„Teplátor“ zaujal soukromé investory. Slibují mu stovky milionů

Zařízení zvané Teplátor je jedním z pěti malých modulárních reaktorů vyvíjených v Česku. Na rozdíl od ostatních čtyř má sloužit výhradně pro výrobu tepla. Navrhli jej vědci ze Západočeské univerzity a pražské ČVUT, duchovním otcem je profesor Radek Škoda.

Teplátor zatím existuje v podobě koncepčního návrhu a k uvedení do praxe musí získat licenci. Teprve během licenčního procesu, ve spolupráci s vybraným zahraničním licenčním úřadem, má vzniknout detailní projektová dokumentace, takzvaný basic design.

Finance na dotažení celého procesu slibuje zajistit pražská společnost Invest & Property Consulting (IPC).

„Teplátor je největším projektem IPC. Chceme ho provést licenčním řízením, což bychom rádi zvládli do dvou let,“ říká Petr Pávek, který se letos na jaře stal výkonným členem správní rady IPC.

Pávek nepopírá, že pro investiční společnost, která se dosud zaměřovala na byznys v realitách, zdravotnictví, těžbě kamene či správě pohledávek, je Teplátor velké sousto. „Dostáváme se s ním za hranice normální představivosti. Pohybujeme se v terénu jaderné energetiky, která je normálně vyčleněna pro velké státem ovládané hráče,“ říká Pávek v rozhovoru pro SZ Byznys.

Projekt zahájený na akademické půdě nyní zastřešuje akciová společnost Teplátor, v níž má dvoutřetinovou většinu IPC. Minoritu v Teplátoru drží přes firmu Ilibersoft matka profesora Škody. „Je to dočasné řešení, postupně převezmou podíly i jednatelství Ilibersoftu další kolegové, kteří projekt rozjížděli,“ říká Škoda.

Teplátor má uzavřenou smlouvu o pronájmu kapacit ČVUT, podobný kontrakt nyní dokončuje také se Západočeskou univerzitou.

Pávek je bývalý politik. Dvanáct let byl starostou severočeských Jindřichovic pod Smrkem (zviditelnil se tu výstavbou větrných elektráren a provokativní vyhláškou o zákazu vstupu úředníků do obce) a do loňska zasedal ve Sněmovně jako poslanec za STAN.

Prošel několika manažerskými posty, farmařil v rodinné farmě Permaland, byl náměstkem na Ministerstvu pro místní rozvoj. Vedení IPC se ujal letos v dubnu a nasměroval skupinu k novému oboru – k energetice. Kromě Teplátoru chce stavět i větrné elektrárny.

Nový šéf IPC prohlašuje, že ho Teplátor nadchl. „Přišel mi sexy v tom, že je jednoduchý, má sloužit pouze k výrobě tepla a je schopný jet na vyhořelé palivo. Vidím v něm obrovský potenciál,“ řekl.

Teplátor počítá s mnohem nižším výkonem, než jaký mají dnešní elektrárenské bloky, s nižšími teplotami či tlakem. „Plánujeme pro něj levné komponenty a snadnou výrobu,“ říká jeho hlavní autor Radek Škoda.

Výhodou Teplátoru má být cena vyráběného tepla. Podle Škody má reaktor o výkonu 100 megawattů dosahovat ceny za gigajoule tepla pod 100 korun. Pro srovnání: Zákazníci Pražské teplárenské mají v roce 2023 platit za gigajoule 1100 korun, Teplárny Brno si účtují přes 1600 korun, zřejmě nejlevnější Plzeňská teplárenská drží cenu na 600 korunách.

„Teplátor je konkurenceschopný vůči uhelným i plynofikovaným teplárnám a nezávislý na rostoucích cenách emisních povolenek či dnes používaných paliv,“ zdůrazňuje Radek Škoda.

Základní koncept se nyní rozpracovává do větších detailů, aby bylo možné zahájit licenční řízení. „K zahájení licenčního procesu dojde příští rok. Zatím nevíme kde, bavíme se o tom se třemi zahraničními regulátory,“ říká Škoda. Kompletní „basic design“ se má dokončovat až ve spolupráci se zvolenou licenční autoritou, podle jejích požadavků.

„V České republice na licencování Teplátoru není ani ochota, ani kapacita. Proto jdeme žádat o licenci do zahraničí. V zásadě přicházejí v úvahu Francie nebo Kanada. Předpokládám, že bychom licenci mohli obdržet do dvou let. Licence udělená v některém ze západních států by se pak mohla překlápět do dalších národních legislativ, protože nároky na bezpečnost jaderných zařízení jsou v západním světě jednotné,“ říká Pávek.

První funkční prototyp Teplátoru by podle něj mohl vyrůst na Ukrajině. „Z Ukrajiny máme velmi vážný zájem o spolupráci. Pozdržela to sice válka, ale Ukrajina už teď plánuje poválečný rozvoj. Máme také poptávky z Polska, kde v tom hraje roli primárně soukromý byznys,“ dodává Pávek.

Výstavba licencovaného Teplátoru pro konečného zákazníka na klíč a s ročním zkušebním provozem může podle Pávka stát asi šest miliard korun.

V Česku podle šéfa IPC nelze v první fázi s realizací Teplátoru počítat už proto, že tu kvůli plánům ČEZ na stavbu velkého rektoru v Dukovanech a malého modulárního bloku od některého ze zahraničních dodavatelů v Temelíně nebudou volné kapacity.

Licencování Teplátoru přijde podle Pávka na 40 až 50 milionů korun. „Celková investice do přípravné fáze včetně licence se může pohybovat mezi 100 a 200 miliony. Máme dost finančních prostředků na to, abychom mohli pokračovat v projektu a dokončit přípravu a licencování. Investorská obec reaguje pozitivně,“ ujišťuje.

Zároveň však dodává, že se IPC chce ucházet o podporu z některého z rozvojových dotačních fondů, stejně jako další aktéři nově vyvíjených reaktorů u nás.

Mezi domácími odborníky převažuje vůči teplárenskému reaktoru spíše skepse. Zvláště kvůli plánu na využívání vyhořelého jaderného paliva.

„Teplátor je čistě teoretický koncept, pro nasazení v praxi zcela nereálný, alespoň v České republice,“ říká předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost (SÚJB) Dana Drábová. Šanci na realizaci podle ní Teplátor nemá v žádné evropské zemi. Hlavní problém vidí právě v použití vyhořelého paliva. Už dříve pro SZ Byznys uvedla, že vyhořelé palivo není projektované pro opětovné použití a nelze s ním takto počítat.

Také Marek Ruščák, který se léta věnoval vývoji malých reaktorů v ÚJV Řež a nyní pracuje jako šéf výzkumu jaderné bezpečnosti Státního ústavu radiační ochrany, o použití vyhořelého paliva pochybuje.

„Nikde ve světě se neuvažuje o nakládání s vyhořelým palivem, jde to proti bezpečnosti. Konzultovali jsme to i ve Vídni v Mezinárodní agentuře pro atomovou energii, mluvil jsem o tom s kolegy z různých evropských zemí, ale pokud vím, nikde se tímto směrem nejde. Vyhořelé palivo je velmi křehké, kdyby se poškodilo, vzniká velké radiační riziko,“ prohlásil.

Jak šéf IPC Pávek, tak autor konceptu Škoda uvedli, že použití vyhořelého paliva není bezpodmínečně nutné. Teplátor by podle nich měl při použití nového paliva horší ekonomickou návratnost, provoz v něm by ale stále byl výrazně levnější než v uhelných či plynových teplárnách.

Bývalý premiér Mirek Topolánek, dnes šéf Teplárenského sdružení, považuje Teplátor za realizovatelný.

„Ano, i když je kolem něj ještě hodně otázek. A přesto, že se k němu SÚJB staví rezervovaně. Předpokládám ale, že tlak na navýšení obnovitelných zdrojů energie, ostrakizace uhlí či plynu, nedostatek odpadů a biomasy bude přes současnou energetickou krizi sílit. Země jako Česko tradičně využívající komunitní energetiku, jejímž základem je centrální zásobování teplem, musí mít pro vytápění alternativu. Kromě pochybných projektů konjunkturálního typu by pro to nepochybně bylo užitečné mít i bezemisní a stabilní variantu,“ prohlásil na adresu Teplátoru.

Topolánek je i pro to, aby na pokračování projektu šly kromě soukromých prostředků také peníze z veřejných fondů.

České teplárenství čeká transformace, při níž se má přejít z uhlí na jiná média. Zprvu na zemní plyn, který mají časem nahradit vodík či biometan, dále na spalování biomasy či odpadů. Teplátor se ale podle Topolánka už nestačí do proměny českého teplárenství zapojit.

„Časový horizont případné realizace Teplátoru se nepotkává s investičním cyklem velkých sídel, ve kterých by dával smysl. Řada velkých měst má v současné době odlišnou představu a plány, jak dekarbonizaci a transformaci provést. Některé už dokonce tuto koncepci realizují. Je tak docela možné, že první realizace Teplátoru bude proto uskutečněna mimo území České republiky,“ říká.

V Česku se dnes vyvíjí celkem pět malých modulárních reaktorů. Tři z nich stojí na palivových souborech VVER používaných v současných českých elektrárnách. Kromě Teplátoru jde o 175megawattový reaktor David, který chystá ostravská společnost Witkowitz. A dále o 100megawattový reaktor CR-100 navržený v ÚJV Řež. Oba počítají s výrobou elektřiny i tepla.

„Pouze Teplátor má vyrábět výhradně teplo, ne elektřinu. U všech tří je snaha použít co nejvíc již licencovaných prvků, takže mají k realizaci o něco blíž než další dva tuzemské projekty malých reaktorů, které používají inovativnější, zatím v praxi nevyzkoušené technologie,“ říká Vladimír Wagner z Ústavu jaderné fyziky Akademie věd ČR.

Naráží na další dva v Česku vyvíjené malé reaktory, na nichž také pracuje ÚJV, přesněji jeho dceřiná firma Centrum výzkumu Řež: reaktor Energy Well chlazený tekutou solí a dále heliem chlazený reaktor HeFASTo.

Ze tří klasičtěji pojatých reaktorů by podle Wagnera mohlo být licencování Teplátoru nejkomplikovanější. „Na rozdíl od Davida či CR-100 počítá s využitím těžké vody pro moderaci, navíc jeho ekonomika předpokládá použití vyhořelého paliva. Na využití paliva by bylo třeba také získat licenci, stejně jako na samotný reaktor,“ vysvětluje Wagner.

Také David Harut, ředitel sekce jaderné bezpečnosti z Centra výzkumu Řež, tvrdí, že cesta konkurenčního Teplátoru k licenci bude komplikovanější než v případě řežského CR-100. „Náš projekt je spíš zmenšenina klasického bloku, vychází ze známé technologie. Domnívám se, že inovativní přístup, s kterým přichází profesor Škoda, není v dnešních podmínkách reálný a nebude v nejbližších deseti letech. Řada věcí legislativně půjde jen těžko podchytit. Už jen získání vyhořelého paliva vidím jako nereálné,“ vysvětluje.

Radek Škoda v tom problém nevidí. „Jistě, je tu rozdíl mezi použitím lehké a těžké vody. Ale s jaderným palivem VVER jsou desítky let zkušeností, v Dukovanech se na něj jede od poloviny 80. let a my ho chceme provozovat na výrazně nižších tlacích a teplotách, než jak se používá v elektrárnách,“ říká.

Petr Pávek doufá, že se vztah regulátorů k použití vyhořelého paliva a jeho riziku časem změní.

„Jistě, i já v tomto vidím hlavní zádrhel Teplátoru. Rozumím pochybnostem. Ale mluvíme jen o legislativě, ne o skutkové podstatě příběhu. Máme nějaké zákony, nechceme je otevřít, nechceme se o tom bavit. Je třeba hledat i nové cesty, nebýt malí, zaprdění, ke všemu negativní,“ prohlásil.

Legislativa podle Pávka nereaguje na technologický vývoj ani na potřeby energetického trhu. „Nedává smysl, aby se malé modulární reaktory schvalovaly a licencovaly stejně jako obří elektrárny a vše se řídilo legislativou, která vznikala na projekty 70. let minulého století,“ řekl Pávek.

Jaderný expert Vladimír Wagner zdůrazňuje, že všechny zmiňované vývojové projekty zatím existují pouze na papíře v podobě koncepčních studií a bez detailní dokumentace, takže je zatím těžké posuzovat jejich šance na získání licencí a praktické využití.

„Teplátor určitě nepovažuji za nereálný, ale můj osobní názor je, že pokud se jen jeden z těch pěti v Česku vyvíjených reaktorů dostane k postavení funkčního prototypu, bude to zázrak,“ prohlásil.

Význam práce na Teplátoru a dalších reaktorových projektech vidí – podobně jako Dana Drábová – hlavně v tom, že se na nich mohou vzdělávat noví jaderní odborníci.

„Může na nich pracovat spousta studentů, kteří tak získávají zkušenosti, a to také zkušenosti s licenčními procesy, což je velmi potřebné pro budoucnost jaderné energetiky u nás. Bez nich můžeme těžko počítat se stavbou jak českých, tak zahraničních malých reaktorů,“ vysvětluje jaderný vědec.