Hlavní obsah

Exguvernér Singer varuje politiky: Na ČNB nesahat, vyjde vás to draho

Miroslav Singer
ekonom, bývalý guvernér ČNB
Foto: Shutterstock.com

Ilustrační foto.

Reklama

4. 10. 18:34

Hlasování v bankovní radě rozdělené 5:2 je skutečné drama. Ale dramatické jsou i nejistoty, kterým ekonomika u nás i ve světě čelí, píše bývalý šéf ČNB Miroslav Singer. A varuje politiky před zásahy do nezávislosti ČNB.

Článek

Většina komentářů ke zvýšení základních měnově-politických úrokových sazeb ČNB o 0,75 procentního bodu si všímala překvapujícího tempa. Ano, šlo o pohyb o tři základní „čtvrtprocentní“ změny, chceme-li o bezprecedentní tři „čárky“, nahoru. V tomto tisíciletí šlo o první pohyb vzhůru rychlejší než vzestup o 0,25 procentního bodu.

Nicméně mnohem významnější je, že hlasování bankovní rady signalizuje, že bankovní rada je fundamentálně rozdělená v názoru na potřebnou měnovou politiku. Dva členové bankovní rady, Oldřich Dědek a Aleš Michl, by sazby neměnili, pět členů chce a evidentně i nadále půjde „nahoru“ a bude hlasovat pro další zpřísňování měnové politiky.

Naopak dva disentující členové bankovní rady hlasovali proti zpřísňování měnové politiky od okamžiku, kdy se ocitlo na základě návrhu odborného aparátu České národní banky na stole. Je tedy pravděpodobné, že rozdíl názorů na vhodnou úroveň úrokových sazeb většiny bankovní rady se od názoru obou disentujících liší nejméně o procentní bod.

To je skutečné drama, které však docela dobře odráží dramatické nejistoty o tom, jak setrvalé jsou inflační tlaky, které dnes nejen u nás vidíme, ale také jaká v dané měnové oblasti (ekonomice jako je eurozóna, či zemi) bude reakce občanů a firem na ně.

Nejprve však k rychlosti vzestupu. „Tři čárky“ nahoru, které budou možná na dalším měnovém jednání dále následovány pohybem i o „dvě další čárky“, sice vypadají jako drama, ale jen odráží dramatickou situaci, kterou přinesla pandemie.

Koneckonců, na jejím počátku šly sazby dolů o 0,50 procentních bodů na mimořádném zasedání bankovní rady a pak se snižovaly dvakrát o 0,75 procentních bodů na dvou po sobě jdoucích zasedáních. Přitom je třeba uvést, že mimořádné měnové zasedání bankovní rady v březnu 2020 bylo také asi první v tomto miléniu.

Takže rozměr změny přinejmenším odpovídá, jen v opačném směru, tomu, co přinesl příchod pandemie.

Ani rozštěpení bankovní rady není při jejím rozhodování ničím novým. Historicky už měla bankovní rada i více než dva názory na další vývoj měnové politiky. Dokonce se i stalo, že při nepřítomnosti guvernéra a tedy sudém počtu přítomných, rozhodlo o dalším směru měnové politiky pořadové číslo týdne v daném roce.

V zastupování guvernéra se totiž viceguvernéři po týdnu střídají, jeden má sudé a druhý liché týdny a dojde-li k patu 3:3 mezi šesti přítomnými, rozhodné právo a dodatečný hlas předsedajícího má ten viceguvernér, jemuž právě „patří“ týden, v kterém k tomu patu dojde.

A navíc, jak říkal můj předchůdce v roli guvernéra Zdeněk Tůma, „nejlepší rozhodnutí činí bankovní rada těsnou většinou“. Koneckonců, nejlepší rozhodnutí jsou ta správná v těžkých problémech, kde řešení není zdaleka jasné. A právě tam se většinou konsensu nedosahuje.

Nicméně právě rozměr rozdílu názoru na to, kde se dnes má měnová politika, rozuměj, kde se dnes mají úrokové sazby nacházet, je tím, co mi osobně připomíná rozdíl v názorech členů bankovní rady na vhodnou měnovou politiku v období let 2012 až 2016, tedy v druhé vlně postlehmanovské krize.

Tehdy se ty rozdíly odrazily v tom, že nejtěsnějším poměrem hlasů 4:3 bylo v listopadu 2013 přijaté rozhodnutí o využití kurzu pro další rozvolnění měnové politiky. Dokonce, na což se dnes, ač jsou informace o tom už ve veřejnosti dostupné zóně, zapomíná, šlo už od léta 2014 o rozdíl v poměru 5:2 či 6:1.

Jeden ze tří disentujících začal někdy v polovině roku 2014 využití kurzu také podporovat – dodnes si pamatuji své překvapení, když tak učinil poté, co řekl, že výsledky zřejmě dávají většině za pravdu. Druhý z bankovní rady odešel. To však neznamená, že toto rozhodnutí nebylo obtížné, nebo že není zvláště širší veřejností dodnes vnímáno s rozpory.

Nicméně je dobré si uvědomit, co mají obě rozhodnutí společné. V prvé řadě byla přijata v obdobích, kdy naše ekonomika byla pod vlivem vnějších a do ní importovaných cenových tlaků. V roce 2013 deflačních, dnes inflačních.

Stejně tak fiskální politika v obou obdobích působila většinou nevhodně, procyklicky. Kolem roku 2013 byla restriktivní a prohlubovala období deflace, dnes zase v období, kdy máme stále nejnižší nebo jednu z nejnižších nezaměstnaností mezi vyspělými zeměmi a evidentně přehřátý trh práce, působí a bude působit směrem k podpoře dalšího přehřívání.

Co je ale primární, rozhodnutí většiny členů bankovní rady bylo v obou případech motivováno nikoliv samotným efektem importu deflace nebo inflace do české ekonomiky, ale primárně postupným prolínáním těchto tlaků i do chování ekonomických subjektů, které přímé dopady těchto tlaků v okamžiku rozhodování nijak dramaticky nepociťovaly či dnes nepociťují.

Takže tehdy i nyní šlo o stav trhu práce, tehdy o efekt hluboké a dlouhodobě nadprůměrné nezaměstnanosti, dnes již o zmíněný a přetrvávající stav, kdy „nejsou lidé“, či o vývoj cen služeb, u kterých dnes importovaná inflace ceny nahoru přes náklady netlačí. Obecněji šlo o to, že se primární importované tlaky začaly přelévat do sekundárních tlaků v domácí ekonomice a ty pak započaly proces destabilizace inflačních očekávání a jejich odpoutání od inflačního cíle.

Takové odpoutání spojené se ztrátou důvěry širší veřejnosti a podnikatelských subjektů nejen ve schopnost, ale i ochotu centrální banky činit kroky k návratu inflace k cíli, je jev, jehož náklad je obecně pro každou ekonomiku hrozivě vysoký. Dnes už si takovou situaci většinou nepamatujeme, naposledy na úrovni globální ekonomiky nastala na počátku 70. let.

Mimochodem, tehdy k ní došlo v důsledku primárně nákladového a importovaného šoku z růstu cen ropy, který drtivá většina centrálních bank tzv. výjimkovala, což je totéž, co dnes doporučují ČNB její kritici. A náklady následné vlny inflace vytvořené už v rozhodující míře řetězením nárůstu inflačních očekávání rozhodně nebyly marginální.

Další, co se ovšem odlišuje od roku 2013, je i to, že tentokrát v protiinflačních krocích drží ČNB minimálně krok s americkým Fedem a spolu s dalšími centrálními bankami spíše předchází ECB.

Je to tak nejen proto, že názory na trvalost postpandemických inflačních tlaků se mohou mezi centrálními bankami lišit, ale také proto, že stav ekonomiky eurozóny se před příchodem pandemie zdaleka neblížil onomu přehřívání ekonomiky, které jsme u nás zaznamenali už na konci roku 2019. Obecněji tedy, jestliže v postlehmanovské finanční krizi představovaly centrální banky velkých ekonomik spíše předvoj v reakci na situaci, dnes už tomu tak není a ty centrální banky, jejichž ekonomiky vykazují nízkou nezaměstnanost a další znaky přehřívání, aniž by tento stav ekonomiky byl kompenzován odpovídající fiskální politikou, sazby zvyšují.

Činí tak v rámci V4 vedle ČNB i maďarská centrální banka, větší klid Národní banky Polska pak lze mimo jiné vysvětlit stavem fiskální politiky v této zemi. Polsku si předvídá na příští rok mírný deficit někde nad dvěma procenty, ale ten bude v porovnání s růstem tak nízký, že relativní zadluženost Polska vůči HDP v příštím roce zřejmě na rozdíl od nás klesne.

Nakonec docela se ovšem odlišuje i reakce politické sféry. Shrňme si, v roce 2013 se poslední dva prezidenti M. Zeman i V. Klaus velmi rychle vymezili proti krokům centrální banky. Dnes, doufejme, že jim to vydrží, minimálně mlčí. Naopak premiér tehdejší vlády kroky ČNB podpořil, vláda komunikovala z pozice respektu k nezávislosti centrální banky a většina politické sféry sice žádnou radost tváří v tvář vlně odporu bulvárních médií neprojevovala, ale komunikačně spíše zachovávala zdrženlivost. Odbory byly tehdy ústy svého předsedy Josefa Středuly proti.

Dnes jsou pro a samozřejmě nyní jim to přehřátý trh práce umožňuje. Vláda je dnes naopak jednoznačně proti a argumentuje v kontextu měnové politiky, ale i své evidentní odpovědnosti za fiskální politiku poměrně legračně úrokovými náklady obsluhy státního dluhu. Premiér se dokonce dopředu na bankovní radu obrátil s výzvami ohledně konkrétního měnového rozhodování, ministryně financí ostře tweetuje.

Jestli se poradci nepřepočítali

Mohu jen připomenout, že centrální banka jako strážkyně stability cen v boji s inflací byla v Česku vždy populární a povzdechnout si, že ten, kdo premiérovi a ministryni financí takovou komunikační strategii radí, asi nezvážil historii střetů centrální banky s politiky.

Shrnu-li, centrální banka, a platí to i o té naší, činí v okamžicích velkých ekonomických nejistot kroky, které zdaleka nejsou konsensuální – a to ani v bankovní radě, natož mezi těmi, kteří ekonomické směřování země ovlivňují.

Právě situace, kdy se do naší ekonomiky přenášejí masivní cenové tlaky (dnes inflační, kolem roku 2013 deflační), jsou toho příkladem. Je mnoho argumentů proto, že i prudké zvýšení sazeb z tohoto týdne bylo správným rozhodnutím, já o tom osobně nepochybuji.

Nicméně ještě mnohem více jsem si jistý, že historie centrálního bankovnictví České republiky je historií toho, že politici útočící na centrální banku zjistí, že takové útoky na tuto instituci jim přinesou především zbytečné politické náklady, kterým by se respektem k jejímu mandátu, či třeba jen prostou komunikační zdrženlivostí mohli vyhnout.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované