Článek
Česká republika má před sebou desetiletí, ve kterém bude muset financovat věci, které nelze odložit. Stárnutí populace zvýší tlak na zdravotnictví a sociální služby. Nedostupné bydlení bude dál brzdit mobilitu pracovní síly, zakládání rodin i atraktivitu regionů. Infrastruktura, energetika, školy, domovy pro seniory, nemocnice i dostupné nájemní bydlení budou vyžadovat obrovský objem investic. Samostatnou kapitolou je bezpečnost. V dnešních cenách se jedná o potřebu veřejných financí v řádu stovek miliard korun ročně. A právě proto je debata o stavebním zákoně mnohem důležitější, než se na první pohled zdá.
Nejde o nové paragrafy, ale o to, zda bude Česká republika schopna stavět. Dlouhé povolovací procesy totiž nejsou abstraktní administrativní problém. Každý měsíc zdržení znamená dražší projekt, vyšší náklady financování, větší nejistotu pro investory, pomalejší vznik bytů a odkládání veřejných staveb. V ekonomice, kde rostou ceny práce, materiálů i kapitálu, má čas velmi konkrétní cenu. Pomalé povolování se nakonec propisuje do cen bydlení, nákladů firem i veřejných rozpočtů.
Kritici reformy často upozorňují na kapacity úřadů, personální nejistotu, digitalizaci nebo obavy menších obcí. To jsou legitimní témata. Ale nejsou argumentem pro zachování současného stavu. Jsou argumentem pro dobře řízenou implementaci reformy. Pokud systém nefunguje proto, že je roztříštěný, personálně přetížený, metodicky nejednotný a závislý na velkém množství dílčích stanovisek, pak odpovědí nemůže být návrat k tomu samému. Odpovědí musí být jednodušší, předvídatelnější a odpovědnější systém.
Musíme si přiznat, že Česko si už nemůže dovolit luxus institucionálního alibi. Všichni chtějí dostupné bydlení, nové školy, moderní nemocnice, domovy pro seniory, energetickou infrastrukturu a rozvoj regionů. Ale tyto věci nevzniknou v zemi, kde se každá významnější stavba roky prodírá procesem, ve kterém je odpovědnost rozptýlená a výsledek nejistý.
Stavební řízení má chránit veřejné zájmy. Nemá být ale mechanismem, který veřejný zájem nakonec paralyzuje. Veřejným zájmem není jen ochrana krajiny, památek nebo sousedských práv. Veřejným zájmem je také dostupné bydlení, funkční dopravní síť, dostupné služby, energetická bezpečnost a schopnost obcí růst. Regulace, která chrání jeden veřejný zájem tak rigidně, že znemožní naplnění jiného, není dobrou regulací.
Proto je důležité posunout debatu od otázky „kdo se změny bojí“ k otázce „kolik nás stojí nečinnost“. Cena současného systému není vidět v jedné rozpočtové kapitole. Je rozptýlená v dražším bydlení, zpožděných investicích, nepostavených školkách, chybějících sociálních službách, ztracených příležitostech firem a frustraci občanů. To je skutečný účet pomalého povolování, který platíme my všichni!
Reforma stavebního zákona samozřejmě sama o sobě nepostaví byty ani nemocnice. Může ale odstranit část bariér, které dnes brání tomu, aby se stavělo rychleji, levněji a předvídatelněji. Pokud má stát v příštích letech zvládnout tlak na veřejné služby a zároveň podpořit ekonomický růst, musí mít nástroje, které umožní investice realizovat. Nestačí mít peníze v rozpočtu nebo evropských fondech. Musíme být schopni projekty připravit, povolit a postavit, a signalizovat tím investorům: Haló, není to jen Polsko, i tady můžeme společně stavět, růst a bohatnout!
Z ekonomického hlediska je podpora reformy stavebního práva podporou produktivity. Čím méně času a kapacit spotřebuje administrativa, tím více zdrojů zůstává na samotnou výstavbu. Čím předvídatelnější je proces, tím nižší je riziková přirážka investorů. Čím rychleji vzniká nabídka bydlení, tím menší tlak
vzniká na ceny. Čím snazší je stavět veřejnou infrastrukturu, tím lépe může stát reagovat na demografii, bezpečnostní potřeby i regionální rozvoj.
Současně ale platí, že reforma stavebního zákona nemůže být posledním krokem. Pokud chceme, aby se území skutečně rozvíjelo, musíme změnit také motivace obcí. Dnes se často stává, že obec nese náklady rozvoje – nové obyvatele, tlak na školky, dopravu, infrastrukturu a služby – ale ekonomické výnosy se jí vracejí jen omezeně a nepřímo. To vytváří přirozenou zdrženlivost vůči výstavbě.
Proto by měla na reformu stavebního práva navázat také změna rozpočtového určení daní. Obce musí mít silnější pozitivní motivaci k tomu, aby podporovaly bydlení, pracovní místa a ekonomickou aktivitu na svém území. Pokud obec umožní rozvoj, měla by z něj férověji profitovat. Ne proto, aby se stavělo za každou cenu, ale proto, aby fiskální logika nebyla nastavena proti rozvoji.
Jednu věc nezměníme: Česká republika bude v příštích letech potřebovat více bytů, více infrastruktury, více kapacit ve zdravotnictví a sociálních službách a zároveň silnější ekonomiku, která to všechno ufinancuje. To nepůjde bez investic. A investice nepůjdou bez funkčního povolování staveb. Stavební zákon proto není jen právní norma. Je to test, zda stát dokáže vytvořit podmínky pro budoucnost, kterou bude muset zaplatit.
