Článek
Když se mluví o zastropování spotřebitelských úvěrů, zní to na první poslech správně. Kdo by nechtěl chránit lidi před drahými půjčkami? Kdo by si nepřál, aby se lidé nezadlužovali zbytečně a aby na jejich nouzi nikdo nevydělával? Jenže realita lidí v dluzích je mnohem složitější než jednoduchá věta v zákoně. A právě na to bychom neměli zapomenout.
Návrh novely počítá u úvěrů se stropem 48 procent RPSN (roční procentní sazbu nákladů, která udává procentuální podíl z půjčené částky, který musíte zaplatit za jeden rok. Na rozdíl od běžného úroku zahrnuje i všechny další poplatky spojené s úvěrem) případně u krátkodobých úvěrů se stropem celkových nákladů ve stejné výši. Podle ministerstva financí je cílem zabránit extrémně drahým půjčkám a omezit riziko pádu do dluhové pasti.
V praxi často vidíme lidi, kterým se rozbije pračka, auto, bez kterého se nedostanou do práce, nebo potřebují překlenout období, kdy prostě nemají z čeho zaplatit běžné výdaje. Ne vždy jednají rozumně. Ne vždy mají dobré návyky. Ne vždy udělali v životě správná rozhodnutí. Ale jejich potřeba peněz tím nezmizí. Pokud takového člověka odmítne banka, jsou to pro něj první zavřené dveře. Pokud mu po změně zákona nebude moci půjčit ani legální nebankovní poskytovatel, zavřeme mu dveře druhé. A pak už často zbývá jen rodina, která sama nemá z čeho pomoci, známí, šedá zóna, zastavárna nebo lichvář. To není strašení. To je zkušenost z terénu, před kterou mnozí sociální pracovníci obcí opakovaně a marně varují. Nedávno jsme řešili případ člověka, kterému se dluhy během několika měsíců úplně vymkly z rukou. Začalo to půjčkami, pokračovalo přes známé, pak přišel nelegální věřitel a nakonec zastavárna, kam navíc nosil věci, které někde odcizil. Člověk, který ještě nedávno fungoval, se najednou ocitl v situaci, kdy se mu rozpadaly vztahy, důvěra i obyčejný každodenní život. Takové příběhy nejsou hezké. Ale právě proto je potřeba o nich mluvit.
Z našeho průzkumu mezi sociálními pracovníky obcí – tedy lidmi, kteří mají o chování ohrožených skupin ty nejpřesnější informace – vyplývá, že většina lidí, kteří na legální půjčku nedosáhnou, se peníze pokusí najít jinde. Neřeknou si jednoduše, dobře, stát nově nastavil limity, tak si nepůjčím. Část z nich půjde do šedé zóny. Část se dostane k nelegálním půjčkám. Část skončí u řešení, která jejich situaci ještě zhorší. A tady je jádro problému. Zákon může vypadat jako ochrana slabších, ale pokud nebude nastavený jako kombinace jejich reality a potřeb, může je ve skutečnosti oslabit ještě víc. Dnes se často říká, že nebankovní půjčky jsou drahé. Ano, jsou dražší než bankovní úvěry. Ale je zavádějící si myslet, že dražší půjčka automaticky znamená vyšší zisk. Nebankovní poskytovatel nese vyšší riziko, protože pracuje s klienty, kterým banka většinou nepůjčí. A zároveň má s menším úvěrem velmi podobnou administrativu jako banka s mnohem větší půjčkou. Posouzení klienta, smlouvy, komunikace, správa úvěru, vymáhání. To všechno něco stojí, ať si člověk půjčuje dvacet tisíc, nebo miliony. Nebankovní poskytovatelé tak nefungují jen jako „dražší alternativa bank“. Vyplňují mezeru, kterou banky z důvodu svého nastavení, často velmi přísného, nepokrývají. Když banka řekne ne, neznamená to automaticky, že daný člověk žádné peníze nepotřebuje. Znamená to jen, že je pro banku příliš rizikový. Pokud ale zároveň z trhu zmizí i část řešení díky nově nastaveným pravidlům, vznikne otázka, jak tuto potřebu žadatelé pokryjí. V diskusích se objevuje horní hranice až 90 tisíc zákazníků, kteří by kvůli novým pravidlům mohli ztratit přístup k legálnímu financování. My ten počet vnímáme o něco nižší. Pořád to jsou ale desítky tisíc domácností, které nemají úspory, nemají rezervu, často nemají ani rodinu, která by mohla pomoci. A jejich problém se neztratí tím, že legální poskytovatel jim za těchto podmínek nepůjčí nebo že si to jako většinová společnost přejeme. Neříkám, že úvěrové stropy jsou špatně. Naopak, pokud jsou dobře nastavené, mohou dávat smysl. Mohou bránit extrémům a kultivovat trh. Ale musí počítat s tím, že půjčka pro rizikovějšího klienta je dražší než půjčka pro člověka s vysokým příjmem, stabilní prací a čistou úvěrovou historií. To není obhajoba drahých půjček. To je prostý ekonomický fakt. Pokud nastavíme pravidla tak přísně, že část legálního trhu přestane pro rizikovější klienty fungovat, nevytvoříme tím svět bez potřeby půjček a bez dluhů. Vytvoříme svět, kde se část dluhů přesune mimo dohled státu, mimo pravidla a mimo ochranu. A tam už člověk není klient. Tam je kořist.
Proto bychom měli být velmi opatrní, když přijímáme zákony, které se dobře vysvětlují v politické debatě, ale mnohem hůře fungují v každodenním životě. Lidé v dluhové nouzi nepotřebují další rychlé a líbivé řešení. Potřebují stabilní pravidla, srozumitelnou pomoc, dostupné poradenství a také legální cesty, které je nestrčí rovnou do rukou těm nejhorším hráčům nebo nepostaví před pro ně destruktivní rozhodnutí. Jako společnost si musíme říct, co vlastně chceme. Zda mít problém pod dohledem, v regulovaném prostředí, kde existují pravidla, dohled, který můžeme aktivně využít, a odpovědnost. Nebo jestli se spokojíme s tím, že problém formálně vytlačíme z trhu, ale ve skutečnosti ho jen odsuneme tam, kde už na něj nebude vidět. Člověk, kterému se rozbije auto a potřebuje se dostat do práce, nepřestane potřebovat peníze jen proto, že jsme změnili zákon. Člověk v exekuci nezačne automaticky jednat racionálněji jen proto, že mu zavřeme jednu legální možnost. A člověk, který žije roky mimo systém, se do něj nevrátí díky dalšímu zákazu nebo jen proto, že si to jako společnost přejeme. Provádíme různé legislativní změny již mnoho let a stav té nejrizikovější skupiny se skoro nezměnil. Dobrá regulace nevzniká bez řádného dialogu s celou odbornou veřejností a nemá vypadat dobře jen na papíře. Má především pomáhat lidem v reálném životě. A pokud má nový zákon chránit zranitelné lidi, nesmí je poslat tam, kde je už nechrání vůbec nikdo.
