Za statisíce, nebo za šišku salámu. S Kinterou se dá smlouvat

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Krištof Kintera patří k nejznámějším a také nejlépe prodávaným současným českým multimediálním umělcům. Do povědomí širší veřejnosti vstoupil výstavou Nervous Trees, kterou Kinterovi v roce 2017 uspořádalo pražské Rudolfinum a přišlo na ni více než 160 tisíc návštěvníků.

Respektovaný umělec dnes na tuto událost vzpomíná: „Překvapilo mě to. I když je mi to víceméně jedno. Hlavní je, jak jsem se svými věcmi spokojený já.“

Když dnes tvoříte, berete ohled na okolí? Přemýšlíte už o tom, jak asi bude dílo přijato?

Absolutně ne. Rozhodně by se nemělo myslet na to, jak to dopadne, komu se to bude líbit, nelíbit… Důležitý je jen obsah, a tomu by se mělo všechno podvolit. Myslím si tedy, že u té opravdové tvorby, jak já si ji představuju, je jistá bezohlednost naprosto na místě.

Do širšího povědomí jste se asi dostal výstavou Nervous Trees, která proběhla na podzim 2017 v pražském Rudolfinu. Změnila se nějak vaše tvorba právě od té doby? Necítíte dnes na sebe, jakožto uznávaný, přední umělec současné české scény, třeba i větší tlak? Anebo stále bezvýhradně ctíte onu bezohlednost, o níž jste hovořil?

On má asi každý pocit, že je pořád stejný… Ale když se podívám na deset let staré fotky, tak mám pocit, že to je asi někdo jiný.

Jasně, i u mě se asi něco změnilo, ale nemůže za to tolik to Rudolfinum, i když to pro mě byla jistým způsobem zajímavá zkušenost. Tenkrát jsem nečekal, že to na výtvarné scéně bude mít takovou odezvu, překvapilo mě to. I když je mi to víceméně jedno. Hlavní je, jak jsem se svými věcmi spokojený já.

Jak byste popsal vývoj české výtvarné scény a třeba i trhu s uměním od pádu komunismu do dneška?

My jsme na tu scénu vstupovali v devadesátkách a tenkrát jsme opravdu neměli tušení, že nějaký trh s uměním vůbec někdy bude existovat. Tehdy žádný neexistoval. Měli jsme prostě v povědomí, že umělec, tak jako ti naši předchůdci, co žili za totáče, dělá nočního hlídače nebo něco takového. Neměli jsme tušení, že se uměním dá živit.

Ta proměna pak probíhala postupně až koncem devadesátých let. Já jsem začal vystavovat v Béhemótu, jedné z prvních privátních pražských galerií, a Karel Babíček si ode mě jako první něco koupil. Koupil si Plumbaře, ale já jsem vůbec nechápal, že se ta věc dá prodat, protože to byla poměrně složitá instalace z olova. Zíral jsem, jako blázen!

A dneska už to prostě je tak, jak to je. A já jsem přešťasten, že můžu žít ve společnosti, která mě nechá hrát si a lidi to navíc baví. To je obrovský dar.

Ale pracujete také na projektu Dvoreckého mostu. To je zakázka pro veřejný prostor, i tam si jen hrajete?

To je úplně odlišná disciplína. A už vím, že se daleko líp cítím jako ateliérový umělec, kdy nemám žádného zadavatele, nemám prostě nikoho v zádech. Žádné památkáře, statiky, normy, žádné technické výkresy… Prostě když ten zadavatel jsem já a můžu si udělat úplně cokoliv. Zatímco když dělám něco venku, něco, co má delší dobu zůstat ve veřejném prostoru, tak je ve hře příliš mnoho hráčů, příliš mnoho institucí…

… a s nimi jednáte Vy? Změnil jste se kvůli mostu přes Vltavu z umělce na manažera nebo produkčního?

Ano. Ale já to beru jako součást celé věci. Musím si to, co děláme, všude obhájit, těžko se to dá hodit na někoho jiného. Takže ano, jednám se všemi těmi orgány a institucemi. A o to méně se bohužel věnuji sochařské tvorbě. A už se těším, až se k ní zase vrátím.

Takže i umělec je vlastně, řekněme, takový podnikatel. Děláte si sám účetnictví, anebo na to máte, jako v zahraničních filmech, lidi? Jak to vlastně chodí v České republice?

Je to tak, jak si to kdo zařídí. Já jsem třeba vůbec nevěděl, když jsem vstupoval do toho projektu Dvorského mostu, že se tímhle budu zabývat. Na západě, nebo prostě v těch rozvinutých formách produkování umění, existují studioví manažeři. A možná, že už tak někdo funguje i tady.

Ale zpátky k vaší otázce. Já si účty dávám do obálek a k účetnímu je nosím sám.

Sám o sobě jste prohlásil, že jste podvratným elementem trhu s uměním, protože nerespektujete zákony cenotvorby. Jak tomu máme rozumět?

To klidně znovu podepíšu. Celé je to hra. Každý ji nějak hrajeme a já se vlastně snažím být v tom do velké míry autonomní. Nespolupracuju už moc s galeriemi, zastupuju se vlastně sám a tahle forma mi vyhovuje nejvíc. Přicházím napřímo do styku s lidmi, kteří se zajímají o moji tvorbu, a já si to s nimi prostě odbavím.

Jak se to promítne do ceny Vašich děl? V jakých relacích se vlastně Vaše díla pohybují? Liší se ceny tím, že si je vlastně určujete Vy, nějak diametrálně podle kupujícího?

Diametrálně? Ne, to ne. Ale nějaké rozdíly tam jsou. Já jsem vždycky říkal, že to dělám podle ksichtu. A budu to tak dělat dál.

Buďte konkrétnější. Na jakých částkách ceny Vaší práce začínají?

To opravdu záleží, co si kdo vybere. Když to bude pár prášků nasypaných ve skleničce, tak můžeme přemýšlet třeba i o nějaké materiální výměně. Třeba mi za to taky můžete přinést nějakou věc z domova. Bude to prostě dohoda mezi námi, proč by to takhle nemělo být?

Jednou jsem dostal za umělecké dílo šišku Vysočiny.

Takže mám upéct buchty?

Třeba se domluvíme.

Jak se Vám žije s tím, že jste svoje dílo prodal někomu, s kým jste tak říkajíc souzněl, ale on s Vaší prací nakonec, třeba za čas, obchoduje?

To se asi děje. I když, upřímně řečeno, já to moc nesleduju. Spíš se to dozvídám od někoho, protože já skutečně na internetu nehledám, kde všude se zrovna Kintera objevuje.

Ale někdo na Vaší práci vydělává, pokud Vaše dílo prodává nejspíš dráž, než jej koupil.

Ptáte se, zda mě štve, že už z dalšího prodeje nic nemám? Mně to nevadí. Já jsem byl spokojený tehdy, když jsem se s někým domluvil a on si to koupil. Co bych teď fňukal?

Žiju ze dne na den, zajímá mě spíš, co bude za chvíli a možná v pondělí. Tímhle si vůbec nechci zanášet hlavu.

Jak se vlastně díváte na sběratele umění?

Jak už jsem řekl, velice často jsem se zájemci o moje práce osobně v kontaktu. Tímto způsobem už jsem potkal opravdu hodně lidí a je to poměrně široká škála lidí, kteří se o umění nějakým způsobem zajímají. Takže asi můžu říct, že mám o tom prostředí trochu přehled. A je to strašně zajímavé, protože každý ten člověk je samozřejmě jiný, každý je něčím jiným zajímavý. I ta motivace, proč za mnou přicházejí, je taky různá.

Celkově to považuji za velmi pozitivní a často úplně naplno pociťuju tu látkovou výměnu. Protože ti lidé přinášejí nějaký zájem, nějakou svoji vášeň. Odcházejí rozesmátí, jsou šťastní a z toho je možné zase nabrat nějaký vítr do plachet. Je to skvělé, já mám tu interakci vlastně strašně rád. Dá se tam najít i inspirace.

Žádné negativní zkušenosti nebo dokonce emoce?

Nepamatuju si nic vyloženě nepříjemného, že bych musel jednat s někým, s kým bych absolutně nenacházel shodu. Možná mám štěstí, že ke mně nikdo takový ani nebývá vpuštěn.

A naopak mimořádně pozitivní zkušenost?

Luigi Maramotti (majitel úspěšné módní značky Max Mara, pozn. red.). Jeho rodina má v Regio Emilia úžasnou sbírku umění Collezione Maramotti a já jsem úplně konsternovaný zájmem, erudicí a intelektuální výbavou toho člověka. Totiž abyste mohli chodit po Praze a vědět, že třeba Kotvu stavěli Machoninovi, to není zadarmo. To chce opravdový zájem, tomu musíte jít naproti, musíte číst knihy… A kontakt s takovým člověkem mě skutečně obohacuje. Ale jsou i další, třeba lékaři. Právě i ty profese jsou hrozně zajímavé a taková interakce je fakt oboustranně přínosná.

Mnozí galeristé si stýskají, jak je těžké dostat umění k masám. Máte na to recept Vy?

Nevím. Jsou tu sociální sítě, mají obrovský zásah, ale zase nabízejí jen hodně zkreslený pohled. Nejsem toho úplně velkým fanouškem, protože kontakt s uměním je prostě nejlepší, když jde o kontakt s originálem. To je svatá pravda.

A proč by to, sakra, vlastně celé mělo oslovovat masy? Ať si to každý raději najde sám. Když to nakonec budou masy, tak dobře. Ale rozhodně bych tomu nechodil zase tolik naproti. Umění je přece jenom nějaká ušlechtilá věc. Aspoň doufám.