Článek
V české debatě se v posledních měsících usadil zdánlivě samozřejmý závěr: Pokud Německo začne masivně dotovat ceny elektřiny firmám, musí Česko udělat totéž. Jinak prý přijdeme o konkurenceschopnost, investice i pracovní místa.
Ten argument zní intuitivně, ale právě v tom je jeho slabina. Ekonomická teorie i realita jsou sice méně přímočaré, méně zřetelné, zato nesmlouvavější.
Začněme jednoduchou otázkou: Odkud se peníze na státní dotace berou? Ani v Německu, ani v Česku nevznikají samy od sebe. Dotace jsou financovány buď vyššími daněmi, nebo vyšším veřejným dluhem, tedy budoucími daněmi na splátky a úroky.
Pokud německá vláda sníží firmám náklady na elektřinu, musí jinde někomu náklady zvýšit - domácnostem, daňovým poplatníkům, jiným firmám nebo budoucím generacím. To vše má, a hlavně bude mít, na konkurenceschopnost země také své negativní dopady, jen méně viditelné.
Ekonomie už pár století pracuje s principem relativních komparativních ekonomických výhod. Tento koncept ve zkratce říká, že každá ekonomika bude vždy v něčem konkurenceschopná – v čem, to závisí na kombinaci místních faktorů. Země se přece neliší jen cenami energií, ale i daněmi, kvalitou institucí, strukturou pracovní síly, geografickými a klimatickými podmínkami či dostupností kapitálu.
Tyto rozdíly ale nejsou důvodem k závodům v absolutním vyrovnávání podmínek, ale naopak jsou zdrojem a příčinou specializace. Kdybychom přijali logiku, že každou nákladovou výhodu sousední země musíme dorovnat dotací, skončili bychom všichni v nekonečné a sakra drahé dotační spirále.
Pravda, krátkodobě a přechodně zavedení energetických dotací v Německu některým českým firmám zavaří, zejména v energeticky náročných odvětvích. Otázkou ale je, zda plošná reakce v podobě zavedení českých dotací je tou nejlepší národohospodářskou odpovědí.
Nehrozí spíše, že bychom tím zabetonovali stávající strukturu ekonomiky, oddálili technologické změny a vytvořili závislost firem na státní pomoci, přesněji na pomoci z daní současných a budoucích daňových poplatníků? Není vhodnější reakcí napomáhat v hladké restrukturalizaci ekonomiky a případně nezaměstnaným včas nabídnout rekvalifikace a přechodnou materiální oporu?
Je navíc legitimní se ptát, zda rozsáhlé dotace energií samy o sobě nebudou zdrojem různých neefektivit. Například tak, že dotace udržují při životě provozy, které by se za tržních podmínek přesunuly jinam a otevřel by se prostor uplatnit lidské zdroje a kapitál pro jiné a energeticky méně náročné aktivity s vyšší přidanou hodnotou.
Jinak řečeno, nesnižují dotace motivace k energetickým úsporám a inovacím a nezvyšují rizika pro veřejné rozpočty? Pokud je tomu tak, může se dlouhodobě ukázat, že Německo sice vyhoví silným zájmovým skupinám a možná si dotacemi i pomůže vnitřně politicky. Ale dlouhodobě ekonomicky nikoliv.
Místo otázky „Musíme dotovat také?“ bychom se proto měli ptát jinak: Jaké budou skutečně celkové náklady takové politiky, kdo to skutečně bude hradit a zda neexistují levnější a efektivnější způsoby, jak konkurenceschopnost české ekonomiky posilovat – například skrze lepší a dostupnější vzdělání, více inovací, funkčnější státní aparát a přehlednější a stabilní podnikatelské prostředí.
Tyto faktory ale žádné dotace nevylepší. To se totiž musí odpracovat.
