Hlavní obsah

Plány na českou soběstačnost v jídle jsou utopie. Závislost na dovozu roste

Filip Horáček
redaktor SZ Byznys
Foto: Profimedia.cz

U zeleniny je situace vůbec nejhorší.

Reklama

19. 5. 9:00

ANALÝZA. Podle strategie chce být Česko v roce 2030 přiměřeně potravinově soběstačné. Vývoj však ukazuje, že je to spíš utopie. Závislost na dovozech roste. V některých obchodních řetězcích je až 90 procent potravin ze zahraničí.

Článek

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Co se v analýze dočtete

  • Česko už několik roků mělo zvyšovat domácí produkci masa a dalších potravin. Realita je opačná.
  • Soběstačnost například ve vepřovém je chiméra. Kdyby měl být trh soběstačný, museli by producenti vyrábět asi 160 nebo 170 procent spotřeby.
  • Problematická je politika velkých řetězců i orientace českého zákazníka čistě na cenu, český spotřebitel je na rozdíl od Rakušanů málo loajální.

V roce 2016 si Česká republika určila ambiciózní strategii potravinové soběstačnosti. Ve vepřovém mase, kde od vstupu do EU nejvíce stoupá závislost na dovozech (momentálně se zhruba polovina importuje), chce do roku 2030 dosáhnout soběstačnosti z 80 procent. Už v roce 2020 měla dosáhnout 60 procent. Ve skutečnosti naopak klesla z 55 procent na přibližně 52 procent.

Plány zůstaly na papíře také u drůbežího masa. Před dvěma lety se mělo dovážet už pouze 15 procent. Realita? Na pultech bylo 29 procent masa ze zahraničí. Laťku si ministerští stratégové nastavili ještě výš než u vepřového masa. Česko má být v bílém mase soběstačné ze sta procent. Cíl je poměrně ambiciózní, protože v roce 2003, kdy Česká republika ještě netěžila z výhod společného unijního trhu, jenž otevřel cestu levným dovozům, byla země soběstačná z 92 procent.

Z dnešního pohledu je strategie spíš zbožným přáním. Realita je taková, že se spíš politici snaží zachránit zásobování potravinami z domácího trhu před dalším propadem.

K tomu se vynakládají miliardy korun ročně ze státního rozpočtu, vyplácené v mimořádných dotacích na udržení chovů prasat, drůbeže, ale také ovocnářům, zelinářům a jiným zemědělcům. Ideální půdu k tomu poskytuje pandemie, válka i jakákoliv další krize. Nutno dodat, že tyto výdaje v posledních letech nerostou.

„Hlavním smyslem námi navržených opatření je zajištění potravinové soběstačnosti našich obyvatel a podstatné navýšení výrobních kapacit potravinářského průmyslu,“ obhajoval exministr zemědělství Miroslav Toman (ČSSD) dotační injekci 3,3 miliardy korun na začátku pandemie v roce 2020.

Peníze šly ovocnářům, zelinářům i chovatelům prasat a drůbeže. K naplňování strategie to nepomohlo. V roce 2020 se soběstačnost zvedla z 50,8 procenta na 51,5 procenta, jenomže investované prostředky do rozšiřování kapacit by se promítly nejspíš až o rok později, protože zhruba deset měsíců trvá vychování prasnice a po jejím zapuštění trvá dalších sedm měsíců, než se produkce dostane na trh. V roce 2021 soběstačnost ve vepřovém mase opět klesla na 51,2 procenta.

Mimořádné dotační platby z národních zdrojů pokračují i letos za úřadování Zdeňka Nekuly (KDU-ČSL). Na prasata, drůbež, mléko, jablka a brambory přislíbil stamiliony korun. Na zeleninu, kde je situace nejhorší, nejde zatím nic.

Snaha o zvýšení soběstačnosti není motivována jen potřebou zajistit bezpečnost v základních potravinách. Je zároveň snahou zemědělců a potravinářů bojovat proti konkurenci ze zahraničí, která umí nabídnout levnější potraviny. V některých obchodních řetězcích je až 90 procent potravin ze zahraničí.

Proti dovozům se na otevřeném unijním trhu bojuje těžko. Legislativní pokusy, pokud jsou vůbec legální, selhávají. Od ledna 2016 například musely obchodní řetězce informovat zákazníky o původu potravin podle horních pěti zemí, aby Čechy nalákaly tam, kde je českých potravin nejvíc. Nebylo to k ničemu, za českou potravinu se totiž označil každý výrobek od dodavatele se sídlem v tuzemsku. Za české se mohly označovat i privátní značky, vyráběné v zahraničí.

Dalším nešťastným pokusem o regulaci byly kvóty na minimální podíl českých potravin v řetězcích, které byly dokonce v rozporu s principy volného obchodu v rámci EU.

České maso pro každého? Nereálné

Myšlenku základní potravinové soběstačnosti je potřeba vnímat v kontextu zahraničního obchodu, který se nikdy nezastaví. Česko poměrně hodně základních komodit exportuje a chybějící produkci potom nahrazuje dovozy. Za hranice se vyveze mléko a nazpět sýry, zpracovatelé na Slovensku a v Maďarsku kupují živá zvířata, přičemž se importuje maso. Ani sto procent soběstačnosti potom neznamená, že Češi budou konzumovat české maso.

Jeden příklad. V produkci hovězího masa je Česko ve statistikách dlouhodobě soběstačné. V roce 2020 pokryla výroba 123,8 procenta domácí spotřeby. Jenomže z 89 tisíc vyprodukovaných tun masa se 58 tisíc tun, tedy 64 procent, vyvezlo do zahraničí, především na Slovensko, do Nizozemska, Rakouska a Polska.

„Není to o tom, že by tady nebyly porážky, řezníci by si s tím poradili, ale v zahraničí se trochu lépe za maso platí,“ vysvětluje Karel Pilčík, majitel a ředitel jednoho z největších tuzemských zpracovatelů masa MP Krásno.

Soběstačnost ve vepřovém je naprostá chiméra. Počítali jsme to na prasata a došli jsme k tomu, že kdyby měl být trh soběstačný, tak ve složení, jaké druhy masa lidé kupují, bychom museli vyrábět asi 160 nebo 170 procent spotřeby.
Miroslav Koberna, ředitel pro strategii Potravinářské komory ČR

Z pohledu strategie je Česká republika soběstačná ve výrobě hovězího masa, ale pokud odečteme export, pokryje domácí výroba pouze 43 procent spotřeby České republiky.

„Mezinárodnímu obchodu nezabráníte. Když dá řetězec do akce kližku, prodá jí pětinásobně víc. Zabijete kvůli kližce celé zvíře? Ne. Vždycky, i když budeme mít soběstačnost 110 procent, budeme dál vyvážet a dovážet,“ říká Pilčík.

Momentálně je grilovací sezóna. Zákazníci mají velký zájem o vepřovou krkovici, která zdražuje. V zimě je zase v kurzu plec a bok, krkovice naopak zlevní. Spotřebitelé jsou vlastně zhýčkaní, že si mohou kdykoliv koupit jakýkoliv druh masa, jenomže tyto partie často vůbec nejsou dostupné u českých chovatelů v takovém množství.

Optikou zahraničního obchodu je tedy soběstačnost virtuální veličina a uspokojit domácí spotřebu by bylo ještě mnohem složitější, než se na první pohled zdá. Znamenalo by to také masivní investice.

„Soběstačnost ve vepřovém je naprostá chiméra. Počítali jsme to na prasata a došli jsme k tomu, že kdyby měl být trh soběstačný, tak ve složení, jaké druhy masa lidé kupují, bychom museli vyrábět asi 160 nebo 170 procent spotřeby v živém, abychom zájem pokryli,“ říká Miroslav Koberna, ředitel pro strategii Potravinářské komory ČR.

To znamená, že by se v České republice muselo vedle 2,3 milionu kusů porazit dalších 1,4 milionu prasat.

V takovém případě by však podle Koberny zase vznikl přetlak dílů na českém trhu, které se zrovna obchodním řetězcům a zpracovatelům nehodí. Hrozilo by, že je budou levně vyvážet, jako to momentálně dělá Španělsko.

„Dánové vyrábějí speciální slaninu, která se vozí do hotelů po celém světě. My nic takového neumíme. Nemůžeme jít na trh s levným bůčkem, který nikdo nechce,“ říká.

Naráží na to, že Češi ve zpracování masa nemají specializovanou výrobu s vyšší přidanou hodnotou, jako Italové a Španělé, kteří vyrábějí prosciutto, respektive jamón serrano, exportují je do celého světa a díky jejich vysoké ceně si mohou dovolit prodat nepotřebné díly s nižší marží.

Už dnes má Evropa přebytek potravin. Zhruba 20 procent sama nespotřebuje, což zemědělské a potravinářské firmy nutí hledat si odbytiště ve třetích zemích.

Například chovatelé ve Španělsku, které stojí na evropské špici v produkci prasat, se v poslední dekádě orientovali na prodej do Číny. Pokud se vzájemný obchod začne zadrhávat, narůstají v Evropě přebytky a celý sektor je kvůli nízké ceně pod obrovským tlakem, jak se to ukázalo po čínském dovozním embargu kvůli výskytu afrického moru.

„Vidím to tak, že dokud se k nám bude dovážet levné maso, tak není šance, že se tady zvedne produkce vepřového,“ řekl SZ Byznys zdroj z českého masokombinátu, který si nepřál zveřejnit své jméno.

Cena na prvním místě

Další problém je orientace českého zákazníka na nízkou cenu. Například výsekové maso se zpracovatelům na domácí půdě daří lépe prodat, ale u zpracovaných výrobků, jako jsou uzeniny, paštiky a jiné produkty, se na původ tolik nehledí.

Český spotřebitel je na rozdíl od Rakušanů málo loajální. V jiných zemích se dováží kolem jedné třetiny. U nás podstatně víc. Je to v neprospěch naší mlékárenské ekonomiky.
Jiří Kopáček, předseda Českomoravského svazu mlékárenského

Platí to i o mléčných výrobcích, kde je velký přetlak zboží ze zahraničí. Česká republika je v mléce soběstačná ze 133 procent, ale přesto se importuje 41 procent domácí výroby.

„Český spotřebitel je na rozdíl od Rakušanů málo loajální. V jiných zemích se dováží kolem jedné třetiny. U nás podstatně víc. Je to v neprospěch naší mlékárenské ekonomiky,“ hodnotí předseda představenstva Českomoravského svazu mlékárenského Jiří Kopáček.

Mléko v tuzemsku nechybí, dováží se zejména sýry, jogurty, tvarohy a mléčné speciality. A také zhruba 40 procent spotřeby másla.

„Bohužel jsou to také základní výrobky, které umíme vyrobit v lepší kvalitě, jako eidam, tvarohy a máslo. Řetězce mají zahraniční vlastníky a v rámci centrálních nákupů berou zboží ze svých domovských zemí,“ vysvětluje.

Na druhou stranu zpracovatelé v České republice umí vyrobit mléčné výrobky s vysokou přidanou hodnotou. Italská sýrárna Brazzale Moravia exportuje sýr Gran Moravia do celého světa. Francouzská skupina Lactalis exportuje z mlékárny v Klatovech mozzarellu a Emmental Président. Také výrobky české Madety jsou známé v zahraničí.

O zeleninu není zájem, zaorá se

Zvyšovat soběstačnost podle plánu se nedaří také v zelenině a konzumních bramborách. Zelenina je na tom zdaleka nejhůř, pěstitelé jsou pod velkým tlakem dovozu a limitováni přísnými požadavky obchodních řetězců.

Podle předsedy Zelinářské unie Čech a Moravy Petra Hanky se navyšování ploch nedaří, protože zelináři nedokáží konkurovat levným, často dumpingovým dovozům. Momentálně už někteří zaorávají ředkvičky a jiné plodiny, protože od nich řetězce nechtěly úrodu koupit. „Zákazníci chtějí českou zeleninu, ale v obchodech často není, protože nakoupí levněji v zahraničí,“ líčí problém s odbytem. Exportovat se v sektoru nedaří. Chybí také sklady, zpracovatelské závody a skleníky, které by zajistily mimosezónní produkci.

„Rentabilitu pěstování snižuje také nedostatečná skladovací kapacita a téměř žádná kapacita navazujícího zpracovaní zeleniny a ovoce,“ uvedlo ministerstvo zemědělství. Pokud se tedy v době sklizně zelinář nedohodne s obchodníkem (často řetězci) na prodeji zeleniny, hrozí, že úrodu vyhodí nebo zaorá. V praxi se to stává. Žádné smlouvy dlouho dopředu se neuzavírají, jedná se většinou na týdenní bázi.

Na zeleninu přitom stát navíc přispívá dotacemi na takzvané „citlivé komodity“, kam patří například také brambory, chmel, dojnice, masný skot, ovoce či cukrová řepa.

Základním předpokladem pro navyšování soběstačnosti v potravinách je přesvědčit více Čechů, aby kupovali české výrobky. „Víc bych apeloval na loajalitu spotřebitele. To se zatím moc nedaří,“ říká Kopáček.

Problém je, že české potraviny jsou často dražší než jejich ekvivalenty z násobně větších farem a závodů v zahraničí. Nízkou cenou se řídí nejen zákazník, ale i obchodníci.

Obě skupiny je proto nutné motivovat k tomu, aby změnily své zaběhlé vzorce uvažování.

Analýzy Seznam Zpráv:

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované