Hlavní obsah

Glosa: Miluju olympiádu. A teď ji, prosím, zrušte!

Foto: Chaay_Tee, Shutterstock.com

Olympijské symboly čekají v Tokiu.

Reklama

27. 5. 12:00

Bohužel vůbec nezáleží na tom, kolik lidí se těší a jak moc ani kolik peněz už přípravy nejen v pořadatelském Japonsku stály.

Článek

Miluju olympijské hry. Bez nadsázky. Je to celoživotní láska, ba možná spíš posedlost, jak by možná někdo řekl (vlastně to už někdo párkrát řekl a já jí dost rozumím).

Je mi úplně fuk, v jakém časovém pásmu se olympiáda koná, jestli kvůli ní chodím spát ve tři v noci, nebo ve stejnou hodinu vstávám. První den mě pohltí a až do zhasnutí ohně nepustí. Televizní ovladač se stává pro zbytek rodiny nedotknutelným artefaktem (tresty jsou vpravdě drakonické), přímé přenosy i záznamy jsou každodenní (každonoční) kulisou, běžně sleduji odvětví, o které jsem čtyři roky ve sportovních rubrikách okem nezavadil (jmenovat s dovolením nebudu, abych někoho neurazil).

Abychom si rozuměli, nejsem žádný fanatický fanoušek, dokonce si ani nemaluju vlaječky na obličej, jen tu úchvatnou pulzující atmosféru dokonalého sportovního svátku jednoduše zbožňuju. Rok, ve kterém se olympiáda koná, prostě není stejný jako ty „druhé“.

Nejsem v tom sám. Jsou nás na světě minimálně stovky milionů. A k nim tak další miliarda až dvě těch „normálních“ fandů, kteří znají míru a nepřespávají dva týdny na gauči v obýváku (ať už dobrovolně, nebo naopak).

My všichni se na přelom letošního července a srpna těšíme asi víc než kdy dřív. Olympiádu si přece zasloužíme, za poslední rok jsme si vytrpěli dost, no ne? A teď by nám ji měli znovu vzít? Máme se jí opět vzdát? Přijít o všechno to napětí, vzrušení, radost i zklamání? To jako vážně?!

Má odpověď zní: Ano. Olympijské hry letos zrušte.

Ono totiž bohužel vůbec nezáleží na tom, kolik lidí se těší a jak moc ani kolik peněz už přípravy nejen v pořadatelském Japonsku stály nebo jaké další finanční ztráty by definitivní odpískání her znamenalo pro partnery, sponzory, televizní společnosti, ekonomiky.

Je mi upřímně a skutečně nezměrně líto sportovců, kteří si vybojovanou účastí na OH splnili životní sen a opětovné odvolání olympijského svátku by pro ně bylo nefalšovanou tragédií, mnohdy víc než „jen“ sportovní. Chápu to, nic z výše popsaného mi není lhostejné, nic z toho ani náznakem nebagatelizuji. Jenže zároveň nic z toho není doopravdy směrodatné.

Chápu snahu pořadatelů hry uskutečnit za každou cenou, ať už bez fanoušků ze zahraničí, nebo v krajním případě i s prázdnými ochozy (byť to by snad bylo ještě smutnější než další léto bez her), i oni si často plní životní sen. Jenže zároveň jsem přesvědčený, že i tohle má své hranice, které uspořádáním her překročíme.

Hodnocení, zda by pendlování tisícovek sportovců a členů realizačních týmů mohlo na zatím velmi střídmě proočkovaných japonských ostrovech dramaticky zhoršit už tak nedobrou epidemickou situaci onemocnění covid-19, nechám s dovolením na světových odbornících. Nicméně ani na tom ve skutečnosti zase tolik nesejde.

Jediné, na čem doopravdy záleží, je názor obyvatel pořadatelské země, jim má náležet poslední slovo. Pokud obavy Japonců v souvislosti se zajištěním bezpečnosti a zdravotní péče národa neustále a rychle stoupají – a od dubna se poměr obyvatel žádajících zrušení olympiády zvýšil ze 40 na 60 procent a podle dalších průzkumů je už proti konání her dokonce až 80 procent Japonců –, zbytek světa by to měl respektovat. Anebo jinak. Musí to respektovat.

Připomeňme si první bod olympijské charty sepsané ctihodnými pány de Coubertinem a Guthem-Jarkovským: „Olympismus je životní filozofií, povznášející a vyváženě spojující v jeden celek zdatnost těla, vůle a ducha. Spojením sportu, kultury a výchovy usiluje olympismus o vytvoření způsobu života, založeného na radosti z vynaloženého úsilí, na výchovné hodnotě dobrého příkladu, sociální odpovědnosti a na respektování základních universálních etických principů.“

I kdyby zbytek „sedmera olympijských přikázání“ neexistoval, tento jediný bod by jako neprorazitelný argument stačil více než bohatě.

Neumím si totiž představit flagrantnější pošlapání vznešené myšlenky vzývající sociální odpovědnost a etické principy než uspořádat olympijský svátek v zemi proti vůli jejích vlastních obyvatel zmítaných obavami o zdraví svých nejbližších. Nechť mi ostatní fanoušci odpustí, ale takhle jednoduché to je.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované