Ženy pořád znevýhodňujeme. Změna musí přijít shora, říká expertka na práci

Průměrný Čech loni za týden odpracoval až o dvě hodiny méně, než tomu bylo před 10 lety. Tuzemský průměr táhnou nahoru zejména ženy, které oproti těm v západní Evropě pracují výrazně déle.

Vyplývá to z nejnovějších dat Evropského statistického úřadu Eurostat.

Pracující ženy jsou u nás podle expertů stále znevýhodněné oproti svým mužským kolegům. Odborníci mluví o termínech jako skleněný strop, skleněný útes nebo neplacená práce.

Význam termínů, hlubokou zakořeněnost předsudků vůči ženám na pracovišti a důležitost vzorových modelů vysvětluje v rozhovoru pro Seznam Zprávy Martina Rašticová, odbornice na pracovní trh a proděkanka Provozně ekonomické fakulty Mendelovy univerzity v Brně.

Změna zdejších pracovních návyků se může dál prohloubit s nástupem mladé generace, která je ve svých nárocích na zaměstnavatele náročnější. „Kvůli globalizaci ale mladí lidé nesoupeří o místa jen se svými někdejšími spolužáky, ale s vrstevníky po celém světě,“ upozorňuje Rašticová. Data o práci podle ní naznačují, že Česko pomalu přestává být pouze montovnou.

Češi tráví v práci výrazně víc času, než lidé na západ od nás. V porovnání s Nizozemím to dělá až devět hodin týdně. Čím to je?

Pracovní kultura je v Česku tradičně zaměřena na delší pracovní dobu a méně na flexibilitu, přestože to i u nás začíná být čím dál víc akceptováno. Nizozemsko je známé tím, že klade velký důraz na work–life balance. Flexibilní pracovní hodiny a práce na částečný úvazek jsou běžně akceptovány a podporovány.

Česko má silnou průmyslovou základnu, někdy je nazýváno montovnou Evropy, což může vyžadovat delší pracovní hodiny. Nizozemsko má diverzifikovanou ekonomiku s větším důrazem na služby, kde je možná větší flexibilita. To jsou jen některé faktory, které mohou vysvětlit rozdíl mezi Českem a zeměmi západní Evropy, pokud jde o čas trávený v práci.

Počet odpracovaných hodin ale v posledních 10 letech stabilně klesá. Znamená to, že naše pozice montovny postupně odeznívá?

Situace se skutečně významně mění. Právě automobilky se posouvají dál na východ, protože Česko pro ně už není tak zajímavým trhem. Platy zde narostly, už nejsme levná pracovní síla, a jako montovna tak nejsme výhodní. Naše struktura trhu práce se také pozvolna mění. Dnes je kladen velký důraz na tvořivý lidský potenciál, podporovaný investicemi do vzdělání, do moderních technologií a podobně. Krok za krokem se tak tuzemsko skutečně vymaňuje z pozice montovny, a naopak dorůstá v menšího technologického giganta.

Další faktor, který pokles odpracovaných hodin ovlivňuje, je důraz na slaďování pracovního a soukromého života. Myslím si, že začíná už s generací Husákových dětí, které se jako první učí balancovat čas strávený v práci s volnočasovými aktivitami. Tento důraz pak s každou mladší generací jen roste.

Česko je však stále nad evropským průměrem. Počet odpracovaných hodin táhnou nahoru zejména ženy, které oproti těm v západní Evropě pracují zpravidla výrazně déle. Čím je to způsobeno?

Rozdíl mezi západními a východními ženami je obrovský. Za socialismu měly ženy v zemích bývalého východního bloku povinnou osmihodinovou pracovní docházku. Na Západě dlouho fungoval model muže živitele a ženy pečovatelky a vychovatelky dětí. V tehdejším Západním Německu až v roce 1977 uzákonili, že ženy mohou pracovat bez svolení manžela, což do té doby bylo nutné.

V tomto směru byla ve východní Evropě běžná jakási genderová pseudorovnost, alespoň pokud jde o roli živitelů. Byly zkrátka nutné příjmy obou manželů pro zajištění chodu domácnosti. Záměrně používám slovo pseudorovnost, protože domácnost a děti za socialismu téměř výhradně ležely na ženě a v práci ženy zastávaly nižší a hůře placené pozice.

Jaké je postavení žen na tuzemském pracovním trhu dnes?

Často se mluví o takzvaném skleněném stropu. Zjednodušeně se jedná o metaforu, která popisuje situaci, kdy se ženy nedostávají na vysoké pozice bez ohledu na jejich schopnosti, dovednosti a zkušenosti. Muži často uplatňují přístup tzv. mini-me, tedy při hledání nástupců na manažerské pozice hledají někoho sobě podobného, tedy opět muže.

Ženy, které se do vedoucích pozic přece jen dostanou, se často dostávají na tzv. skleněný útes – přebírají firmu nebo oddělení v krizové, velmi obtížné situaci, kdy vyhlídky nejsou dobré a o takovouto pozici není mezi muži zájem.

K pomyslnému kormidlu se tak konečně dostane žena, její pozice je ale kvůli již existujícím problémům předem často odsouzená k neúspěchu. Když ovšem s obrovským nasazením a úsilím uspějí, jsou nahrazeny muži. Když neuspějí, slouží jen jako příklad, který potvrzuje předsudky.

Přichází mi na mysl například bývalá britská premiérka s rekordně krátkým termínem, Liz Trussová.

Ano, myslím, že o ní se dá mluvit jako o příkladu tohoto jevu. Myslím si ale, že ženy ve vedoucích pozicích plní významnou společenskou roli. Je důležité, aby byly vidět a inspirovaly. Ukázaly, že je možné, aby žena zastávala různé role a pozice a aby byla úspěšná. A samozřejmě řada žen uspěje, protože jsou často odhodlané, kompetentní a velmi pracovité.

Nedávno v Brně přednášela významná vědecká osobnost – nositelka Nobelovy ceny za chemii z roku 2020 Emmanuelle Charpentier (mikrobioložka a biochemička, která stojí za vznikem revoluční technologie genetického inženýrství CRISPR, takzvaných genetických nůžek, pozn. red.). S paní profesorkou jsme vyrůstaly ve stejné době. Vzpomínám si, že jsem měla ve škole výborné výsledky ve všech předmětech, přesto mi bylo rodiči i učiteli opakovaně vysvětlováno, že chemie a fyzika prostě nejsou pro dívky.

V takovém prostředí vyrůstaly dlouhé generace žen, takže si dnes říkám, kdo to zapomněl vysvětlit paní Charpentier. (smích)

To, že se dívkám i chlapcům od dětství stále skrytě naznačuje, kam patří a kam nepatří, je obrovský problém. Velmi vítám, že jsou v poslední době častěji vidět úspěšné ženy na vysokých pozicích a i v typicky mužských oborech, současně také stále častěji potkáváme muže na rodičovské dovolené. To je pro změnu klíčové.

Experti často v souvislosti s prací žen zmiňují další termín, a sice neplacenou práci, tedy povinnosti týkající se rodiny, domácnosti a dětí, které statisticky neúměrně dopadají na ženy oproti jejich partnerům. V čem vidíte původ této situace?

Dívky jsou dodnes často (ale už ne vždy) vychovávány v tom, že jejich hlavní a nejdůležitější rolí, jejich životní náplní a smyslem je, aby se staraly o děti, rodinu, manžela a potažmo o domácnost. Tím pádem není jasný důvod, proč by měla žena za péči dostávat peníze, respektive proč by péče měla mít ekonomickou hodnotu.

V rámci tohoto uvažování jde přece o hlavní roli ženy, součást její identity, její životní smysl, ne pouze o práci. V tom vidím kořeny problému s neplacenou prací. Neplacená práce je přitom velkou nespravedlností, která dál rozevírá sociální nůžky, protože ženám ubírá kapacitu věnovat se placené práci a kariérně se rozvíjet a růst.

S předsudky, které si ženy v dětství a dospívání často zvnitřňují, poté souvisí i to, že mají tendenci říkat si o nižší odměny za svou práci. To bohužel platí i u studentek naší fakulty. Nedávno jsme vyhodnocovali odpovědi studentů a studentek, kteří si měli říct o plat u hypotetické pracovní pozice. Studentky si průměrně řekly o téměř 7000 korun nižší plat než jejich spolužáci.

Myslíte, že se platová situace mužů a žen časem narovná?

Jsem optimistka. Věřím, že jsme na dobré cestě a postupně se gender pay gap, tedy platové rozdíly mezi muži a ženami, snižuje. Mám za to, že původ obou těchto situací – že jako společnost stále za stejnou práci odměňujeme více muže a současně ženy tlačíme do toho, aby nepoměrně víc svého času trávily neplacenou prací – není na pracovišti, ale v rodinách. A to je problém.

Situaci na pracovišti můžeme relativně snadno ošetřit, například pomocí platových tabulek. V domácnosti jsou ale ženy limitované tím, zda je rodina podpoří a například převezme část neplacené práce. To už se tabulkami ošetřit nedá a ženy v tom často problém ani nespatřují.

V průběhu života se ale jejich ochota obětovat neplaceným činnostem čas a energii a připravenost pracovat za nižší mzdu může obrátit proti nim, např. ženy v domácnosti se po rozvodu s mužem živitelem mohou ocitnout na hranici chudoby, podobně jako seniorky, které např. strávily 12 produktivních let doma s dětmi, jsou v důchodu častěji ohroženy chudobou než muži, kteří mají stejný počet dětí. To už je ale pozdě.

Na jednu stranu tedy máme první generaci žen na vysokých pozicích, ať v podnikání, státní správě, nebo výzkumu. Zároveň říkáte, že řada věcí, které ženy oproti mužům brzdí, je velmi hluboce zakořeněná. Myslíte si, že jako společnost děláme ve zrovnoprávnění mužů a žen na pracovištích pokrok?

Posouváme se, ale po milimetrech. Je před námi ještě dlouhá cesta. Myslím si, že změny musí být podpořeny shora, tedy legislativou. Například nebýt Evropské unie, nemáme u nás antidiskriminační zákon, protože diskriminace tady v té době, v roce 2008, nebyla vnímána jako zásadní problém. Dobrý příklad je i ženské volební právo, dnes samozřejmost. Ženy po celém světě ale musely tvrdě bojovat, aby ukotvily své právo volit právě v legislativě.

Řada expertů si slibuje pokrok od generační obměny. Ostatně i výzkumy naznačují, že mladí lidé jsou, co se týče požadavků na zaměstnavatele, náročnější. Nejde přitom jen o plat, ale i o možnost pracovat na zkrácený úvazek. Časté jsou také nároky na etický a ekologický přístup firem. Myslíte, že generační obměna bude mít význam?

Určitě. Mladí lidé jsou náročnější zaměstnanci, což je dobře. Posouvají tak kvalitu života ve smyslu slaďování práce a volného času dopředu. To souvisí i se snižujícím se počtem hodin, který v průměru Češi tráví v práci, jak jsme o tom mluvili na začátku.

Mladí lidé si dnes vybírají. Hledají práci, která má smysl, kde mohou růst. To je velký rozdíl ve srovnání s předchozími generacemi. Mají to aktuálně o něco snazší i vzhledem k prakticky nulové nezaměstnanosti. Když odejdou z práce, rychle a snadno si najdou jinou. Jsou ale ohrožení globalizací. Dnešní mladí nesoupeří na trhu jen se svými spolužáky, ale s vrstevníky po celém světě, kteří jsou často svolní ke kompromisům, pokud jde o nároky na volný čas.

Myslím, že je hodně důležité nezapomínat na to, že my ve střední a západní Evropě žijeme ve srovnání s velkou částí světa v ekonomickém a sociálním blahobytu, s důrazem na lidskoprávní a ekologická témata. Velká část světa kolem nás však nemá stejné priority (ať jde o rovnoprávnost, lidská práva, nebo ekologii) jako my. A to bude pro nejmladší generaci obrovská výzva. Ale to by bylo na další povídání.