Komentář: Čína staví přístavy, Evropa posílá učebnice. Co je dobrá geopolitika?

Ceny fosilních paliv dál rostou a Evropa akceleruje důraz na soběstačnost a výrobu obnovitelné elektřiny. Do trendu zapojila řadu dotací a podpor, které mají pomoci chrlit zařízení, jež vyrobí levnou, zelenou a domácí energii. To samozřejmě dává smysl. Pokud bychom k jejich výrobě měli zdroje. Globální souboj o suroviny potřebné pro energetickou tranzici už je v plném proudu. A Evropa v něm zatím hraje roli učitelky, která pečlivě připravuje žáky na zkoušku, jejíž výsledky pak sklidí někdo jiný.

Afrika je v tomto příběhu klíčová. Kontinent drží zásoby kobaltu, lithia, manganu, grafitu a dalších nerostných surovin, bez kterých se výroba solárních panelů, baterií ani větrných turbín neobejde. Z 50 minerálů, které americká geologická služba označuje za kritické pro národní bezpečnost, se jich 32 nachází právě v Africe. Kdo má přístup k africkým surovinám, má v ruce zásadní páku pro celou energetickou budoucnost. Evropa to ví. Není pasivní. Jen volí nástroje, které v tomhle druhu soutěže nestačí.

Evropská strategie vůči Africe stojí výrazně na měkké síle: rozvojová pomoc, vzdělávací programy, institucionální podpora. To jsou věci, které dávají smysl. Ale africké vlády se přirozeně cítí nejvíce zavázány těm, kdo přichází s něčím hmatatelným: výrobními kapacitami, průmyslovým know-how a hlavně kapitálem. A to jsou přesně věci, které přináší Čína.

Zatímco Evropa školí a buduje instituce, Čína skupuje doly, staví přístavy, zajišťuje bezpečnost v zájmových lokalitách a uzavírá surovinové dohody, které jí přístup k nerostům garantují na desetiletí dopředu. Jen v první polovině roku 2025 vydaly čínské státní banky 24,9 miliardy dolarů na půjčky vázané na těžbu nerostných surovin v rámci Pásu a stezky, a to více než za celý rekordní rok 2024. Čína mezitím ovládá přes 68 % joint venture Sicomines v Kongu, která jí v rámci dohody z roku 2008 garantuje přístup k 10 milionům tun mědi a 600 000 tunám kobaltu po dobu 25 let výměnou za 3 miliardy dolarů do infrastruktury, v roce 2024 rozšířené na 7 miliard.

Výsledek je paradoxní: Evropa v přeneseném slova smyslu vzdělává africké partnery proto, aby pak efektivněji mohli své nerostné bohatství dodávat naší přímé geopolitické konkurenci.

Nechci říkat, že by Evropa měla kopírovat čínský přístup, který má svá známá a určitě i neznámá temná zákoutí. Čínská firma Sino-Metals Leach Zambia způsobila v únoru 2025 kyselý výlev mezi 50 000 a 1,5 milionu tun těžkých kovů jako arzénu, rtuti a olova do zambijské řeky Kafue. To není model, který chceme exportovat. Stejně jako vazalský vztah mezi Čínou a některými zeměmi, který nemá vliv jen na hospodářství, ale i politiku a jež sleduje jen čínské zájmy.

Lze ale debatovat o tom, zda za to může až příliš agresivní postup Číny nebo spíše to, že Evropa nenašla rovnováhu mezi charitou a obchodem.

Čínský přístup zkrátka funguje, protože africké vlády pragmaticky vyhodnocují, kdo přináší reálnou hodnotu. BYD, největší výrobce elektromobilů na světě, si zajistil šest afrických lithiových dolů, které mu garantují přísun surovin do roku 2032. Čína vyrábí 90 procent světových solárních panelů a do roku 2030 by měla dodávat 60 procent světové kapacity obnovitelných zdrojů. Kdo staví přístav, ten má vliv. Kdo financuje továrnu, ten dostane suroviny. Kdo pouze školí, ten dostane diplomy na zeď.

Je ale fér říct, že Evropa v poslední době přidává. V listopadu 2025 podepsala EU s Jihoafrickou republikou historicky první dohodu o společném zpracování kritických minerálů přímo na africké půdě, místo pouhého vývozu surové rudy. K tomu EU přidala 750 milionů eur nových investic přes program Global Gateway (za zmínku možná stojí, že je v současnosti pod vedením eurokomisaře Jozefa Síkely) do infrastruktury, čisté energetiky a industrializace. Podobné memorandum o porozumění už EU uzavřela také se Zambií, Kongem a Namibií.

Zní to dobře, ale zatímco Evropa teprve podepisuje memoranda, čínské společnosti už kontrolují 80 % těžby kobaltu v Kongu, kde sídlí více než polovina světové produkce tohoto minerálu. Čína zpracovává přes 90 % světového grafitu a v roce 2022 ovládala přes dvě třetiny světových kapacit na zpracování kobaltu a lithia. Jinými slovy: i kdybychom jako Evropa „vyhráli důl“, válku prohráváme, pokud musíme suroviny posílat ke zpracování do Číny.

Evropa stojí před volbou, kterou nelze odkládat donekonečna. Buď zůstane v roli benevolentního vzdělávacího partnera a smíří se s tím, že suroviny pro její vlastní zelenou tranzici bude nakupovat od těch, kdo v Africe rychle investovali. Nebo přijde s konkrétní, odvážnější strategií, která kombinuje to, co umí dobře, s tím, co jí zatím chybí: přímou přítomností na místě, průmyslovými investicemi a ochotou soutěžit i tam, kde to není pohodlné.