Česko je na cestě ke konfliktu mezi chudými a bohatými

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Už téměř milion českých domácností se kvůli neustálému zdražování propadl pod hranici chudoby,“ ohlásila na úvod večerních zpráv počátkem května nejsledovanější soukromá televize a moderátor k tomu dodal, že se „během několika měsíců v nouzi ocitne dalšího půl milionu rodin“. Zprávy o katastrofě, která už brzy změní třetinu českých domácností na národ chudáků, přitom nejsou specialitou televize Nova.

Nepopisují ovšem skutečný problém, protože skutečná chudoba, tedy nedostatek potravin a přespávání pod mostem, v Česku nikomu nehrozí.

A co především, jak si ukážeme níže, varování před chudobou zakrývají hrozivější problém.

Zprávy o „chudých rodinách“ vznikají interpretací příliš obecných dat. Informace o tom, že 900 tisíc rodin, tedy pětině všech českých domácností, hrozí „chudoba“, případně do ní už upadly, se odvolává na experty nevládní společnosti Člověk v tísni. Ti vycházejí z projektu EU-SILC Českého statistického úřadu, podle kterého pětině domácností nestačily jejich příjmy na to, aby část z nich ukládaly do rezervy.

Z toho pak logicky vyplývá, že tyto rodiny nemají prostředky, aby pokryly náklady na desetiprocentní zdražení potravin a dvacetiprocentní zvýšení nákladů na bydlení a dopravu, ke kterému došlo v dubnu. Dosud žily „z ruky do huby“, teď se jejich finance propadnou do katastrofy.

Ještě radikálnější je opoziční poslanec Karel Havlíček (ANO), podle něhož „vláda žene třicet procent lidí do chudoby“. V tom se může opřít pouze o příležitostný průzkum Equa bank z podzimu 2019, podle kterého 34 procent Čechů nespoří. Průzkum Equa bank ovšem není varováním před chudobou, pouze předpovídá, že třetina rodin, jež nemají rezervy, musí v časech vyšší inflace reálně omezit spotřebu, případně si jejich živitelé musí najít lépe placenou práci. „Jde o vnímání situace. Každý nemusí okamžitě žádat ostatní, ať mu pomohou,“ upozorňuje hlavní ekonomka Raiffeisenbank Helena Horská.

Existují také odhady, které sice používají termín „chudoba“, situaci ovšem tak dramaticky nehodnotí. „Je tu 16 procent domácností, které nemají žádné úspory. To už se bavíme o příjmové chudobě,“ uvedl v rozhlasovém rozhovoru hlavní ekonom České spořitelny David Navrátil. Odkazoval se přitom na údaje, které z dotazníku pro 1 600 až 1 800 osob získala koncem dubna společnost PAQ Research a které pod hlavičkou „Česká cesta k chudobě“ publikuje Český rozhlas. Zjištění PAQ Research ovšem neznamená, že každý šestý Čech je bez peněz. Podle definice Eurostatu zasahuje příjmová chudoba domácnosti, jejichž veškeré příjmy nedosahují 60 procent úrovně průměrné rodiny. Podle definice ovšem „nízký příjem nemusí nutně znamenat nízkou životní úroveň“.

Poslední data Eurostatu z roku 2020 informují, že „ohroženo chudobou“ bylo jedenáct procent Čechů, tedy nejméně ze všech národů EU. Pokud se potvrdí průzkum PAQ Research, jejich počet se drahotou zvýšil o polovinu. I tento výsledek by ovšem byl v časech před inflací čtvrtý nejnižší v Evropě.

Na otázku, kdo konkrétně je v Česku ohrožen, zatím nedalo žádné z předních sociologických pracovišť jasnou odpověď. Potřebná data nemá podle náměstka Rady pro výzkum, vývoj a inovace Štěpána Jurajdy k dispozici ani Úřad vlády. „Nejohroženějšími skupinami obyvatel jsou v průměru mladí, ženy a lidé s nízkými příjmy,“ nabízí obecnou odpověď ředitel Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí Robin Maialeh.

Tím fakticky potvrzuje bilanci Českého statistického úřadu (ČSÚ) z let před krizí. Podle analýzy z roku 2019 hrozila příjmová chudoba ve větší míře pouze dvěma skupinám, 28 procentům domácností samoživitelek a 22 procentům domácností samotných důchodkyň. Protože domácnosti penzistek ochrání opakovaná valorizace důchodů, pak dnes nebezpečnému propadu příjmů čelí především 50 až 60 tisíc domácností osamělých žen s dětmi, které se bez podpory státu neobejdou.

Ani v případě samoživitelek se ovšem situace dramaticky nezhoršila. Úřady práce v březnu vyplatily 271 tisíc dětských přídavků, jenom o 30 tisíc víc než rok předtím. Příspěvků na bydlení se vyplatilo 169 tisíc, o sedm tisíc víc než loni v březnu. Stejná data jsou zároveň dokladem, že se ti skutečně potřební nebojí o podporu požádat.

Neurčitá varování, že celé Česko míří do chudoby, tak hlavně odvádí pozornost od důležitější otázky, kterou přinesla inflace. „Každá krize má náklady a otázka zní, jak budou rozděleny,“ ptal se před dvěma týdny v deníku Der Standard levicový ekonom Ewald Nowotny. V uplynulém desetiletí byl šéfem centrální banky Rakouska. Exguvernér Nowotny nemluvil o chudobě nebo o tom, kdo bude trpět drahotou, ale o tom, že náklady krize musí být rozděleny spravedlivě, aby se žádná společenská skupina necítila poškozena.

Podle ekonomky Horské není současná situace v tomto směru dramatická. „Cenová krize, jakou prožíváme, je spravedlivá sama o sobě,“ vysvětluje. Zdražení totiž postihne každého stejně. Je pravda, že pětina rodin s nižšími příjmy utratila podle ČSÚ skoro polovinu svého rozpočtu za nezbytnosti, tedy potraviny a bydlení, a nejbohatší pětina jen 40 procent. Minimálně stejně rychle jako bydlení však zdražovalo zboží a služby, za které víc utrácejí bohatší, tedy benzin, vybavení bytu a restaurace. Zdražení tedy jejich rozpočty zasáhlo stejně. Za poraženého zatím mohou být podle Heleny Horské paradoxně považováni ti úplně nejbohatší, protože inflace znehodnotila jejich investice, ať už v akciích, státních dluhopisech, nebo ve zlatě.

Místopředseda odborové centrály ČMKOS Vít Samek vidí základní nespravedlnost při překonávání krize v tom, že se její náklady zaplatí z daní, přitom „87 procent daní platí zaměstnanci a důchodci“. Není pochyb, že daně platí zaměstnanci s vyššími i nižšími příjmy, jde však o to, jak spravedlivý je státní přerozdělovací systém.

Francouzský sociolog Emmanuel Todd upozornil v knize „Kdo je Charlie?“, že právě krizová období odhalí, když stát někomu straní na úkor druhých. Z jeho výpočtů vyplývá, že pro šedesát procent domácností s nižšími příjmy je francouzský přerozdělovací model nevýhodný, protože doplácejí na služby pro 40 procent bohatších, a právě to se při globální finanční krizi z let 2008 až 2013 ukázalo jako problém. „Je to čistý cynismus, když necháte dolní vrstvy, které jsou postiženy existenčními problémy, platit daně na výuku dětí vysokých úředníků,“ upozorňuje Todd ve zkratce na jádro problému, který vedl k rozkolu ve francouzské společnosti a vzestupu populistických stran.

Dnes mohou mít podobný pocit tuzemské nižší třídy. Nejde o to, že průměrné příjmy dolní pětiny domácností dosahovaly podle údajů z roku 2020 čtvrtiny příjmů nejbohatší pětiny, koneckonců na přímých daních odvádí ti nejbohatší desetkrát víc než dolní pětina. Potíž nastává u daní ze spotřeby. Nejbohatší odvedou dvakrát víc než dolní třída, protože také dvakrát víc spotřebují. Ovšem nemajetní utratí za běžnou spotřebu všechny své peníze, zatímco nejbohatší polovinu svého výdělku uspoří nebo investují, a DPH tak uniknou.

V důsledku zdaňuje stát příjmy všech Čechů zhruba stejně. Může potom vypadat jako nespravedlnost, když špatně placený zaměstnanec nemá dost peněz, aby mohl svým dětem nebo sám sobě kupovat stejně kvalitní potraviny jako před příchodem inflace, přitom však odvádí státu čtvrtinu z toho, co vydělal. Z jiného pohledu si stát vyžádá skoro polovinu ze mzdových nákladů, které jeho práce stojí zaměstnavatele.

Náprava je v této chvíli takřka nemožná. Stát těžko může snižovat nepřímé daně placené nižšími vrstvami, když se zadlužuje nejvyšším tempem v historii. Mimo jiné i z toho důvodu, že loni rovněž historicky snížil daň z příjmů placenou zvláště těmi bohatými a ještě těm s vyššími příjmy zrušil daň z převodu nemovitostí.

„Taková opatření zvyšují úspory nejbohatších, nepodporují spotřebu nejpotřebnějších a dysbalance ve společnosti ještě více prohlubují,“ potvrzuje ředitel výzkumného ústavu Maialeh, že si státní úřady zkomplikovaly boj s cenovou krizí ještě před jejím začátkem.

Výsledkem může být společenský konflikt mezi bohatými a chudými, ještě rozdělenější společnost a šance pro populistické politiky. V konečném důsledku potom tento nepoměr může stát v základech systémových problémů, které se napravují jen velmi ztuha.

Analýzy Seznam Zpráv: