Stačí pár zásahů a Česko zhasne. Energetika je zranitelnější, než tušíme

Debata o české energetice se dnes soustředí hlavně na náklady a výslednou cenu pro spotřebitele, méně už na odolnost vůči vnějším zásahům. Přitom například míra centralizace, kapacita přeshraničních propojení nebo úroveň kyberochrany spolurozhodují o tom, budeme-li v případě bezpečnostní krize schopni zabránit výpadkům a souvisejícím škodám.

Člověk nemusí být zrovna uvězněn ve výtahu nebo na plicní ventilaci, aby výpadek elektřiny pocítil na vlastní kůži. Elektřina je nezbytná pro distribuci pitné vody, pohonných hmot, provoz platebních systémů, zajištění internetové a telefonické komunikace a mnoha dalších oblastí, které nám umožňují každodenní fungování.

Rozsáhlý výpadek nemusí být pouze důsledkem technických poruch nebo souhry náhod. Elektrizační soustava patří mezi prioritní cíle v moderních konfliktech i hybridních operacích. Příkladem mohou být opakované útoky na energetickou infrastrukturu během ruské agrese na Ukrajině nebo dřívější vojenské operace, při nichž byly cíleně vyřazovány klíčové prvky elektrických sítí.

Zkušenosti z konfliktů ukazují, že k vyvolání rozsáhlých výpadků není vždy nutné ničit samotné elektrárny. Účinné mohou být i zásahy na úrovni přenosové a distribuční soustavy – tedy vedení, rozvoden nebo řídicích systémů. Tyto prvky patří mezi kritické uzly, jejichž vyřazení může mít značné dopady.

Příkladem může být použití tzv. blackout bombs během první války v Zálivu, které vyřadilo na 85 % iráckých dodávek elektřiny. Od té doby byla stejná taktika zopakována ještě během náletů na Srbsko v roce 1999 nebo během invaze do Iráku v roce 2003. Nyní těmito zbraněmi disponují nejen Spojené státy, ale i další země.

V dnešní době navíc nemusí být podobné útoky vedeny neviditelnými bombardéry za desítky milionů dolarů, ale klidně i levnými jednorázovými drony startujícími z blízkosti cíle – jak tomu bylo třeba v případě ukrajinské operace Pavučina. Současně platí, že čím menší je počet kritických uzlů pro výrobu a přenos elektřiny, tím větší jsou možné dopady takového útoku.

Česká elektrizační soustava byla historicky koncipována jako vysoce centralizovaná, postavená na velkých zdrojích a páteřní přenosové síti. Ještě dnes je více než polovina výroby elektřiny soustředěná v několika málo jaderných a uhelných elektrárnách. Ani výstavba nových jaderných zdrojů – včetně malých modulárních reaktorů – na tom mnoho nezmění. Spíše naopak – až čtyři velké reaktory, které mají výkonem převyšovat současnou jadernou flotilu, mají vzniknout vedle existujících bloků v Dukovanech a Temelíně.

V sousedství temelínské elektrárny má být postaven i první „malý“ modulární reaktor v Česku (zamýšlené řešení od firmy Rolls-Royce ve skutečnosti výkonově odpovídá spíše dnešním dukovanským blokům). Tři další reaktory stejné kategorie by měly stát v místě stávající uhelné elektrárny Tušimice. Sečteno, podtrženo: v rámci tohoto scénáře by 14 jaderných reaktorů (6 stávajících a 8 nových) a s nimi i většina výroby elektřiny byla koncentrována do pouhých tří lokalit.

Taková míra centralizace má v daném případě své důvody, současně ale nevyhnutelně zvyšuje systémovou zranitelnost vůči vojenským i hybridním hrozbám.

Mezitím ruská agrese probíhající nedaleko od našich hranic ukazuje význam, který je snaze o vyřazení energetické infrastruktury přikládán. Nejde přitom o nic nového – energetika figurovala na seznamu prioritních cílů už v průběhu studené války. Podle odtajněné analýzy britského ministerstva obrany se v případě konfliktu se Sovětským svazem počítalo s cílenými údery na sovětské elektrárny. Obecně se v té době předpokládalo, že vyřazení poloviny kapacity výroby elektřiny by mělo vést ke ztrátě schopnosti pokračovat v konfliktu.

Ukrajinské zkušenosti současně demonstrují, jak se lze s podobnými útoky vypořádat. Podle Mezinárodní energetické agentury totiž Ukrajina v důsledku ruských útoků ztratila už více než polovinu své předválečné výrobní kapacity.

Kromě krizových zásahů zdejšího síťového provozovatele nebo opatření na straně poptávky hraje čím dál větší roli decentralizace výroby. Ta probíhá například s využitím mobilních plynových turbín nebo stovek relativně snadno a rychle nasaditelných kogeneračních jednotek vyrábějících elektřinu i teplo. Nemalou část jich dodávají na Ukrajinu také čeští výrobci.

Roste také význam rozptýlené lokální výroby z fotovoltaických elektráren, které je pomocí konvenčních útoků prakticky nemožné plošně vyřadit z provozu. Fotovoltaika je v kombinaci s bateriemi a jinými zdroji schopná zajistit nezbytné napájení prvků kritické infrastruktury, jako jsou vodárny, komunikační a informační systémy, ale například i školy a nemocnice. Výstavbu těchto elektráren zajišťují mimo jiné i české neziskové organizace.

Dalším z opatření, které zvyšuje energetickou bezpečnost – nejen na Ukrajině –, je posilování přeshraničních propojení. To je ostatně velmi relevantní i v tuzemských podmínkách. Počet zemí, ze kterých lze do Česka dovážet elektřinu s ohledem na naši polohu, nezměníme, co ale můžeme ovlivnit, je právě kapacita vzájemného propojení. Ta je u nás s ohledem na schopnost pokrytí poptávky výrazně nižší než v sousedním Rakousku a méně než poloviční v porovnání se Slovenskem.

Přitom vzhledem k míře centralizace české zdrojové základny může právě propojení s okolními státy představovat rozdíl mezi dočasným poklesem frekvence a blackoutem – podobně, jako tomu bylo v květnu 2021 při výpadku největší polské uhelné elektrárny.

Lepší propojení může Česku kromě vyšší bezpečnosti přinést i nižší ceny díky dovozu ze zemí s lepšími podmínkami pro obnovitelné zdroje energie. Bez jeho posilování se rozdíl cen silové elektřiny mezi Českem a Německem bude do budoucna dále zvyšovat v náš neprospěch.

Vedle fyzických hrozeb roste také význam kybernetických rizik. Nejpozději od provedení tzv. Aurora experimentu z roku 2007 je zřejmé, že pomocí manipulace s řídícími systémy je možné nejen ovlivnit funkci, ale dokonce přivodit fyzickou destrukci prvků elektrizační soustavy. V daném případě šlo o zničení dieselového generátoru – podobného těm, které se používají například jako záložní zdroje pro datová centra, nemocnice nebo jaderné elektrárny.

O tři roky později byla s využitím počítačového viru Stuxnet obdobným způsobem zničena přibližně tisícovka vysokootáčkových odstředivek, používaných v rámci íránského programu pro obohacování uranu, což jen dokládá reálnou zranitelnost kyber-fyzikálních systémů.

V Evropě byl kyberútok na energetickou infrastrukturu naposledy zaznamenán na konci prosince minulého roku v sousedním Polsku. Cílem rozsáhlé a koordinované akce, za kterou podle dostupných informací stojí ruské tajné služby, byly teplárny a obnovitelné zdroje energie, především větrné a solární elektrárny.

Posledně zmíněný zdroj je i předmětem varování, které vloni vydal Národní úřad pro kybernetickou bezpečnost (NÚKIB). Ten upozorňuje na rizika související s možností vzdáleného přístupu ke střídačům čínské výroby, které jsou jednou z hlavních komponent fotovoltaických elektráren. Podle vyjádření NÚKIB může cílená manipulace s pokročilými provozními funkcemi v krajním případě vést až k ohrožení chodu celé distribuční soustavy.

Tento scénář může být reálnější, než by se na první pohled mohlo zdát. Čína se totiž už roky zabývá otázkou kyberútoku na západní energetické soustavy s cílem vyvolání rozsáhlého výpadku či systémového kolapsu.

I proto by Česko mělo být velmi obezřetné, jaké technologie a jakým způsobem v praxi využívá. Odstrašujícím příkladem může být státem spolufinancované zapojení čínských dronů do testování bezpečnosti jaderné elektrárny Dukovany. Zákaz vjezdu čínských automobilů do areálů firmy Orlen Unipetrol se ve světle možných rizik naopak jeví jako rozumný projev předběžné opatrnosti.

Zkušenosti z posledních let ukazují, že energetická bezpečnost už není pouze otázkou dostatku zdrojů, ale současně odolnosti celého systému vůči haváriím i cíleným útokům. Pokud chceme snížit riziko rozsáhlých výpadků, je vedle promyšlené výstavby nových zdrojů nutné systematicky posilovat také přeshraniční propojení a kybernetickou ochranu kritické infrastruktury. Stejně důležité je zohlednění bezpečnostních aspektů při výběru použitých technologií a jejich dodavatelů.

Energetika se stává jedním z klíčových pilířů národní bezpečnosti. Rozhodnutí, která dnes učiníme, nebudou mít vliv pouze na cenu elektřiny, ale i na schopnost státu fungovat v krizových situacích.

Otázkou proto není, jestli si investice do vyšší odolnosti můžeme dovolit, ale zda můžeme i nadále přehlížet naši zranitelnost v této oblasti.