Článek
Někteří čeští ekonomové se plácají po zádech, jak české banky krásně propluly minulou světovou finanční krizí z let 2007/08. Není to však proto, že by čeští bankéři byli chytřejší než zbytek světa.
Mnohem spíš je to důsledek toho, že český finanční systém je na periferii světového, a není – či nebyl – téměř propojen s jeho jádrem, které tvoří americký dolar. Jinými slovy, tuzemské banky neměly ve svých bilancích žádné toxické cenné papíry navázané na rizikové hypotéky, proto nemusely téměř nic odepisovat a nebalancovaly na pokraji krachu. Česká ekonomika se totiž historickou náhodou stále nacházela v období transformace, a příležitostí úvěrovat nový byznys – a vydělávat – byl v Česku dostatek.
Do problémů se tuzemské hospodářství dostalo teprve v následujících letech, kdy Evropu zachvátilo psychologické šílenství, že všichni skončí jako Řecko. A navíc začal škrtat ve výdajích český stát, což vyneslo Miroslavu Kalouskovi pověst nejnenáviděnějšího ministra financí.
Současná pandemická krize se – stejně jako ta minulá finanční – co se týče řízení státu podobá válečnému stavu, především v tom, že si státy začaly masivně půjčovat. Peníze však nepotřebovaly na válečnou výzbroj, ale na subvencování privátního sektoru, který politici svými zásahy téměř zastavili. Reakce Babišova kabinetu byla v tomto ohledu správná. Problém je, že trvala příliš dlouho.
První světová
Historie přitom ukazuje, jaký rozvrat mohou takové masivní výdaje ekonomikám způsobit. Když skončila 1. světová válka, rozvrácené státní finance a devalvované měny vytvořily v Evropě obrovské inflační a deflační problémy.
V Československu tehdy začal svou deflační politiku prosazovat ministr financí Alois Rašín. Koruna sice výrazně posílila, ale za cenu rozsáhlých krachů podniků, nezaměstnanosti a snížení životní úrovně obyvatel. O poznání horší hospodářskou politiku však předvedla Velká Británie, když se v roce 1925 rozhodla vrátit ke zlatému standardu při předválečné paritě libry. Přišly hornické a celonárodní stávky, dlouhodobá nezaměstnanost přes deset procent a výrazně utlumení britského exportu – Británie definitivně ztratila pozici nejsilnější ekonomiky a měny světa.
Opačný extrém předvedli Němci, kteří v zoufalé snaze oživit ekonomiku a splácet válečné reparace tiskli obrovské množství peněz a přivodili si hyperinflaci, které se bojí dodnes.
Během 30. let většina států opustila zlatý standard, v jehož rámci byly jednotlivé měny navázány na zlato. Symbolicky tak opustily předválečnou éru, která trvala celé 19. století, kdy ceny byly v ekonomikách velmi stabilní (výkyv se pohyboval v dlouhém horizontu maximálně do dvaceti procent). Inflace tehdy střídala deflaci, ale v rozumné míře, a navíc nikoho příliš nezajímalo, když se dělníkům v továrnách nebo zemědělcům snížily mzdy. Neexistovaly odbory a často ani volební právo.
Ve dvacátých a třicátých letech 20. století pak přišel se svým radikálním novým ekonomickým programem britský národohospodář John Maynard Keynes, který navrhoval řídit ekonomiku pomocí zásahů vlády i centrální banky tak, aby se umožnil co nejvyšší růst, a především se udržovala vysoká zaměstnanost. Keynes v hospodářské krizi 30. let poznal nebezpečí deflace, tedy očekávání poklesu cen, které může ekonomiku uvrhnout do dlouhodobé stagnace.
Po druhé světové válce Keynesovy teorie získaly obrovskou popularitu. Všichni si uvědomili nebezpečí deflace a prospěšnost mírné inflace. Centrální banky začaly provozovat měnovou politiku, která měla za cíl nechat v ekonomice růst ceny o dvě procenta. Tato politika trvá dodnes.
Jak na inflaci
Ekonom Tomáš Havránek, který byl na sklonku roku jmenován profesorem Karlovy univerzity a je nejcitovanějším českým ekonomem v zahraničí, přišel s návrhem, aby Česká národní banka místo dvouprocentní inflace cílovala cenovou hladinu, tedy starala se o to, aby ceny v ekonomice nerostly ani neklesaly, jako v 19. století. Jestli tedy v jednom roce vyrostou ceny o tři procenta, v následujícím roce by centrální banka prováděla takové kroky, aby nastal pokles cen neboli deflace.
ČNB by tedy musela zvýšit úrokové sazby dostatečně na to, aby se zmírnila poptávka po zboží a službách, a zřejmě také regulovat množství oběživa (což může dělat jen v omezené míře, protože většinu nových peněz vytvářejí prostřednictvím poskytování úvěrů komerční banky).
Tyto kroky by musely být natolik důrazné, že by v ekonomice neklesaly jen ceny zboží, ale také například mzdy, tedy zvyšovala se nezaměstnanost, což je v moderním hospodářství značný problém. Pokles mzdy pociťují lidé velmi negativně a výrazně zhoršuje jejich očekávání do budoucna. To je samozřejmě cílem této politiky, ale při současné síle odborů a nedostatku pracovní síly je těžké si představit, že by firmy mzdy snižovaly.
Havránek má nicméně pravdu v tom, že ekonomika pro svůj rozvoj potřebuje především stabilitu: stabilitu cen, stabilitu měny, veřejných financí, stabilitu právního prostředí i vlády. Přesně to je ostatně i hlavním úkolem nové vlády Petra Fialy, která by měla dbát nastavení dlouhodobých pravidel, v jejichž rámci bude ekonomika fungovat, třeba dát obyvatelům Česka stabilní výhled, na co se mohou spolehnout v důchodu. I podle Keynese spočíval hlavní ekonomický problém v redukování nestability tak, aby se snížila míra rizika, kterou podstupují podnikatelé, a zvýšili tak své investice.
Nicméně Keynes upozorňoval i na rizika toho, že lidé začnou hromadit úspory, neinvestují a neutrácejí, a jen tím ekonomiku dokážou zbrzdit (tzv. paradox úspor). V tomto ohledu není nulová inflace ideálním řešením.
Zajímají vás investiční tipy na nadcházející rok nebo plány nového ministra průmyslu a obchodu? Přihlaste se k odběru Cash Only a kompletní newsletter budete každý pátek dostávat do své schránky.
