Hlavní obsah

Glosář: Na Italy pozor! Na Euru září i se dvěma pamětníky zkázy Pompejí

Foto: Profimedia.cz

Italský tým připravil trenér Roberto Mancini na turnaj Euro opravdu výtečně. Jako by ho měl pod rukama denně, tak jako trenéři v klubech.

Reklama

19. 6. 11:30

Jak se zatím Jaromíru Bosákovi jeví favoriti letošního fotbalového Eura? To se dozvíte v jeho glosáři, který pro Seznam Zprávy připravil.

Článek

Během letošního, vlastně loňského evropského fotbalového šampionátu, který se kvůli pandemii hraje až letos, se toho děje opravdu hodně. Je o čem mluvit a co psát. Což je dobře, protože nuda si musela vzít celozávodní dovolenou a uložit se kdesi na mořské pláži.

Jestli je něco vážně ke koukání, je to tým Itálie. Přiznávám, před zahájením Eura jsem mužstvo trenéra Manciniho neměl mezi úplně největšími favority. A dokonce ani po přípravném utkání proti českému týmu, protože jsem si říkal: „Tohle není měřítko, českému výběru se krutě nedařilo, o síle Italů průběh utkání a výsledek příliš nevypovídá.“

No, realita je trochu jiná. Skvěle sestavená squadra azzura zatím válcuje soupeře a předvádí více než pohledný fotbal. Přitom ve středu obrany až dosud nastupovali senioři sboru Chiellini a Bonucci, takže by se na první dobrou mohla do hlavy vloudit myšlenka, že tito dříve narození mládenci budou mít závažné problémy s rychlostí soupeřových útočníků, případně s obratností.

Opak je pravdou. Pamětníci zkázy Pompejí hrají skvěle. Znamenitě prodávají dlouhá léta strávená vedle sebe nejen v reprezentaci, ale i Juventusu. V každém momentu vědí, co udělá ten druhý. Bonucci je elegantnější, lepší v rozehrávce, Chiellini je nezastavitelný bojovník, dříč a hecíř. Bohužel, právě on odešel z utkání proti Švýcarům se zraněním. Ale Italové už mají postup ze skupiny jistý, Chiellini si může odpočinout, zregenerovat, doléčit svéhlavý sval a zase nastoupit do vyřazovacích bojů.

Naprosto skvěle hraje záložní trojice. Jorginho působí jako docent defenzivních nauk. Nepřekračuje rychlostní limity, nemá to zapotřebí, on je vždy tam, kde je třeba. Tak nějak samozřejmě. Střed hřiště je jeho teritorium, v němž mají soupeři jen krátkodobé povolení k pobytu. A i to jim většinou propadne. Locatelli a Barella jsou velmi dobří v mezihře, dostatečně rychlí a kreativní. Stačí si vzpomenout na druhý gól proti Švýcarsku, vstřelený právě Locatellim. To byla procítěně přednesená fotbalová báseň.

Mancini vyladil extrémně dobrý stroj

Útok? Nechtěl bych bránit ani jednoho z trojice Berardi, Insigne, Immobile. Ale co já, stoper podokresního formátu s inklinací k hernímu repertoáru s vyloučením rychlejších pohybů. Tytéž pocity musí mít všichni bránící hráči nastupující proti Itálii.

Co je ale nejdůležitější. Manciniho soubor funguje jako extrémně dobře vyladěný stroj, v němž každá součástka navazuje na všechny ostatní. Motor báječně přede, ani drobounký náznak nějakého problému, přehřívání nebo hrozby zadření. Zřejmě kvalitní mazivo.

Doby, kdy Italové hráli fotbal poněkud méně náročný na pohyb a místo toho upřednostňovali taktiku, jsou v nenávratnu. Důkazem budiž pan Spinazzola. Podle mého levý bek italského mužstva sprintuje i nakoupit nebo do koupelny. Což ovšem neznamená, že by taktika byla vyloučena ze studijních materiálů. Přece jen hovoříme o Itálii. Ale už není alfou a omegou, nýbrž jednou z hlavních přísad doposavad velmi chutného koktejlu.

Mancini představuje na kontinentálním šampionátu mužstvo, které připomíná výtečný ligový tým, s nímž může trenér pracovat dnes a denně na nejmenších podrobnostech. To je můj nejsilnější dojem z výkonů italské reprezentace. Zatím nenacházím slabinu, tým je vyrovnaný ve všech řadách, takticky výtečně připraven a jako bonus přicházejí individuální dovednosti a schopnosti jednotlivých hráčů. Plus ohromná touha vyhrávat. Stačí si vzpomenout na to, jak Italové zpívali, vlastně řvali hymnu před zápasy, jaké emoce projevovali po jejích posledních taktech, kterak se radovali po vstřelených gólech. Kdepak, tady se nehraje na individuální úspěch a slávu, hlavní hvězdou je tým.

Místo šablon uplatnil Deschamps vlastní model

Interesantní příběh se odehrával v Mnichově. Němci nestačili na Francouze, a to přesto, že se trenér Löw nechal přesvědčit všemi okolo a nakonec znovu po letech nominoval Müllera a Hummelse. Hlavní příčinou vítězného kokrhání galského kohouta byl trenér Deschamps. Skvěle své svěřence připravil. Ano, útok Francouzů, to je kapitola sama pro sebe, naprostá fantazie. Jenže tentokrát hrála báječně i defenzíva.

Poněkud jinak, než je dnes moderní a do nebes vynášené. Příkazem současnosti je napadat rozehrávku soupeře až u brankáře, presovat po celé útočné polovině. Jinak se, dle manuálu, uspět nedá. Co na to říká Deschamps? Hold my glass of wine… Jinými slovy – my budeme bránit na své polovině, kde zahustíme prostor a nedáme protivníkovi ani centimetr čtvereční. Navíc budeme rychlí a důrazní a k dokonalé a velmi obětavé obranné práci přemluvím i útočníka Griezmanna. Po ruce bude mít Kantého a Rabbiota. Zkuste tuhle vozbu překonat!

A když už míč získáme, pošleme ho dopředu, vždycky tam někde bude Mbappé a on se rád s kluky na druhé straně proběhne.

Vskutku, Němci si nevěděli rady, protože mají útočnou aktivitu založenou na rychlém přechodu k brance soupeře, postupné dobývání jim příliš nejde. Výsledkem byla jediná velká šance, kterou Gnabry zahodil. To není moc na devadesát minut. Zároveň si troufnu tvrdit, že Francouzi zatím zdaleka nepředvedli všechno, co v nich dřímá, hráli přesně to, co potřebovali.

Mít, či nemít De Bruyneho. To je, oč tu běží

V tomto ohledu mi připomínají Belgičany. Ti se zatím úplně nepřetrhli, ale mohou se opřít o Lukaka. A hlavně se v duelu s Dánskem ukázalo, že mít a nemít v sestavě Kevina de Bruyneho je diametrální, takřka galaktický rozdíl.

Proti Dánům vstoupil na hřiště do druhého poločasu, ještě není úplně fit po zranění ve finále Ligy mistrů, a přesto otočil vývoj utkání. Jeden gól dal, druhý fantasticky připravil. Pokud bude moci nastupovat – a já doufám, že ano – nemělo by Belgii minout semifinále. Jestli by de Bruyne absentoval, zas tak skvěle to pro reprezentanty belgického království nevidím. To nejsou jednotky procent kvality, které záložník Manchesteru City přidává Martinezově týmu, v jeho případě jde o desítky.

Ještě jeden tým je silně závislý na jednotlivci – Polsko. Má ve svém středu kanonýra par excellence. Roberta Lewandowskiho. Letos, stejně jako loni, předloni, předpředloni se může chlubit úžasnou formou, v bundeslize i přes pauzu kvůli zranění překonal zdánlivě nedosažitelný rekord Gerda Müllera v počtu ligových gólů za sezónu, střílelo mu to i v pohárech, zkrátka má být tím, kdo dotáhne Polsko k nějakému úspěchu.

Jenže se opakuje neveselý příběh velkých turnajů, Lewandowski má najednou opět velmi těžký život. Stejně jako při MS v Rusku. Málo šancí – a pak je to s góly složité. Chtělo by se napsat, že Poláci musí v ofenzívě něco změnit, pomoci Lewandowskimu, jenže otázka zní, jestli vůbec mohou. Pro zranění chybí Milik a Piatek, takže obránci mohou směle upřít pozornost právě na „Lewu“, jeho spoluhráči věru moc nebezpeční nejsou.

S trochou nadsázky lze konstatovat, že polskému kanonýrovi chybí ekipa Bayernu. V jeho dresu dává tolik gólů i proto, že má k ruce Müllera, Goretzku, Kimmicha, Gnabryho a další esa. Něco takového současný polský výběr nenabízí. Třeba se Lewandowski ještě rozstřílí, moc by to červenobílým pomohlo. Ale že bych si byl úplně jistý, to říci nemohu.

Sdílejte článek

Reklama

Související témata:

Doporučované