Hlavní obsah

Fámy za časů SNB: Jak se vyšetřovala černá sanitka

Petr Janeček
Etnolog a folklorista, autor knižní série Černá sanitka
Foto: ČTK

Sanitní vůz Škoda 1203 na snímku z roku 1975.

Reklama

21. 3. 8:30
Článek

Na konci února 2021 proběhla médii po celém světě děsivá zpráva. Dvěma dvacetiletým Polákům, kteří odletěli za prací do Mexika, tam prý byly násilně odebrány ledviny a možná i další tělesné orgány.

Kauza připomněla podobné informace o krádežích orgánů, které se poměrně pravidelně objevují v mnoha zemích světa. Podobně jako zpráva o Polácích v Mexiku, kterou místní úřady vzápětí dementovaly a od té doby o ní není slyšet, bývá ale většina takovýchto příběhů nepravdivá. Obvykle se jedná o fámy či městské legendy, které se občas omylem dostanou do zpravodajství, především toho bulvárního, a které bývají přiživované touhou po senzacechtivosti. Některé mohou vznikat i účelově jako hoaxy a fake news s cílem bez důkazů zdiskreditovat politického či vojenského soupeře.

Černá sanitka, postrach Československa

Zlatým věkem fám tohoto typu byla osmdesátá a devadesátá léta dvacátého století. Příběhy o tajemných automobilech unášejících lidi na orgány – nejčastěji dodávkách, ale i sanitkách či požárních a policejních vozech – se tehdy šířily od ucha k uchu na téměř všech kontinentech a poměrně často pronikaly i do mediálního zpravodajství. Údajným nejčastějším příjemcem takto ilegálně získaných orgánů měly být Spojené státy americké. Ty dokonce oficiálně obvinily sovětskou tajnou službu KGB, že tyto dezinformace rozšiřuje záměrně, aby očernila obraz USA ve světě. Zdá se, že v tom byla poměrně úspěšná: v roce 1988 vydal Evropský parlament na návrh francouzského komunistického poslance rezoluci odsuzující údajný ilegální obchod s orgány, ze kterého vinil USA a Izrael.

„Sanitkovým“ fámám se ale nevyhnul ani samotný sovětský blok. Nejvýrazněji se rozšířily v Polsku, kde po téměř dvě desetiletí údajně jezdil tajemný černý vůz značky Volha, který unášel nevinné děti. Za volantem, tradovalo se, prý většinou seděli Židé, popřípadě kněží a jeptišky. Z Polska se na konci 80. let tato fáma dostala do sousedního Československa, ovšem fiktivní černá volha se změnila v neméně smyšlenou černou sanitku. Proměna autoparku má dva důvody. Prvním byl nejrozšířenější dobový typ sanitního vozu Škoda 1203, který se používal i v úpravě pro pohřební službu v černé barvě. A pak se mu lidově přezdívalo „černá sanitka“. Druhým důvodem byl dobově velmi populární německý thriller Kandidáti života a smrti (v originále: Fleisch), se zápletkou právě kolem sanitky unášející nevinné oběti kvůli odebrání orgánů.

V závěru roku 1988 zasáhla fáma o zlověstné černé sanitce Československo natolik, že jí věřily a bály se jí nejen děti, ale místy i dospělí. Reakci na probublávající paniku přinesl například východočeský deník Pochodeň, tiskový orgán Krajského výboru KSČ:

Neuvěřitelné fámy letí krajem v tomto předvánočním čase, jako kdyby nebylo dost jiných starostí. Dokonce i v některých školách podlehli a nabádají děti, aby nechodily po soumraku ven, že po východních Čechách jezdí „černá sanitka“, sbírá dětičky, kterým jsou pak odebírány z těla různé orgány. Podle některých „zaručených informací“ jsou v největším nebezpečí modroocí blonďáci. Je zajímavé, že nebyl na Bezpečnosti hlášen žádný případ vraždy nebo únosu, že nikdo z těch, kteří tyto nejapné řeči šíří, nezná konkrétní případ, konkrétní osobu, rodiče, dítě. Takže zřejmě tak silně zapůsobil film „Kandidáti života a smrti“, který byl transformován do českých podmínek. Jinak si totiž nelze celou záležitost vysvětlit, nechceme-li připustit, že někdo záměrně chce škodit, kalit vodu, dělat si blázny z lidí, dráždit je. (…) Tak se nabízí otázka, kdo asi chce co dokázat tím, že pouští „zlou slinu“ proti dětem a rodičům, proti citu maminek a tátů, a bezbranné důvěřivosti dětí?

SNB vrací úder

Oficiálním postojem československého státně socialistického režimu k černé sanitce bylo tedy její označení za pouhou šeptandu, byť potenciálně politicky motivovanou. Existovaly ale ojedinělé případy, kdy se instituce pustily do vyšetřování. Například v Plzni. Dne 24. listopadu 1988 ve 21:30 hodin přijalo Železniční oddělení Veřejné bezpečnosti na plzeňském hlavním nádraží oznámení od devatenáctileté dívky, kterou kolem 20:30, když přecházela vyšlapanou pěšinou v poli ze zadních Škvrňan do Křimic, na této cestě pronásledovalo tmavé dodávkové auto zn. Škoda 1203, kterému utekla zpět do Škvrňan a pak tramvají na Gottwaldovo nádraží. Podle jejího sdělení se mohlo jednat o černou sanitku, která jezdí po Plzni a sbírá děvčata.

Na místo byla obratem vyslána žurnální služba, která místo údajného útoku černé sanitky prozkoumala. V zápise pak konstatovala: Na uvedeném místě bylo provedeno ohledání, byla zde zjištěna celá řada stop od chodců a motorových vozidel. V místě, kde vozidlo mělo na ni najíždět bylo zjištěno, že je zde zátočina a při jejím průjezdu musí vozidlo svítit ve směru, kde před ním šla. Byl zde poprašek sněhu, ve kterém nebyly zjištěny stopy, že by některé vozidlo z cesty vybočilo. (Citace pocházejí ze záznamu uchovaného v Archivu bezpečnostních složek.)

12. prosince 1988 pak Městská správa Sboru národní bezpečnosti vydala sdělení o tom, že po městě se šíří fáma o tzv. černé sanitce, která nemá dosud žádné opodstatnění. Vedle výše zmíněného oznámení byl jedinou stopou incident z téhož dne, zjištěný s desetidenním zpožděním, podle kterého v Plzni-Křimicích u Svazarmu přijelo tmavé vozidlo, ze kterého vyskočili 3 muži a honili zde učnice Zvláštního učiliště obor Zahradník (..). Všechny utekly k zastávce autobusu, kde v té době čekalo několik lidí a muži údajně svého jednání zanechali. Plzeňští příslušníci SNB ovšem velkou iniciativu v pátrání nevyvinuli. Podle jejich rasisticky vyznívajícího hlášení totiž vyšetření dívek nebylo provedeno. V případě D. a J. se jedná o cikánky. Celá kauza pak byla definitivně úředně ukončena 16. ledna 1989, kdy bylo zjištěno, že se nejedná o trestnou činnost.

Pozdně socialistická kauza tak měla šťastný konec, podobně jako drtivá většina legend o únosech orgánů po celém světě. Jednalo se o pouhou fámu, evidentně živenou i dobovou neklidnou atmosférou skomírajícího režimu. Černá sanitka a podobné výtvory lidské imaginace s námi ale žijí dál. Ze skryté studnice folklorních vyprávění se vynoří vždy, když k tomu existuje důvod, ať už jím je kolektivní vyjádření skrytých obav, individuální potřeba katarze či prostá touha poslechnout si nějaký husí kůži nahánějící strašidelný příběh.

Sdílejte článek

Reklama

Související témata:

Doporučované