Článek
Šťastné slovo
Pravidelná sobotní glosa Jindřicha Šídla o věcech, které hýbou politikou a společností a kterých jste si třeba nevšimli, nebo nechtěli všimnout.
Neměl jsem to v plánu, ale stalo se. Ocitl jsem se ve čtvrtek odpoledne na Staroměstském náměstí zrovna ve chvíli, kdy tam vrcholil „mírový mítink“ pod vedením Jindřicha Rajchla a Tomia Okamury. Už dávno jsem si přestal klást otázky, jak to tahle parta vlastně myslí, když volá po míru, a zároveň otevřeně podporuje Rusko, které už tři roky vede válku proti svobodné Ukrajině.
A aby teď náhodou koaliční partneři Rajchl s Okamurou nezačali rovnou křičet, že oni přece nepodporují „ani Rusko, ani Ukrajinu, ale jenom Českou republiku“, řekněme si to hned. Na Staroměstském náměstí se ve čtvrtek producírovalo několik lidí s vlajkami Sovětského svazu a Ruska. Tedy jedné země, jejíž vojáci osvobodili v roce 1945 část Československa, ale jejíž vojáci pak taky od roku 1968 Československo třiadvacet let okupovali. A pak druhé země, která nejen napadla svého souseda, ale taky považuje Česko za svého nepřítele, a která - abychom na to náhodou nezapomněli - zavraždila v roce 2014 dva české občany ve Vrběticích.
Pokud si tedy pánové Okamura a Rajchl nepřejí být s takovými lidmi veřejně spojováni, není nic jednoduššího, než to někde říct - třeba v některém z jejich pravidelných videí. A protože jsem velkorysý, rád jim připravím i společný scénář omluvy, třeba něco v tomhle stylu.
Začne Okamura: „My, předsedové stran SPD a PRO jsme s nejhlubším zděšením přijali zprávu o přítomnosti vlajek teroristického státu Ruska a jeho předchůdce, okupanta naší země Sovětského svazu na našem mítinku na Staroměstském náměstí. Něco takového zcela odporuje našim hodnotám a názorům. Nic takového už nikdy nechceme na našich akcích vidět. Neblbněte, volové. Sláva Ukrajině!“ Rajchl pak dodá: „Sláva hrdinům.“ K ničemu většímu ho stejně Okamura nepustí. A máme to.
Pravděpodobně se to ale nestane. Spíš bych to viděl na protiútok a tvrzení, že s ruskými a sovětskými vlajkami na mítink dorazili „vládní provokatéři“. Což by se ovšem dalo docela snadno zjistit, protože majitelé vlajek velmi ochotně pózovali fotografům. Třeba mně.
A upřímně řečeno, jsou chvíle, kdy i „optimistický devadesátkový liberál“, jak mě teď oslovil jeden milý člověk na sociálních sítích, brzdí svou jinak velmi širokou toleranci vůči hnusu.
Na demokracii a svobodě slova jsou nejotravnější, ale zároveň nejdůležitější její hranice. Co všechno ještě dokážeme přijmout s vědomím, že je naše demokracie dost silná na to, aby odolala i výstřelkům?
Zkusme to úplně konkrétně: Kdyby se v centru Prahy někdo producíroval s vlajkou nacistického Německa, pravděpodobně by fofrem skončil v policejní cele, že? V čem se to přesně liší od našeho příběhu? Oč je nebezpečnější nosit na oblečení písmeno „Z“ jako symbol ruské agrese na Ukrajině, za což už padly i v Česku tresty, než otevřeně adorovat zemi, která své vojáky na Ukrajinu poslala?
V čem je pro nás někdejší Sovětský svaz, komunistická diktatura, která vyvraždila miliony svých vlastních obyvatel i občanů cizích zemí, které průběžně okupovala a ničila, přijatelnější než nacistické Německo? Jen v tom, že se v závěru své existence až komicky zhroutil a své někdejší satelity pustil na svobodu i bez dobytí Moskvy? Nebo tím, že jeho poslední vůdce Michail Gorbačov vypadal, že na rozdíl od svých předchůdců umí používat příbor, nosil klobouk místo beranice, občas se usmál a nakonec natočil reklamu pro Pizza Hut?
Abychom si rozuměli, nevolám po hromadném zatýkání každého idiota, kterého potkáte na podobné akci. Možná mi právníci vysvětlí, že „je to všechno složitější a záleží na kontextu“. Ok, těším se na to, třeba to i pochopím. V případě čtvrteční akce tipuju nějaké „polehčující okolnosti“ v podobě argumentu o sovětském příspěvku k vítězství nad nacistickým Německem.
Česká policie je schopna vletět na domovní prohlídku k mladé dívce, která si na propalestinskou demonstraci v listopadu 2023 v Praze vzala mikinu s nápisem „1972 Olympics“ (nápadně odkazující na masakr izraelských sportovců palestinskými teroristy). Za takových okolností by člověk od policistů přece jen očekával aspoň nějakou akci i teď. Mimochodem, ono děvče policie nakonec neobvinila, celkem důkladnou prací zjistila, že je prostě jen nevzdělané, takže mu symbolika nedošla.
Možná policisté ve čtvrtek na Staroměstském náměstí prostě nechtěli žádné velké problémy, jejich antikonfliktní tým tam ostatně odváděl výbornou práci přesně ve stylu hesla „pomáhat a chránit“. Ale zpětně bychom nějaké vodítko pro příště uvítali. Nebo by se do věci mohla se svým právním názorem vložit třeba nová nejvyšší státní nástupkyně Lenka Bradáčová, od níž se takové instrukce přímo očekávají.
Možná se dozvíme, že trestní stíhání za sovětskou či ruskou vlajku nejsou schůdným právním řešením. Optimistický devadesátkový liberál se s tím vyrovná a bude to třeba považovat za důkaz síly a sebevědomí místní demokracie. Což samozřejmě neznamená, že by mě prapory CCCP a putinovského Ruska přestaly nekonečně iritovat.
Sám se na to už úplně necítím, ale každý, kdo v takové chvíli dokáže takovou vlajku zcela svévolně jejímu majiteli sebrat, utéct s ní a zahodit ji do řeky, má moje nehynoucí sympatie a podporu. Mám jen trochu obavy, že by v takové chvíli mohla být policie najednou mnohem akceschopnější, než jsme viděli ve čtvrtek v centru Prahy.
