude potopena pod hladinou a nebudou si šlapat po hlavách, možná se zlepší ekonomika a zmizí část nejistot, tak bychom se mohli vrátit zpátky k dlouhodobě udržitelným vztahům. Já tomu úplně nevěřím, že se to stane. Když jsou lidé dlouhodobě zavření, je velké riziko, že se vztah nenávratně poškodí. Někdo něco udělá nebo řekne, druhého se to dotkne a na tyhle jizvy, které způsobí komunikační nebo partnerské fauly, se těžko zapomíná.

Ještě ale čekáme, co se s těmi rodinami stane, protože společnost ani ekonomika zatím nejsou zpátky v normálu. Rozcházet se pro mnohé lidi je zatím nemyslitelné, protože nevědí, co bude v práci, jak to bude s příjmem, situace na trhu s bydlením v tuhle chvíli není vůbec růžová. Přidávat si k tomuhle další nejistotu, tedy rozchod a ztrátu společného bydlení, do toho se lidem zatím nechce. Z výzkumu kolegyň ze Sociologického ústavu v Praze, který se zaměřoval na domácí násilí, vyplývalo, že v některých rodinách nespokojenost ve vztazích přecházela často k destruktivním aktům.

Nevěříte pozitivnímu scénáři, ale zároveň se zatím lidé nerozcházejí. Co se tedy podle vás stane?

Lidé zatím čekají. Myslím si, že když se zlepší situace s pandemií, tak tehdy si řeknou, že jim to za to již nestojí.

Pak nastane pandemie rozvodů a rozchodů?

Myslím si, že tehdy do toho někteří lidé lidově řečeno praští.

Výzkum Současná česká rodina

Projekt Současná česká rodina je součástí mezinárodního výzkumného programu Generations and Gender Programme (GGP).

Výzkumný projekt GGP je velká výzkumná infrastruktura z oblasti společenských věd, která poskytuje rozsáhlé datové zdroje o jednotlivcích, regionech i státech. Tato data jsou pak důležitým zdrojem informací pro společenské vědy a sociální politiku v Evropě i dalších geografických oblastech.

Dvě hlavní části GGP jsou panelový výzkum jednotlivců jménem Generations and Gender Survey (GGS) a kontextuální databáze informací o regionech a státech. GGP poskytuje volný přístup ke svým datům, aby podpořil akademický a aplikovaný výzkum. Aktivity GGP již trvají více než patnáct let. Více o projektu zde.

A když lidé říkali, že se jim horší vztahy, zkoumali jste i to, jestli s tím něco dělají? Zachraňují je?

Tohle nevím. Ptali jsme se lidí, jestli jsou spokojení se svým vztahem, to jsem už říkal. A pak byla druhá otázka, jestli přemýšlí o rozchodu. A přemýšlí. V dotazníku jsme se už neptali, co v té věci dělají, jestli vztah chtějí spíš napravovat, nebo přemýšlejí o stěhování. Ale letos v dubnu, čtyřicet procent lidí, kteří měli partnera nebo partnerku, řeklo, že uvažují o tom, že se rozejdou. Čtyřicet procent! V posledním předcovidovém srovnávacím průzkumu to bylo jen šest procent. Najednou během devíti měsíců covidu téměř třicet pět procent partnerů a partnerek začalo uvažovat o tom, že tohle partnerství není pro ně. Většinou, když začnou přemýšlet o rozchodu, je to indikátor toho, že už je to reflektovaný problém.

Lidé na jednu stranu mohou být nespokojení, ale nemusí si uvědomovat, co je špatně. Cítí jenom pocit nespokojenosti. V okamžiku, když začnou přemýšlet o rozchodu, to je už krok k instrumentálnímu postoji. Rozchod je akt. Začínají přemýšlet o tom, že vezmou život do svých rukou a začnou s tím něco dělat. Ono to není vždycky tak, že když lidé začnou přemýšlet o rozchodu, tak se rozejdou. Je to projev reflexe situace, že není dobrá a uvědomí si, že nad ní mají nějakou kontrolu a můžou přijmout i jiné kroky než jenom rozchod. Může to třeba znamenat to, že ze sebereflexe bude pramenit nějaký nový styl chování, nebo si jenom promluví, co je trápí.

Ženy musí, muži mohou

Dá se partnerské krizi nějakým způsobem ještě předejít?

Nechtěl bych se dostat do pozice člověka, který káže lidem, jak mají žít. Pro dobré partnerské vztahy je důležité najít toho správného člověka, se kterým chce být. Je však správné taky si umět říct, že jsme už překročili nějakou mez a umět se v dobrém rozejít. Zdá se, že některé vztahy jsou už dlouhodobě nefunkční a tam nevidím důvod je udržovat.

Tak se zeptám jinak. Co jsou nejčastější důvody nespokojenosti, které respondenti uvádějí?

Lidé se hádají kvůli penězům – kdo kolik vydělává, jestli se moc utrácí nebo moc šetří a podobně. Druhá věc je partnerská intimita a sex. Třetí důvod neshod je vztah s příbuznými, nejčastěji jde o děti a jejich výchovu, můžeme to zevšeobecnit i na vztahy s rodiči.

Předpokládám, že se tyto problémy v době pandemie ještě víc znásobily…

Samozřejmě. V partnerství v ponorce přestalo spoustu věcí fungovat, s dětmi je to stejné. Bylo třeba se jim více věnovat a dělba péče v domácnostech byla vždy asymetrická, ženy dělaly víc než muži. V době covidu bylo ještě dodatečné břemeno – byly zavřené školy, školní družiny, nefungovaly mimoškolní aktivity, bylo tedy potřebné s dětmi trávit víc času. A tohle břemeno dopadlo víc na ženy, podle starého známého hesla – ženy musí, muži mohou. My máme dokonce i data, jak se proměňovaly vzorce péče o děti a o domácnosti napříč jednotlivými vlnami pandemie. V první uzávěře, na jaře loňského roku, se ještě muži poměrně hodně aktivizovali. Vypadalo to tak, že tatínci dodělali svou práci a pak si sedali k dětem a dělali spolu úkoly.

Tohle už teď není…

Ve všech dalších vlnách muži zůstali téměř neteční. A celou dodatečnou zátěž řešily ženy. Postupem doby, jak jsme se učili s pandemií žít, trochu se normalizovala situace i z hlediska prarodičovské péče. V první vlně pandemie v podstatě neexistovala, tehdy jen zlomek rodin využíval pomoc prarodičů s péči o děti nebo domácnost, postupně se napříč vlnami zapojovali čím dál víc. Trochu to souvisí i s očkováním, že opadly obavy. Mně se však zdálo, že pro někoho to již bylo jednoduše neúnosné, a i přesto, že s tím byla spojena i nějaká rizika, některé rodiny se touhle cestou vydaly. Možná i pod tlakem dění v ponorce usoudili, že bude lepší, pokud děti půjdou občas k babičce.

Foto: Martin Kreidl/Generations and Gender Programme Česká republika

Ženy pečují o děti víc než muži.

Lidé se starali víc o práci než o partnera nebo partnerku

Často se dělo, že celé rodiny byly zavřené doma i měsíce. Jak do vztahů zasáhl home office?

Máme různé druhy home officu, některé musíme dělat ve stanoveném čase, protože musíme interagovat s jinými lidmi ve firmě nebo organizaci. A v téhle situaci je home office v konfliktu s domácími povinnostmi. Pak je ještě home office, který je časově flexibilní. To je příklad i můj, že část mé práce, ta učitelská, je určená rozvrhem. Videokonference nebo přednáška začíná v nějakou danou hodinu a každý s ní počítá. U druhé části mé práce, to je ta výzkumná, u té je úplně jedno, jestli začnu v osm ráno nebo se to protáhne až do noci. I firmy byly v tomhle ohledu různě ohleduplné, některé umožňovaly flexibilní home office.

Nicméně, sociologicky řečeno, lidé řešili konflikt rolí. Najednou nebyl rozdělen čas a prostor, kdy máme řešit práci a kdy rodinu a domácnost. Role se často střetávaly a samozřejmě, kromě rodin to řešili i zaměstnavatelé. Báli se, jestli lidé budou dostatečně produktivní, jestli nepodlehnou domácím tlakům. V tuhle chvíli z dat, která máme, vyplývá, že práce ustupovala mnohem méně než rodina. Spíš to bylo tak, že kvůli práci lidé neměli dostatečné množství času a energie na rodičovské, partnerské nebo domácí povinnosti. Mnohem méně často se stávalo, že kvůli péči o děti nebo o domácnost lidé neměli dostatek času na práci. Z tohohle hlediska bychom měli uklidnit zaměstnavatele, že v konfliktu rolí zaměstnance a rodiče nebo partnera, role zaměstnance byla silnější.

prof. Martin Kreidl, Ph.D.

Profesor sociologie a demografie se zaměřením na rodiny a vztahy na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity. Kromě jiného vystudoval i University of California, Los Angeles, kde studoval zaměřením na sociální demografii.

V Česku působí na Ústavu populačních studií Katedry sociologie FSS MUNI, kde se kromě výuky věnuje i výzkumu sociologie rodiny. Jako expert zaštituje i Generations and Gender Programme jako Národní koordinátor projektu a člen Rady společníků GGP.

Foto: MUNI

Martin Kreidl

Když to zjednoduším, lidé se starali víc sami o sebe a o práci než rodinu a partnera.

Vypadá to tak. Je to průměrná tendence. Naprosto nepochybně existují i lidé, kteří se dokázali vypořádat se situaci kreativně. Průměrná tendence ale byla taková, že rodina, děti nebo partnerství šly častěji stranou a práce získávala navrch. To nás taky vrací zpátky k tématu ekonomických nejistot, spousta lidí se cítila být pod tlakem a říkala si, že situace není růžová, ale představa, že by přišli o práci, pro ně byla nepředstavitelná.

Jak časté byly konflikty ideové nebo spíš názorové, co se týče očkování nebo covidu?

Na tohle nemáme data, neumím na to odpovědět.

Měnily se partnerské vztahy i v průběhu pandemie? Z počátku jsme viděli třeba obrovskou solidaritu mezi lidmi, šili roušky, nosili občerstvení zdravotníkům, pomáhali, kde se dalo a teď už tohle tak často nevídáme. Nastal nějaký takový pohyb i v partnerských vztazích, že třeba na počátku si říkali, že konečně mají prostor trávit spolu čas, tak si ho užívali a teď spíš prosí o chvíli klidu?

Část lidí si skutečně uzávěru užívala. Jsou rodiny, kde se lidé vyloženě mají rádi a jsou spolu rádi a tráví spolu čas. A když mají příležitost trávit spolu víc času, dokážou si to i užívat. A pak byly rodiny, kde nastala ta ponorka. Nevím úplně vyhodnotit současnou situaci, protože naše data končí letos v létě. A od té doby nevím, co dělo. Takže jestli si to stále užívají, nebo jsou rádi, že konečně můžou vyletět do světa, to vám neumím říct.

Nové vztahy téměř nevznikaly

Vznikaly během pandemie i nové vztahy?

Z dat, co máme k dispozici, vyplývá, že to je spíš výjimka. To asi dovedete pochopit. Tolik společenských kontaktů bylo zavřených, většina normálních sociálních prostředí, kde můžou lidé navazovat nové vztahy, kamarádský, partnerský, milenecký, neexistovaly. Zdálo se mi, že i ty „moderní“ metody navazování nových vztahů, seznamovací aplikace třeba, byly dobré i k počátečnímu screeningu, kdo by přicházel do úvahy. Když ale lidé chtějí spolu trávit trochu času, tak osobní setkání je nenahraditelné. Online nebo telefonní setkání může část osobních setkání nahradit, ale přece jenom není nad to vidět se tváří v tvář. Pokud vím, intenzita navazovaní nových vztahů se omezila. Z dat se nám zdálo, že lidé, kteří byli single na začátku pandemie, tak měli trošku složitější život v tom, jak se s pandemii vypořádávali.

Všechna data, která máme k dispozici, ukazují na to, že lidé, kteří s někým sdíleli domácnost, ideálně partner, přicházeli do úvahy i rodiče ve vícegeneračních domácnostech, případně děti, tak typicky v průměru snášeli pandemii lépe než single lidé. Ale i ti single jsou různého druhu. Jsou lidé, kteří si to vybrali a dlouhodobě operují s tím, že chtějí mít svůj svět a svoji domácnost sami a organizují si vztahy ne mainstreamovým způsobem. A pak jsou také lidé, kteří se ocitli single shodou okolností před pandemií a byli to lidé, kteří si to možná taky nepřáli a za normálních okolností by se třeba začali rozkoukávat a třeba by si někoho i našli. A to najednou nešlo. Možností někoho potkat mnoho nebylo a velká část singlů to těžce nesla. A právě od těch přicházejí zprávy, že seznamovací aplikace nebo online randění vyzkoušejí, ale jenom málo lidí by řeklo, že to je dokonalá náhrada.

A co psychika lidí? Zkoumali jste to také?

Obecně platí, že mentální a duševní zdraví kopírovalo hodnocení partnerských a rodinných vztahů. V průměru jsme na tom byli hůř po uzávěře než před uzávěrou. Důvody byly stejné, faktory jsou silně provázané. Z tohoto hlediska, čím dřív skončí všechna omezení a uzávěry, tím lépe.

Na začátku nových vztahů v době covidu, i z mé zkušenosti, jsem nabyl pocit, že lidé mnohem rychleji spolu začali žít a bydlet. Nemohli jít do klubů, barů, nebo na jiná místa, kde by spolu trávili čas. Co si o této teorii myslíte?

Z dat, která mám k dispozici, to nemohu posoudit, protože těch nových vztahů tam bylo strašně málo. Ale z hlediska prostého sociologického rozumu to samozřejmě dává smysl. Jednak je to o tom, že kde jinde bychom se mohli vídat, když jediné, co je nám dovolené, je úzký okruh lidí v domácnosti. A druhá věc je strukturovanost omezení. Řeklo se, že se můžete vídat jenom s lidmi z té jedné domácnosti. Nic jiného se dít ani nemohlo. Takže tahle teorie dává smysl. Co jiného mají lidé dělat? Okolnosti je donutily, aby trochu šlápli na plyn a dělali některé kroky rychleji, než by je dělali za jiných okolností. Ne každý zvládne vztah na dálku.

Na Vánoce by nemělo být nic tabu. Ani covid

Čekají nás již druhé Vánoce s covidem. Jak je přežít?

Myslím, že bych měl dát dvě rady. První rada je epidemiologická, je tady velká virová nálož v populaci, čím míň lidí potkáme, tím menší je šance, že zhoršíme situaci. Určitá uvážlivost je na místě. Na druhou stranu, jako sociolog, který se věnuje rodině a který něco ví o tom, jak se rodinné a partnerské vztahy vyvíjely za poslední rok a půl, musím říct, že některé osobní vazby jsou natolik důležité, že byste je neměli obětovat. Ale pak si vybírejte. Dejme si cíl, že budeme uvážlivější a pečlivě si vybereme, s kým se chceme vidět. Protože někteří lidé jsou zkrátka důležití. Partneři, děti, rodiče, prarodiče. Ti by neměli být sami. Vánoce jsou pro spoustu lidí složitá doba právě proto, že jsou doprovázené nějakými očekáváními. Je to svátek, který je prezentován jako možná nejdůležitější příležitost v roce pro rodinné setkávání. A kdybychom zůstali sami, tak to napáchá spoustu škody.

Měla by být nějaká zakázaná témata na Vánoce?

Víte, já nevěřím na nějaká zakázaná témata. Pokud jde o kvalitu lidských vztahů, kvalitu vztahů v rodině, já věřím na otevřenou a upřímnou komunikaci. Můj ideál je, že lidé by měli být schopní mluvit spolu otevřeně o věcech, které je trápí nebo zajímají. Vyhýbat se některým tématům je z mého hlediska spíš nežádoucí. Je to ale jenom můj ideál, ke kterému by všichni měli směřovat. Ale fakt je ten, že lidský život je někdy složitější než můj ideál a úplně chápu, že v historii rodinných nebo partnerských vztahů můžou být nějaká témata, která jsou třeba bolestivá. Pak je někdy lepší se o nich nebavit u štědrovečerní večeře a nechat si je na jindy.

Taky ale nevěřím na to, že pokud se o něčem dlouho nemluvilo, tak se má do toho říznout a vypustit bombu u večeře. Takhle se problémy neřeší, je lepší jít krok za krokem. Není potřeba dělat dramatické obraty, ale pracovat na vztahu. A pokud mají lidé pocit, že v jejich blízkých vztazích je příliš mnoho zakázaných témat, tak bych si myslel, že je čas hledat pomoc u třeba párového terapeuta. Často ten mediátor, nezávislá osoba, která není pod vlivem historické emoční zátěže, tak jim může pomoct na věci nahlédnout z jiné perspektivy.

A co covid? Měli bychom se bavit o něm?

Já si myslím, že jo. Lidé se obecně mají bavit o věcech, které je trápí. Mají je sdílet. To je podstata rodiny a každé komunity. Komunita je založena na tom, že něco sdílíme a něco komunikujeme. Slovy i jinak. I dávání dárků je způsob komunikace. To, že přijedu na Vánoce na návštěvu, tak dávám najevo, že ten člověk je pro mě důležitý. Pokud lidi trápí covid, ať se baví o covidu. Mně se zdá, že není důvod smazat tohle téma. A zase můžou být rodiny, kde se neshodnou a mají na všechno kolem covidu rozdílné názory, a vědí to o sobě, případně mají zkušenost, že kdykoliv se o tom bavili, tak se pohádali, tak si možná můžou dovolit tohle téma o Vánocích vynechat.

Co byste tedy poradil? Jak přežít letošní Vánoce?

Nejdůležitější je si nejdřív sám sobě říct, jak chci trávit Vánoce. Chci je trávit sám, nebo s někým? Pokud s někým, tak s kým? Kolik času jsem ochoten mu věnovat, kolik času chci mít pro sebe. Máme velkou svobodu, ale svoboda je spojena s velkým nárokem na preference a na rozhodování. Mně by se docela líbilo, kdyby si lidé uvědomili, že tuhle svobodu mají a uchopili ji do svých rukou a podle toho se rozhodovali. Fakt nemusíme podléhat nějakým společenským tlakům nebo očekáváním, která nás velice často vedou k nějakým typům interakcí nebo chování, které nám nepřináší tolik radostí. Koneckonců je to tak, že měřítkem všech věcí je člověk, který je víc či méně šťastný. A tady lidé mají právo sledovat své vlastní štěstí. Tohle je ten imperativ, který bych lidem předepsal víc než cokoliv jiného.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované