Peníze, které tekly do Česka, už nepřijdou. Experti radí, jak je nahradit

Staré cesty, kterými Česká republika dotačně těžila peníze z Evropské unie, se tenčí. Většina příjmů dosud plynula z programů narovnávajících rozdíly mezi chudými a bohatými regiony. Dohromady dosáhly částky 1,2 bilionu korun. S růstem tuzemské ekonomiky však objem těchto peněz klesne.

Česko tak musí hledat nové cesty, jak si na příjmy z Evropy sáhnout.

Země je přitom silně závislá na průmyslu a exportu, a je proto provázaná s evropskými dodavatelskými řetězci – výkyvy v globálním obchodu proto Česko tvrdě zasahují stejně jako energetické výpadky. Vyplývá to z reportu „Role Česka v konkurenceschopnosti EU“, který se zaměřuje na české příležitosti v cestě do budoucnosti Evropy.

„Jsme citliví na výkyvy globálního obchodu. Velký podíl automobilového průmyslu v kombinaci s drahou energií z nás dělá zranitelnou ekonomiku. Energeticky náročná odvětví by měla sídlit tam, kde je elektřina levná – a to Česko není,“ říká jeden z autorů dokumentu, ekonomický analytik institutu Europeum Filip Křenek. „Musíme změnit energetickou koncepci Česka a rozšířit seznam exportních trhů. Jenže například v Indii se setkáváme s tvrdou čínskou konkurencí, která nabízí kvalitní výrobky za nižší ceny. Změny jsou nutné, ale nepůjdou snadno.“

Po vydání takzvané Draghiho zprávy se mění směr, kterým tečou unijní peníze, ale i oblasti klíčové pro konkurenceschopnost kontinentu. Potřeba rozšířit přístup k získávání příjmů z Evropy tak pro Česko roste. Trend ukazuje i Evropskou komisí navrhované rozložení financí v příštím víceletém unijním rozpočtu.

Změna přístupu platí i s ohledem na současné nastavení světového obchodu a mezinárodních vztahů pro celou Evropu. USA staví celní bariéry, jimiž posiluje vlastní trh i na úkor dosavadních spojenců. Čína zase neváhá zaplavovat cizí trhy vlastními variantami zboží.

Stovky doporučení Draghiho zprávy i Lettova reportu, jejichž zavedením se může EU vyhnout pádu do stínu Číny a USA, lze shrnout do několika bodů:

Na tyto priority může podle odborníků Česko reagovat.

„Naší cestou k udržení konkurenceschopnosti je především posílení vnitřního trhu Unie. Nejsme sice v pozici, abychom určovali pravidla, ale vyplatí se tlačit. Tak obstojíme v časech, kdy globální prostředí tvrdne a konkurence sílí. Zajištění dodávek pro průmysl a energetická stabilita – to pro nás není volba, ale nutnost,“ jmenuje priority hlavní ekonom Patria.cz Jan Bureš.

„Dokončení bankovní unie, která je součástí sjednocování trhu, by snížilo náklady na bankovní služby, zvýšilo konkurenci, a tím i kvalitu služeb. Totéž platí u telekomunikací. U energetiky je situace složitější, protože více společného trhu sice sníží průměrné ceny, ale ne vždy uvnitř každé země a oblasti,“ komentuje bývalý viceguvernér ČNB a nyní europoslanec Luděk Niedermayer.

Priorit tedy má tuzemsko více než dost. Přichází na řadu klíčová otázka: Jak na to?

Ekonomická otevřenost evropského trhu patřila dlouho k výhodám sedmadvacítky. Jenže zároveň vedla ke vzniku strategických závislostí, z nichž se EU nyní snaží vymanit. Kritické suroviny i čisté technologie jsou jedněmi ze zdrojů závislosti na Číně. Ta vyrábí většinu z nich a ovládá dodavatelské řetězce kritických surovin.

Unie proto hledá alternativní zdroje strategických materiálů, aby závislost na asijské velmoci klesla. A Česko má potenciál hrát v dodavatelských řetězcích svoji roli.

Konkrétně plánovaná těžba lithia na Cínovci a manganu ve Chvaleticích patří k projektům, které pozici tuzemska v budoucnosti Evropy zvýší a na něž EU poskytuje peníze.

Projekt lithia získal v dubnu 2025 evropský grant ve výši 800 milionů korun. Poptávka po kovu klíčovém pro výrobu baterií do elektroaut navíc vzroste podle odhadů Evropské komise do roku 2030 osminásobně.

Kritici na druhou stranu varují, že těžba na evropském území je neekologická a jde proti principům dekarbonizace Unie. „Těžba je kontroverzní. Budeme sice tyto kovy potřebovat, ale musí lidem v oblastech těžby nabídnout přímý užitek a minimalizovat zátěž. Lithium na Cínovci má nižší koncentraci, takže těžba bude ekologicky náročná. Ve Chvaleticích jde naopak o využití odpadu ze starší těžby, což je environmentálně přijatelnější,“ komentuje Křenek.

Získání materiálů k posílení národní pozice v Evropě ale dlouhodobě stačit nebude. Strategických projektů těžby je podle Křenka v EU 47 a mimo Unii dalších 13. Česko by mělo cílit na podporu recyklace a výroby lithiových baterií, což se zatím neděje. Výstavba plánované továrny na výrobu v Dolní Lutyni má začít v roce 2028. Bez ní zatím nevzniká ani recyklační sektor.

Další potenciál Česka leží v polovodičích. Výroba základních čipů používaných pro automobily či mobily běží na plné obrátky v závodě firmy Onsemi v Rožnově pod Radhoštěm. V Brně se zase produkují mikroskopy klíčové pro kontrolu čipů.

Tuzemsko také spolupracuje s Tchaj-wanem. Firma TSMC s centrálou na asijském ostrově se chystá stavět pobočku v Drážďanech a při správném nastavení přeshraniční spolupráce i z toho může Česko těžit. Co se této oblasti týče, je tedy tuzemsko na správné cestě a jeho hlavní úlohou je tuto spolupráci posilovat.

Tato oblast straší evropské státy kvůli energetické krizi posledních let. Česko patřilo k nejhůře zasaženým státům kontinentu. Tuzemská ekonomika je přitom závislá na zpracovatelském průmyslu a patří k energeticky nejnáročnějším v EU. Česko v tomto ohledu hledá dlouhodobě spojence pro větší podporu jádra.

„Podpora jádra je v podstatě nutnost, protože jsme zaspali v rozvoji obnovitelných zdrojů. Jádro ale nesníží ceny elektřiny, protože nové kapacity se budují desítky let. Jejich efekt vězí spíš ve stabilitě, na níž postavíme energetický mix. To znamená přizpůsobit mu celou síť, vybudovat přeshraniční propojení a vyvážet přebytky. V regionu budeme patřit k málu států s jadernou kapacitou. Na tom se dá stavět,“ analyzuje Křenek.

Zde je na místě připomenout, že v roce 2025 česká vláda podepsala kontrakt na dostavbu dvou jaderných bloků Dukovan s jihokorejskou firmou KHNP za 400 miliard korun.

Snížení závislosti Unie na východ i západ vyžaduje investice kombinující veřejný a soukromý kapitál. EU je v tomto ohledu oproti USA šetřivá. Rozdíl v úsporách mezi oběma velmocemi, které by pomohly ke snížení závislosti i inovační mezery, činil v roce 2022 zhruba 550 miliard eur.

Česko patří ke spořícím šampionům sedmadvacítky. Největší podíl úspor leží na běžných účtech a vkladech a nepromítá se do investic. Potýkáme se rovněž s odlivem kapitálu velkých podniků. Zisky vyplácené v zahraničí se neinvestují v tuzemsku, což vede k nižší úrovni výdajů na výzkum a vývoj. Cílem Česka by tak mělo být výše zmíněné usilování o větší sjednocení finančních trhů Evropy a současně snaha udržet v zemi kapitál, který nebude ležet na účtech, ale půjde právě na investice a výzkum.

„Naší největší šancí je z hlediska prosazení sjednoceného trhu aktivně hledat kompromis, aby ke sjednocení prošlo na unijní úrovni. Problém je v tomto ohledu u států, které dnes těží ze svého právního systému. Mezi ně patří Lucembursko nebo Irsko. Francie by zase chtěla, aby tyto změny zákonů jako ‚28. režim‘ vycházely z její legislativy,“ naráží Bureš na příležitost v podobě pravidel, která mají umožnit podnikatelům fungovat napříč EU.

Česká ekonomika by se také měla soustředit na rozšiřování zahraničních trhů a partnerů. Zde vstupují do hry například obchodní dohody EU s Kanadou, Indonésií či Mercosurem. Odstranění cel obsažené v posledním zmíněném kontraktu by podle Ministerstva průmyslu a obchodu mohlo ušetřit českým exportérům zhruba 2,2 miliardy ročně.