Pít, či nepít? Globální šéfka přes šetrnost zachraňuje české pivo

V zemi, kde jsou ve vládě Motoristé sobě, může vypadat ředitelka udržitelnosti jako podezřelá profese. Co vlastně dělá? Kličkuje před diktátem Bruselu? Lakuje marketing nazeleno?

Drahomíra Mandíková předloni povýšila z Plzeňského Prazdroje do nejužšího vedení japonské skupiny Asahi, kam česká značka už roky spadá. Udržitelnost řeší za celý koncern na globální úrovni. Málokdo z Česka to v korporátním světě dotáhl tak vysoko.

„Moje role je říct, co se bude dít za deset, dvacet nebo třicet let. Jaké z toho pro nás vzejdou problémy a co dělat, abychom jim předešli,“ shrnuje svoji práci. Bere ji jako nezbytnost pro každý podnik, který kouká dál než na příští kvartální výsledky. Ne proto, že zelená agenda je v západním světě v módě. Ale proto, co v sobě obsahuje slovo udržitelnost – tedy že firmy se jinak při životě zkrátka neudrží.

V pivovarech to znamená starat se třeba o dostupnost vody. Její cena stoupá spolu s tím, jak vody ubývá, a to bude pokračovat. Šetření s vodou tedy není altruismus, ale prevence vyšších nákladů. Podobné je to s energiemi. Proto Asahi v oficiálních dokumentech bere změnu klimatu jako „významné byznysové riziko“ – tedy ne jako úlitbu regulacím, ale v delším horizontu jako věc vlastní existence.

Dalším tématem pro udržitelnost podnikání pivovarnické skupiny je, že nová generace zákazníků má k alkoholu komplikovanější vztah než jejich rodiče. Odklon od nezřízeného pití tedy není pro firmu něco, co se sluší dělat, ale přináší to peníze – dostane-li mládež adekvátní alternativu.

Svět se zkrátka mění, změna přináší nová rizika a firmy na ně musí reagovat. Ideálně dřív, než se dostaví pokyny zvenčí, přibližuje 54letá manažerka: „Nic z toho, co v Asahi nebo v Prazdroji na tomto poli děláme, vlastně není děláno na základě regulací.“

Z věcí, kterým se věnuje, hraje prim právě zelená agenda. V Česku není voda takový problém jako třeba chmel, když se budou přírodní podmínky dál zhoršovat, jak je to vidět na letošních teplotních rekordech. „Klimatická změna je realita. Když nebudeme nic dělat pro to, aby emise uhlíkových plynů šly dolů, nebudeme schopni pivo vyrábět,“ říká zelená šéfka Asahi ke smyslu celé své práce.

V Česku to Prazdroj nijak neroztrubuje, protože má změřeno, jak jsou Češi na cizí elementy v pivovarnictví hákliví. Ale Prazdroj spolu s Radegastem a Kozlem už je součástí Asahi desátým rokem.

Pozice „Group Chief Sustainability Officer“ v Tokiu vznikla relativně nedávno. Vlastně až pro Mandíkovou v roce 2024 poté, co předtím řešila podobnou tematiku za evropské značky Asahi v rámci Evropského svazu pivovarů.

V Tokiu žije druhým rokem a vypozorovala, že péče o to, aby tradiční věci vydržely, patří k japonské duši: „Existuje-li něco tolik generací, musím zajistit, že se to bude dít i dalších x let.“ I proto je prý v Japonsku tolik dlouhověkých firem.

Podobně mluví – jako jediná Evropanka ve výkonné radě Asahi – o důslednosti Japonců v eliminaci rizik a plnění slibů. „V Japonsku často trvá déle udělat rozhodnutí a k něčemu se zavázat. Ale když jednou závazek dám, musím ho dodržet,“ říká k tomu, v jakém kontextu dnes největší japonský pivovar funguje.

Stejně jako EU (nebo jako Velká Británie, Kanada či Austrálie), i Japonsko slibuje do roku 2050 svou uhlíkovou stopu úplně eliminovat a v mezičase výrazně snížit. Nároky na emise, zelené výkaznictví nebo recyklaci nejsou oproti EU tak svazující, ale evropský Green Deal prý funguje jako výkop a vzor. „Japonsko začalo výrazně později než Evropa. Ale teď se hodně věcí zrychluje. Je tam jasný závazek a jdou dopředu.“

Na zelenou regulaci v EU se Mandíková dívá jinak než jako na podřezávání větve, jak často zaznívá z českého průmyslu. Třeba novou směrnici o obalech bylo „těžké naplnit v praxi“ v celém jejím rozsahu, ale obecně bere klimatickou politiku jako něco, co už firma tak jako tak dělá. A s úsměvem stáčí odpověď k tomu, v čem vidí plus – třeba že jednotné standardy unijního trhu drží v lati i konkurenci, která by se jinak mohla vézt jako černý pasažér:

„Já vnímám regulaci jako něco, co by nám mělo pomoci dosahovat těchto cílů společně, nejen naší firmě.“

Když je řeč o vlastních závazcích, Asahi snížilo svou uhlíkovou stopu za posledních šest let o polovinu, měřeno roční produkcí skleníkových plynů uvnitř firmy a u dodavatelů energií. Svět navzdory všemu úsilí stagnuje, Česko si za šest let polepšilo o čtvrtinu.

Do roku 2040 se chce Asahi dostat na nulu, což má proběhnout tak, že uhlíkové zplodiny klesnou v součtu za firmu a všechny dodavatele o 90 procent (oproti výchozím hodnotám roku 2019) a zbytek se dožene jinak. Třeba výsadbou lesů v adekvátním počtu tak, aby stromy zbylé emise vdechly. Uhlíkovou nulu do roku 2040 slibují i jiné velké značky jako Coca-Cola, Volvo, Amazon nebo Mercedes.

V Asahi se dosavadní pokrok projevuje třeba tím, že od letošního roku všechny pivovary – včetně těch českých – jedou jen na obnovitelné zdroje. Zatím jde jen o elektřinu, plyn jako zdroj tepla se zatím spaluje dál. Ale proud už zajišťují jen takoví dodavatelé, kteří sami zeleně vyrábějí, a u pivovarů vysoutěžili dlouhodobé smlouvy. Z menší části elektřina pochází z vlastní výroby na střechách skladů.

Tuto změnu lze brát i jako nepřímý důsledek regulace. Zelená elektřina už je oproti té fosilní, zatížené emisní povolenkou, levnější. A firmy předcházejí hrozbě, že proud z uhlí pod tíhou pokut už nikdy nezlevní.

Na to si v průmyslu leckdo stěžuje, jenže cesta zpět už de facto neexistuje. Emisní povolenky mají v EU vesměs širokou podporu (Česko na nich přes častou kritiku vydělává) a mnohé firmy se chovají samy od sebe jako Prazdroj a Asahi – a fosilní paliva už prostě nechtějí.

Hrozbou pro zdejší konkurenceschopnost se pak stává – pro leckoho překvapivě – to, že zelené elektřiny je málo. Známý je případ z roku 2023, kdy Volkswagen odpískal velkou investici do bateriové gigafactory u Plzně mimo jiné proto, že ji neměl čím čistě pohánět. Japonci podle toho, jak o nich vypráví Mandíková, uvažují stejně a jinudy než po zelené už nepůjdou.

„Asahi tomu věří, žije to. Proto jsem tady, to je celý důvod. Zisk vypočítá každý, mě vždycky spíš bavilo zkoumat, jak zisk vlastně vzniká. Jestli při tom firma koná dobro, nebo jde přes mrtvoly,“ říká manažerka k firemní kultuře a své pracovní motivaci.

Rozhýbat firmu k tomu, aby dělala to, co slibuje, je ale věc druhá.

Z doby, kdy Mandíková v Evropě s udržitelností pro Asahi začínala, si pamatuje podobné otázky, jaké si kladou mnozí i v Česku, když svůj příspěvek k destrukci planety berou jako relativně nicotný. „Proč bychom to měli dělat my? Vždyť my jen vaříme pivo, náš dopad je daleko menší než třeba v těžkém průmyslu,“ ptali se prý ostatní manažeři, když došlo na střet zelených ideálů s bezprostředními náklady.

Část pracovníků přesvědčila fakta, třeba že emise z uhelné elektřiny zas tak zanedbatelné nejsou. Jiné osobní přesvědčení. „Mají děti a ty se jich doma ptají: co pro to v práci děláš, jak to řešíš?“ Ostatní dělají, co mají, protože plnění kritérií udržitelnosti už má Asahi zakotveno v manažerských bonusech stejně jako ziskovost.

Dodatečné náklady firma absorbuje tím, že musí tak jako tak investovat do obnovy areálů a výrobních linek. Investiční plán rovnou vymýšlí s ohledem na to, aby se ušetřily peníze i emise. V prvních fázích podle Mandíkové návratnost vycházela rychle, někdy i v řádu měsíců, teď už doba pokročila a návratnost se počítá na vyšší jednotky let.

I do toho ale firma s dlouhou tradicí a dlouhým horizontem plánování jde, v Česku takto nyní kalkuluje třeba nasazení tepelných čerpadel ve Velkých Popovicích. Přednost má to, kde jsou přínosy všeho druhu vůči nákladům největší. Nebo mají jinou zákaznickou logiku.

„Můžu na něčem trvat, ale když to kolegové a kolegyně z marketingu nebo z obchodu nedokážou spotřebiteli prodat, tak udržitelnost prostě nefunguje,“ přibližuje šéfka šetrnosti a jako příklad „win-win“ kombinace uvádí tuzemský, původně zelený nápad skončit se stáčením piva do PET lahví.

Prodejci zprvu protestovali ve strachu, že konzumenti, zvyklí na velká domácí plastová balení, přejdou ke konkurenci. Nakonec ale vyhrála sázka na to, že vratné lahve jsou nejen ekologičtější, ale dají pivu i větší „prémiovost“. A pivo pak jde prodat s vyšší marží – což Prazdroj umí, jak bylo vidět, když v inflační vlně posledních let neváhal říct si za své značky úplně jiné ceny, než dřív bývalo zvykem.

Jako prostor pro win-win Mandíková bere i další svůj úkol, z kterého na první pohled čiší kuriózní vnitřní rozkol. A sice že velké globální pivní značky se dnes už vesměs hlásí k trendu „zodpovědného pití“ a nechtějí být za někoho, kdo podporuje alkoholismus a likviduje lidem zdraví. Jak má pivovar vydělávat, když se nemá tolik pít?

V Asahi patří k cílům udržitelnosti pro rok 2030 i to, aby každé páté prodané pivo bylo nealko. Loni byl podíl 13 procent. Co tedy Mandíková vlastně doopravdy chce, prodat víc piva, nebo méně? „Chceme, aby se pilo lépe,“ odpovídá jako protřelá korporátní harcovnice. „Nejde jen o objemy, ale díváme se na celé portfolio. A budeme raději, když lidé vypijí méně, ale dají si prémiovější značku. Nebo nealko.“

Z toho plyne, že pověstný český rekord – loni 121 litrů piva na hlavu za rok – asi zůstane do budoucna neohrožen. Ale i šéfka přes udržitelnost ví, kde má kořeny, takže žádný strach, na téhle frontě se bojovat nechystá. „Rok má 365 dní. A 121 litrů, to není ani jedno pivo denně. Takže i v rámci moderovaného pití jsme myslím číselně pořád v normě,“ uzavírá.