Hlavní obsah

Komentář: Green Deal je realita. Jen Češi tomu pořád odmítají uvěřit

Zuzana Kubátová
šéfreportérka SZ Byznys
Foto: Jan Mihaliček, Seznam Zprávy

Na zelenou revoluci není Česko vůbec připravené. Ale vyhnout se Green Dealu by s sebou neslo mnohem vyšší náklady než se mu přizpůsobit.

Reklama

4. 1. 8:41

Evropské státy naplno rozjíždějí zelenou revoluci, Česko je zaskočeno. Teprve teď, pět minut po dvanácté, domácí politická reprezentace i byznysmeni začínají chápat, co se děje.

Článek

Česko není připraveno na evropské protiemisní tažení označované jako Green Deal. A to ani přesto, že jeho cíle naše politická reprezentace v Bruselu odkývala už před dvěma lety.

Současná vládní garnitura ovšem teprve teď zjišťuje, co Green Deal obnáší. A domácí byznysmeni vypadají, že se právě probudili do reality.

Ukazují to reakce na čerstvý návrh Evropské komise na hodnocení jádra a plynu z hlediska jejich udržitelnosti. Komise je ochotna uznat obě technologie za zelené, a tudíž hodné podpory ze strany soukromých investorů i veřejných fondů, ovšem jen dočasně a při dodržení přísných podmínek. Tak přísných, že jsou pro nepřipravené Česko nesplnitelné.

Je to malér – plyn má v příštích letech spolu s obnovitelnými zdroji nahradit odstavované uhlí. A jádro má být v budoucnu hlavní jistotou českého energetického mixu. Aby se tak stalo, potřebovali bychom postavit ne jeden, ale hned několik nových jaderných reaktorů.

Novoroční bruselský návrh tyhle plány prakticky znemožňuje. Nové plynové zdroje mají podle něj už od roku 2026 spalovat minimálně 30 procent bioplynu nebo zeleného vodíku, do roku 2035 musí s fosilním palivem skončit úplně.

Výroba bioplynu je však u nás dnes minimální, zelený vodík se tu zatím nevyrábí ani experimentálně. Vývoji plynových zařízení schopných spoluspalovat vodík nebo bioplyn se věnují německé firmy, u nás to nikoho moc nezajímá. Také o distribučních systémech, které by zásobovaly bezemisním palivem nové plynovky, tu zatím jen sní pár vodíkových nadšenců.

Šance na obrat? Malá

Těžké to ale podle nového bruselského návrhu bude i s jádrem. Podmínkou pro nové reaktory je hlubinné úložiště pro jaderný odpad, hotové do roku 2050. Jakékoliv investice do jádra má schvalovat Evropská komise, což prodlouží přípravné procesy. A protože stavby nových jaderných zdrojů se podle navrhovaných regulí mohou rozjíždět jen do roku 2045, nebude kromě již chystaného reaktoru v Dukovanech valná šance žádný další podobný projekt stihnout.

Poslední bruselský návrh staví na hlavu nejen zastaralou Státní energetickou koncepci, kterou se poslední vlády sociálních demokratů a ANO ani nepokusily aktualizovat, ale i novější energetické strategie a programy posledních let. I proto se proti němu nebývale tvrdě postavil Svaz průmyslu a dopravy či Teplárenské sdružení hájící zájmy největších potenciálních investorů v branži. A ministr průmyslu Jozef Síkela slibuje, že zkusí pro Česko vyjednat lepší podmínky.

Šanci má ale malou. Novoroční návrh je podle znalců bruselské politiky výsledkem zákulisní německo-francouzské dohody. Vznikl jako kompromis mezi ostře protijadernou částí Evropy reprezentovanou Německem a Rakouskem a atomovou aliancí vedenou Francouzi. A dále mezi zastánci energetiky stavěné dočasně na dováženém plynu a vyhraněně zelenými vyznavači obnovitelných zdrojů. Odpůrci plynu argumentují tím, že celková emisní stopa plynové energetiky se od výroby z místního uhlí moc neliší. Což je pravda.

Český hlas není v ostré debatě, která se o plynu a jádru už řadu měsíců vede mezi silnými evropskými hráči, vůbec slyšet. Váha naší země v Unii je malá. Česko dlouho marnilo čas, nepokoušelo se o budování spojenectví se silnějšími partnery, s nimiž nás pojí dílčí zájmy. A vlastní přípravy na Green Deal zcela zanedbalo.

Jediný příklad. V roce 2014 zkrachovala rozjetá zakázka na dostavbu dvou temelínských bloků, protože tehdejší Sobotkova vláda nebyla ochotna garantovat budoucí cenu elektřiny – odmítal to hlavně tehdejší ministr financí Andrej Babiš. Než pak jeho vlastní kabinet na nezbytnou finanční garanci kývl a pustil se do přípravy náhradního dukovanského projektu, ztratila země pět let.

Přitom se premiér Babiš, jeho lidé i koaliční partneři dlouho chovali, jako by jediný nový reaktor v Dukovanech řešil celý přechod Česka k bezemisní energetice. Vláda zanedbala jakoukoliv koncepci obnovitelné energetiky, nepokoušela se o podporu energetických inovací, lhala o udržitelnosti nízkých cen energií, ignorovala vývoj v okolních státech.

Alternativní program pro energetiku nemá ovšem ani nová vládní garnitura, která se sice neurčitě hlásí k obnovitelným zdrojům, zato – jak v rozhovoru pro SZ Byznys potvrdil nový ministr průmyslu Jozef Síkela – nemá jasno ani v tom, jak pokračovat v dukovanském projektu. Natož v přípravě dalších reaktorů.

Přísné podmínky pro jádro se ale daly čekat. I bývalý vládní zmocněnec Jaroslav Míl dlouho upozorňoval, že „časové okno“, v němž může Česko nové reaktory stavět, se rychle zavře. Ostře protijaderný postoj Německa je znám léta a bylo jasné, že Němci do evropské energetiky promluví.

„Německo plánující 10 let odstavit v letech 2021 a 2022 poslední jaderky, způsobující si tak gigantické finanční ztráty odstavením funkčního majetku, nikdy (!) nepřipustí, aby jeho daňový poplatník následně financoval z fondů EU nové jaderky hned za hranicemi. Co na tom někdo nechápe?“ shrnul to na Twitteru analytik Michal Šnobr.

Změkčení pravidel je reálnější spíš u plynu. Pro střední Evropu není při dnešním stavu technologií jiná cesta, jak zálohovat nestabilní obnovitelné zdroje při jejich sezonních výpadcích, než zdroje na plyn či uhlí. Uhlí je pro evropské politiky i kapitálový trh zcela nepřijatelné, zbývá tak jen plyn. Ani Němci, kteří se na ozelenění energetiky už řadu let připravují, zatím nemají v rukou hotová technická řešení. Proto je větší šance, že se tu podaří vyjednat o něco měkčí termíny.

Evropský zelený plán má nepochybně řadu zádrhelů. Spoléhá na technologie, které zatím nikdo v praxi neověřil. Neexistují studie dopadů na občany a ekonomiky členských zemí. Nevíme, na kolik nás dekarbonizace přijde a jaká společenská pnutí vyvolá. Efekt velmi drahého evropského tažení pro globální klima bude zanedbatelný i v případě, že se povede.

Přesto nejsme schopni tento vývoj zvrátit. Jednak má v Evropě většinovou politickou podporu, jednak je tu ekonomický zájem: pro západoevropské firmy, usilovně pracující na vývoji nových technologií, znamená Green Deal obrovské exportní možnosti.

Můžeme se mu tak jedině přizpůsobit. Jak? Budovat Evropou dotované obnovitelné zdroje, které nám alespoň v části roku zlevní elektřinu a zmírní celkovou finanční zátěž. Naskočit na vlnu energetických inovací, které je možné povzbudit evropskými dotacemi. Usilovat o to, aby co největší díl nevyhnutelných obrovských nákladů zaplatily evropské fondy. A o alespoň dílčí úlevy z jinak velmi tvrdých podmínek.

Kromě toho máme už jen jednu možnost, k níž ve svém vánočním projevu vyzval prezident Miloš Zeman. Můžeme se zříci Green Dealu, vystoupit z trhu s emisními povolenkami, nerespektovat evropské regulace a proti evropským pravidlům dál spalovat vlastní uhlí. Znamenalo by to s velkou pravděpodobností odchod z Unie. Srazili bychom tím ale hlavně konkurenceschopnost svého zboží. O produkci s vysokou uhlíkovou stopou bude v zemích usilujících o nižší emise menší zájem. A navíc bude zatíženo uhlíkovým clem.

Zříci se Green Dealu by tak nevyhnutelně znamenalo zříci se evropského trhu, s nímž stojí a padá česká ekonomika. Mohlo by nás to vyjít výrazně dráž než účast v sílící zelené revoluci.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované