Článek
Vláda Andreje Babiše v pondělí schválila zvýšení rodičovského příspěvku o 50 tisíc korun na kulatých 400 tisíc. Je to vděčné, dobře se to politicky prodává a je to jednoduchý způsob, jak si odškrtnout jeden ze slibů z vládního programu.
Věcně je také těžké proti tomu něco namítat. Jestliže v ekonomice rostou ceny a výplaty, měla by se nějak rozumně hýbat i výše sociálních dávek.
V roce 2020, při výši příspěvku 300 tisíc, dosahoval průměrný měsíční příjem z dávky rozložené do třiceti měsíců 10 tisíc korun, tedy zhruba 28 procent tehdejší průměrné mzdy. V roce 2023, po inflační smršti a souvisejícím růstu mezd, představovala stejná částka už jen 23 procent.
Od roku 2024 došlo k navýšení příspěvku na 350 tisíc a měsíční příjem z něj povyskočil na 25 procent průměrného výdělku. Letos tento poměr podle odhadu ministerstva opět klesne ke 23 procentům, plánované navýšení v roce 2027 by jej mělo vytáhnout na 26 procent.
Z hlediska reálné výše rodičovského příspěvku jde tedy spíše o kosmetickou údržbu, nikoli o nějaký velkorysý impulz pro rodinnou politiku. Což ovšem neznamená, že to bude zadarmo.
Když bývalý ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka tlačil v roce 2023 své zvýšení „rodičáku“ ze 300 na 350 tisíc, sklízel celkem oprávněnou kritiku, že chce vyšší příspěvek přiznat jen dětem narozeným 1. ledna 2024 a později. Došlo tak k rozdělení dětí na „drahé“ a „levné“ a k určitým, byť krátkodobým nespravedlnostem. Důvodem byly peníze – nespravedlivé nastavení příspěvku znamenalo pozvolnější náběh vyšších nákladů státního rozpočtu.
Jurečka to tehdy hodně schytal i od stran dnešní vládní koalice. Proto je docela překvapivé, že jeho nástupce Aleš Juchelka z hnutí ANO volí úplně stejnou cestu - dělicí čarou mezi „levnými“ a „drahými“ dětmi bude tentokrát půlnoc z 31. prosince 2026 na 1. leden 2027. Ještě štěstí, že Jurečka ve svém zvýšení prosadil i (zcela správné) zkrácení maximální doby čerpání příspěvku ze čtyř na tři roky. Jinak jsme tu mohli mít nepočetnou skupinu rodičů-smolařů, jejichž děti by prošvihly hned dvojí zvýšení rodičovského příspěvku.
Ale ono to celé nakonec asi dopadne jinak. Vládní návrh sice opět s drsným rozdělením počítá, ale z Juchelkových vyjádření je jasné, že on zase počítá s odporem ve Sněmovně, především z řad koaliční SPD. „Uvidíme, co Sněmovna ve druhém čtení, nakolik bude chtít zohlednit skupinu těch, kteří navýšený rodičák budou pobírat,“ říká trochu rezignovaně Juchelka.
Tady musí zpozornět hlavně ministerstvo financí. Kdyby návrh prošel tak, jak jej schválila vláda, bude to v roce 2027 znamenat nárůst nákladů na rodičovský příspěvek jen zhruba 230 milionů korun. Pokud by poslanci protlačili maximalistickou variantu, v níž by se „rodičák“ navýšil všem, kteří na něj k prvnímu lednu mají nárok, vyšla by dávka stát už v roce 2027 o sedm miliard dráž. Někde mezi těmito mantinely se bude hledat kompromis.
Je ale důležité připomenout, že s rodinnou politikou, natož s bojem proti padající české porodnosti, nemá tento návrh mnoho společného. Přibližné dorovnání tempa růstu příspěvku tempu růstu mezd žádnou zásadní motivaci pro založení rodiny nepředstavuje. Za posledních osm let stoupl rodičovský příspěvek skoro na dvojnásobek (předchozí vláda Andreje Babiše jej v roce 2018 zvyšovala ze 220 na 300 tisíc). Demografickou noční můru, kterou Česko prožívá v posledních letech, to rozhodně neodvrátilo.
Stát dlouhodobě vydává na rodinnou politiku kolem tří procent HDP, což v mezinárodním srovnání není vůbec málo. Více než dvě třetiny těchto prostředků ale míří právě do přímých dávek, jako je rodičovský příspěvek, a do daňových úlev. A to je podíl, který je v mezinárodním srovnání jeden z největších. Dlouhodobě málo peněz pak zbývá na veřejné služby, jež by měly rodičům zajistit komfortnější existenci a svobodu v rozhodování, jak sladí svůj rodinný a pracovní život, nebo nastavení trhu práce, které by využilo potenciál rodičů malých dětí.
Rodičovský příspěvek by měl být v rámci rodinné politiky takříkajíc vytknutý před závorku. Skutečná rodinná politika by měla – zvláště v demografické krizi – začínat až za základním příspěvkem na živobytí čerstvých rodičů. Na trhu práce, v regionech, v politice bydlení, v zajištění důstojných podmínek a kapacit vzdělávání a tak dále.
V těchto oblastech má zatím vláda – i jako dědictví po všech svých předchůdkyních – velké dluhy, které zvýšení „rodičáku“ na 400 tisíc rozhodně nevymaže.
