Džíny, šusťáky, kazeťák, Fáčko, walkman. Hity socialistických Vánoc

Lidé, kteří nežili v socialismu, si jen těžko dokážou představit tu konzumní nouzi. Dnes se vánoční dárky nakupují v běžných obchodech, člověk si vybírá podle ceny či dostupnosti prodejny, ať už je kamenná nebo internetová. Vánoce před rokem 1989 pro mnoho lidí znamenaly příležitost koupit si něco výjimečného. Mířili tak do jednoho z Tuzexů. Tam většinu sortimentu tvořily výrobky ze Západu, zbytek bylo československé zboží určené pro export. Prostě samé pecky.

„V Tuzexu bylo možné pořídit nejen jinde neprodejné zboží, ale třeba i v běžném maloobchodě deficitní potraviny a co je pro závěr roku důležité – i třeba domácí lihoviny vyšší kvality,” upozorňuje Michal Petrov, autor knih zaměřených na dějiny socialistického konzumu a televizního seriálu Retro. „Na Slovensku třeba vzpomínají na to, že v Tuzexu kupovali karpatskou brandy špeciál (tzv. kábéešku), která v korunových krámech nebyla,” doplnil. V Tuzexu se dala koupit třeba i špičková japonská elektronika, třebaže šlo často o nižší, cenově dostupnější řady, což byl typický nadílkový produkt.

„Pohledem dnešní nabídky a dostupnosti zboží se může mnohdy zdát neuvěřitelné, že před rokem 1989 byly za luxusní dárky považovány i takové věci jako flanelové ručníky, fén, uherák, desky zahraničních umělců nebo průhledné ovocné mýdlo,” konstatuje Václav Koukolíček, mluvčí maloobchodního řetězce Tesco.

Michal Petrov šetřil na džíny. Ačkoliv tenhle evergreen módy dnes vnímáme absolutně samozřejmě, kdysi ztělesňoval pro drtivou většinu mladých sen, který často zůstal nenaplněný celé roky. „V létě jsem si vydělal na brigádě peníze, a když se mi je podařilo udržet do zimy, naši mi dodali další část tak, abych si mohl koupit dost bonů na džíny,” vzpomíná Petrov. Nedávno o své celoživotní lásce vydal knihu Jeans story. V ní popisuje příběh, jak se obyčejné džíny – jeden z tuzexových hitů – dokázaly probít železnou oponou dokonce i do Sovětského svazu.

Právě džíny byly tuzexovou (nejen předvánoční) stálicí už od konce 60. let. Nejprve rifle, pak se přidaly další značky. „Než se džíny objevily, asi byl, pokud jde o konfekci, největší zájem o svetříky z Itálie, ale ve své době i o šusťáky,“ míní Petrov.

Už když na samém konci 70. let přišla firma Sony s prvním walkmanem, bylo jasné, že nejdřív u nás bude k dostání zase v Tuzexu. Hitem v Tuzexu mohla být i auta, například Fiat Uno, hit poloviny 80. let za nějakých 26 tisíc bonů. V roce 1985 se v Tuzexu začaly prodávat první videorekordéry, které vyráběla bratislavská Tesla ve spolupráci s firmou Philips.

Třebaže v běžných korunových drogeriích někdy nebyly k dostání menstruační vložky, v Tuzexu se daly koupit tampony. Nejen v Tuzexech v Československu, ale i ve valutových obchodech jiných států východního bloku lidé šíleli také po čokoládových vajíčkách Kinder.

V Tuzexu nakupoval každý, kdo na to měl, za valuty nebo speciální poukázky – bony. V některých jiných státech východního bloku se někdy i velmi přísně kontrolovala totožnost zákazníků, u nás panoval nejvolnější režim, jaký si lze představit. I při směně valut za bony nikdo obvykle nezkoumal, odkud je prodávající má.

„Měli jsme takovou partu kluků, se kterou jsme vybírali kašny, třeba na Pražském hradě, kam turisti házeli drobné. Hlídači a policajti to neviděli rádi, vždycky to byla blesková akce – nabrat a zdrhnout. A znali jsme dospělejšího kluka s občankou, který pak ty rakouské šilinky a německé marky od nás vzal a vyměnil je ve státní bance úplně bez potíží za bony,” vzpomíná Petrov.

Tuzex byl (nejen před Vánoci) hitem z několika důvodů. Jednak proto, že dost lidí u nás mělo legální vazby se Západem a příbuzní v devizové cizině určitě v té době přiváželi „pozornost“ v podobě marek a dolarů. Ze zahraničních montáží se také vraceli domů na Vánoce pracovníci pézetek (podniků zahraničního obchodu). Ti sice měli účet u Živnostenské banky, kam šel jejich plat v průběhu celého roku, ale teď byl důvod z něj odčerpat, protože přišel čas dárků.

Oficiálně mohl mít člověk bony jednak jako zmíněný pracovník pézetky nebo jakýkoli jiný zaměstnanec vyslaný služebně do valutové ciziny – od diplomatů přes zahraniční zpravodaje Čs. televize nebo rozhlasu až po montéra investičního celku někde v Iráku. Také šlo mít valutovou penzi, což se netýkalo jen starobních důchodců, ale třeba i bývalých příslušníků francouzské Cizinecké legie. A pak to mohl být třeba i legální dar.

„Moje máma měla kolegyni, jejíž manžel byl vyslaný služebně do Venezuely, a tak měla jeden čas bony od ní. Na gymnáziu jsem měl kamaráda veksláka a kupoval jsem si tuzexové odběrní poukazy od něj a znal jsem se také s jedním klukem od kolotočů, který měl rovněž možnost je sehnat. Světští překračovali také hranice, stejně jako zaměstnanci Čs. cirkusů a varieté. A když bylo nejhůř, šlo prostě bony koupit od veksláků před Tuzexem, člověk si jen musel ohlídat, aby mu neprodali prošlé – po jistou dobu byla na poukazech uvedená platnost,” vysvětluje Petrov. Kurz byl od tří do sedmi korun, obvykle ale pět normálních korun za jednu tuzexovou. „Chceš bony za bůra?“ – to byla klasická vekslácká otázka.

Jaké měl Tuzex obraty, se přesně neví. K dispozici jsou pouze odhady založené na emisi bonů. Tyto emise často skokově kolísaly, jak se otevíraly hranice, docházelo k dalším emigračním vlnám a zvětšoval se počet lidí, kteří pracovali v cizině. „Za 35 let fungování Tuzexu se jednalo o necelých 15,5 miliardy Tkčs (Tuzexové koruny), průměrně tedy kolem 600 milionů Tkčs ročně (přibližně 3 miliardy Kčs, podle průměrného přepočtového kurzu 5 Kčs za 1 Tkčs), což je neuvěřitelných pět procent tehdejšího oběhu hotovosti,” píše se na webu Tuzex.cz.

Pouze za rok 1988 udělal Tuzex podle uvedeného webu obrat přes 250 milionů dolarů. „Již v tomto roce stojí po celé ČSSR 170 prodejen, ve kterých se prodají desetitisíce televizorů, videorekordérů a dokonce i přes 10 000 osobních počítačů. Vše se ale dramaticky mění v roce 1989 a od roku 1992 se zboží prodává už za klasické koruny. Touto dobou se začíná Tuzex dostávat do potíží a v roce 1998 vykazuje účetní ztrátu 120 milionů korun. V březnu tohoto roku se společnost ocitá v likvidaci,” uvádí se na stránkách Tuzex.cz.

V ostatních zemích východního bloku existovaly pod různými názvy alternativy našeho Tuzexu. „Jejich účel byl všude stejný – valutové obchody měly odčerpávat cizí tvrdou měnu z nekontrolovaného oběhu tam, kde na ně stát viděl,” vysvětluje Petrov.

Princip nakupování byl v lecčems stejný, ale i jiný. Třeba v Rumunsku se opravdu přísně kontrolovala identita. Ve východním Německu nebo Bulharsku se přinejmenším v určitých obdobích prověřoval člověk, který přišel s cizí měnou. Pokud ale měl alternativu bonů, mohl se cítit bezpečně.

Třeba v Sovětském svazu patřily jejich bony – „Čeky“ – k benefitům příslušníků nomenklatury. Byly tu odstupňované kategorie, poznalo se to podle proužků na poukázkách. Neplatilo ale „čím víc pruhů, tím víc Adidas”, naopak. „Čeky, přes které se žádný pruh netáhl, dostávali lidé s výdělkem v plně konvertibilních měnách. A prý také zpravodajští důstojníci bez ohledu na to, ve které zemi působili,” tvrdí Michal Petrov. Bylo je možné utratit za veškerý berjozkový sortiment bez omezení.