Hlavní obsah

Glosář: Pozor, zlý Berbr! Kouše, saje, rdousí. A fotbal se mu plazil u nohou

Seznamte se: Roman Berbr, číslo jedna, formule, náčelník. A Sauron českého fotbalu.

Reklama

14. 12. 2020 12:00

Za sérií nových zjištění o kauze Romana Berbra a jeho parťáků se ve svém pravidelném pondělním glosáři ohlíží Luděk Mádl, fotbalový expert Seznam Zpráv.

Článek

„Titanic se potápí, bárka jde ke dnu…“ To známe všichni, už šestnáct let. A mnohým teď asi sviští hlavou myšlenková linka: Nové fotbalové odposlechy? Hurá, zase bude bžunda!

Asi mnohé zklamu, ale nebude. Ivan Horník byl samozřejmě lump, ale nutno mu přiznat, že lump obdařený až pábitelským espritem. I ty ligové zápasy pro Viktorii Žižkov kupoval u rozhodčích s jistou grácií. A to se do Čtvrtníčkova opusu Ivánku, kamaráde vskutku nesmrtelně obtisklo.

Jenže v odposleších Romana Berbra se žádní „kluci vopálený, co by nás sfoukli jak svíčku“, bohužel neprohánějí.

Místo nich je tu suchej záchod, což je údajně zápas bez peněz. Nebo se tu dozvíte, že by sudí měli dostat baseballkou po koulích. Kdo nedrží linii a vymkne se příkazům, dostane „čouda“. Berbr mu vynadá do ču*áků a dodá: „Ne*er mě, vždycky se nejdřív musíš poradit se mnou.“

Chtěli byste se na tohle dívat hodinu v divadle? Ne, tohle by nemohla být komedie. Leda snad portrét specifické autoritativní osobnosti, naprosto bezskrupulózního muže, který páchá a šíří zlo a donekonečna z toho těží. Pardon, oprava: to nekonečno už neplatí.

Muž, který byl donedávna místopředsedou Fotbalové asociace ČR, a co si budeme povídat, reálně ji řídil, byl 16. října zatčen, obviněn z několika trestných činů a od té doby sedí ve vyšetřovací vazbě.

Berbr jako zlosyn z komiksu

Musím říct, že osobně mi leckdy vadí zjednodušující hry na hodné a zlé. A jsem si přitom plně vědom toho, že do žádného článku nedostanete nikdy žádnou komplexní pravdu, která je navíc asi nedosažitelná. Vždycky nutně musíte alespoň trochu zjednodušovat a charaktery postav, i když neradi, možná i trochu podbarvovat.

Jenže u Romana Berbra je to jiné. Ten člověk doslova žil životem zlé komiksové nebo pohádkové postavy, temného černokněžníka, pána a vládce. Alespoň se tedy jako totální zlosyn prakticky vždy a rád prezentoval. Jak navenek, tak i skrytě.

Jisté je, že když se o komkoli objeví informace v nějaké policejní dokumentaci, nutno počítat s tím, že půjde spíš o to horší než o to lepší z nás. Jde vždy o pouhou výseč z celé reality.

Ale že by o Romanu Berbrovi vypravoval někdy někdo něco dobrého, to tedy byly a jsou opravdu jen výjimky. A vždy jsou to lidé z jeho vlivového okruhu, se shodnými hodnotami a prioritami.

Třeba takový Miroslav Liba, taktéž bývalý sudí a nyní šéf fotbalového Středočeského kraje. Zajímavé je, že teď, když je Berbr ve vyšetřovací vazbě, začne najednou Liba vyprávět, že se s ním mimo zasedání výkonného výboru FAČR skoro nevídal.

Ne, já jsem jim četnost jejich schůzek neevidoval. Ale lidé, co jim byli poblíž, se unisono shodnou na verdiktu: „Že ho huba nebolí!“

Naplno se k Romanu Berbrovi i nadále hlásí příbramský šéf Jaroslav Starka. „Já o něm nikdy nebudu mluvit špatně,“ říká a dodává, že Berbr je ohromně pracovitý kluk. Jenže, při vší úctě, zrovna za Jaroslavem Starkou asi nepůjdete, až budete potřebovat, aby vám dal někdo doporučení a složil za vás společenskou záruku.

Pracovitost Romana Berbra byla zjevně vskutku bezmezná. Přiznám se, že jestli mě něco překvapilo, tak skutečnost, jak i teď z pozice fotbalového krále osobně a důsledně řídil prakticky všechny jednotlivé operace kolem postupu Slavoje Vyšehrad odněkud z ČFL do druhé ligy. „Jasně, povolení zabíjet,“ ujistí se třeba spolu s kamarádíčkem Robertem Hájkem, než ho kvůli Vyšehradu pošle zaříznout východočeské Živanice.

Člověk by si býval naivně myslel, že tohle je Berbrova dávná minulost, že už se poslední dobou nevěnoval – s prominutím – nějakému pitomému Vyšehradu, ale důležitějším věcem.

A on se jim při své pracovitosti zjevně věnoval také, jak ostatně vyplývá ze střípků odposlechů, které se zatím objevily v policejním usnesení, potažmo unikly do médií. Jednou se za Berbrem zastaví sparťanský činovník Josef Krula, jindy mu zavolá slávistický boss Jaroslav Tvrdík, pak si Berbr popovídá o rozhodčím Ardeleanuovi s Janem Nezmarem. A našel se i starší střípek debaty s Adolfem Šádkem, plzeňským šíbrem, o lakýrkách a Karlovi H. (více zde).

To všechno jsou náznaky, které má policie, zdá se, ještě nedotažené na rozdíl od vyšehradské story. A až je jednou dotáhne, tedy pokud se to stane, tak asi ještě v českém fotbalovém lese budou lítat vzduchem opravdu velké třísky. Či spíš polena a kmeny.

Ten, jehož jméno nebylo třeba vyslovovat

Je zjevné, že Roman Berbr překračoval všechny možné meze a kompetence. Ve fotbale selhaly všechny kontrolní mechanismy, možná proto, že tam asi nikdy žádné nebyly.

Berbr fotbal opanoval, rozplácl se na asociaci jako jedna velká žába. A diktoval úplně všechno. Proč? Došel až tam, kam mu to ostatní umožnili, nevzpěčovali se, podlehli, tak toho využil.

Vzdejme čest výjimkám, zejména moravské části fotbalově-politického spektra, která si udržela alespoň trochu svobody a demokracie. Však je za to Berbr nenáviděl a nazýval Asiaty. A vzdejme čest i jednotlivým bludičkám, jako byla třeba zličínská výzva, prachatický okres a pár dalších, kteří v kontextu fotbalových Čech působili až donedávna spíše jako pomatení blázni, co bláhově vzdorují vůli panovníkově.

Na první pohled měla zcela oddělený fotbalový vesmír tvořit první i druhá liga, tedy segment profesionálního fotbalu, který se na FAČR osamostatnil. Mimo jiné právě proto, aby se dostal z Berbrova vlivu. Ale nestalo se to. Prostřednictvím rozhodčích, které měl pod palcem pořád on, si Berbr zjevně i v souvislosti s ligou pořád dělal, co chtěl.

Ve stovkách rozhovorů u kávy mi mnozí lidé z fotbalového prostředí po léta líčili Romana Berbra jako čiré zlo, jako fotbalového Saurona. Zásadně ovšem při vypnutých mikrofonech, mimo záznam. A opravdu jeho jméno nevyslovovali. Jako to Voldemortovo. Z kontextu vždy jasně vyplývalo, že „on“, ten, co to všechno zezadu a vlastně i zepředu řídí, je Berbr, nemohli jste se splést.

Ale bez konkrétních důkazů byli novináři odkázáni do role těch, co mohli na spoustu věcí jen poukazovat a upozorňovat veřejnost na problém v obecných kontextech. K vyšetřování za použití odposlechů či skrytých kamer je tu v první řadě policie. A ta svoji práci naštěstí odvedla a stále odvádí. I proto se teď o Berbrovi a jeho světě dozvídáme víc.

Romanu Berbrovi nutno přiznat vysokou inteligenci, znalost lidské psychologie, schopnost lidmi manipulovat. V hlavě si sestavil i strukturální vizi fungování českého fotbalu. Sice příšernou, ale jedinou, žádnou alternativní nikdo nenabídl. I proto ji Berbr mohl bohužel realizovat.

Proč: Tak třeba kluboví funkcionáři logicky uvažují zejména v dimenzi svého oddílu. Berbr jako jeden z mála, v posledních letech možná jako opravdu jediný, uvažoval o fotbalu jako celku. Léta budoval říši, ale nikoli k jejímu prospěchu, to zase ne. K prospěchu svému.

„On chce být hodný, Náčelníku“

Jak dnes zjišťujeme, Fotbalovou asociaci ČR si Roman Berbr prakticky zprivatizoval. Obklopil se patolízaly a pokornými slouhy, přinejmenším hrubými slovy si vynucoval bezmeznou poslušnost.

Člověk sice má určitou představivost, ale pak zjišťuje, že je nedostatečná, když si čte o tom, jak sudí poníženě vybírali peníze a pořizovali dárky, aby Náčelníkovi prokázali svou loajalitu a poddajnost.

„Je tam Moët parfém, propiska, na které je gravírováno jeho jméno, manžetové knoflíčky s iniciálami RB, pro Dášu (manželku Dagmar Damkovou) zase náušnice s DD…“ Když všechno tohle vypráví do odposlechu rozhodčí Jiří Musil, naskočí vám v hlavě hláška: „Laik žasne, odborník se diví.“

Jako byste se ocitli na dvoře císařově nebo v předpokoji Stalinovy pracovny. Třeba když šéf české komise rozhodčích Pavel Schröter hlásí Berbrovi, že se s ním chce sejít František Mašek, šéf klubu SK Zápy. S tím, že „chce být hodný a nechce mít s Náčelníkem problémy“.

Výraz „hodný“ se v policejním usnesení opakuje mnohokrát. „Hodní“ jsou zjevně ti, kteří se poddali Berbrově moci, uznávají Náčelníkovu svrchovanost. Lze od nich jistě čekat přinejmenším hlasy na volební valné hromadě. Ostatně ty mu v Čechách odevzdávali skoro všichni.

Zda „hodný“ znamená i to, že dotyčný vyjadřuje svůj vazalský vztah i nějakým ekvivalentem 120 volů a 500 hřiven stříbra, tedy výkupného za mír, jež český kníže Václav posílal před staletími každoročně do Německa, není známo, z materiálů o Berbrovi, které jsem viděl, to nevyplývá.

V Berbrových trezorech a bezpečnostních schránkách se při policejní razii našlo něco přes 4 miliony korun. Bizarně bezpochyby vyznívá zejména nález v pokladně Plzeňského krajského fotbalového svazu, kde policie objevila 12 balíčků bankovek v celkové hodnotě 1,4 milionu korun, označených nápisem „Moje“.

Trefnější ilustraci Berbrova přístupu ke světu asi nevymyslíte.

Kotví zlatá galeona na Seychelách?

Jak se ukazuje, mýty o tom, jak se Berbr chová v zákulisí, nelhaly. A mýty vždy hovořily i o tom, že se směrem k němu sbíhaly i mnohem tučnější finanční obnosy, než byla nalezená hotovost. Kleště se stahují směrem ke společnosti registrované na Seychelských ostrovech, můžeme se domnívat, že zlatý poklad, doslova španělská galeona napěchovaná zlatem, bude zakotvena právě tam. Jen k tomu pokladu najít mapu, cestu a klíč.

Zní to možná šíleně, ale tvrdím, že většině lidí Roman Berbr vlastně vyhovoval. Jako vrcholový predátor definoval prostředí, ve kterém žili. Pokud měli nějaké ambice, museli podle všeho jezdit na červenou, nebo alespoň na oranžovou, jak to popsal Jan Nezmar. Ale všichni uvnitř toho polosvěta věděli, na čem jsou a že pokud někudy běží zajíc, tak směrem od Náčelníka, nebo naopak směrem k němu.

Jenže teď je Náčelník – ale také „číslo jedna, formule či taťka“ nebo jak mu ještě kdovíjak říkali – ve vyšetřovací vazbě. Dosavadní fotbalový vesmír je narušen. A hodně lidí uvnitř fotbalu má teď asi špatné spaní. Říkají si: Co všechno policie ještě má? Co jí může říct Berbr, když promluví? Nemohou se na zabavených bankovkách objevit třeba moje daktyloskopické stopy? (Moje tedy určitě ne, poznámka autora.)

A hlavně, jak to teď bude? Kdo teď vlastně říši řídí? Protože pozor: říše se ani zdaleka nezhroutila, jen její vladař je teď jaksi trochu mimo. Najde pokračovatele? Nebo jako v pohádce skončí říše Zla a „fevoluční“ hoši v bílých košilích otevřou okna a vpustí dovnitř světlo? Ne, takhle barvotiskově to určitě nebude.

A cynici přijdou s fórkem, že sotva přeci DEA v Kolumbii rozprášila Escobarův Medellínský kartel, zaplnil uvolněné místo na světovém kokainovém trhu kartel z Cali.

To je možná příměr až přepálený, ale malovat si obrázky o tom, že Roman Berbr padne a v zemi fotbalové nastane ráj, asi nelze.

Když teď odhlédneme od toho, že si Berbr a jeho pohůnci podle policie vytáhli z kasy Plzeňského krajského fotbalového svazu 850 000 korun a že nikde není psáno, že takových příběhů nemohlo být mnohem víc, a nejen s Berbrovým podpisem, a když na chvíli zapomeneme, že je na Strahově pozemek obrovské hodnoty, se kterým vedení fotbalové asociace (doufejme, že ne to současné) může nakládat, zjistíme, že podstata fotbalové moci vždy spočívala především v kontrole nad rozhodčími.

Berbr jako český místopředseda nikdy neměl mít ani nejmenší vliv na komisi rozhodčích. Ve skutečnosti ji vlastně řídil, jak z odposlechů jasně vyplývá. Jozef Chovanec byl víceméně jen loutkou, se kterou „šíboval“ jeho kamarád Roman Rogoz. Ale obsazování sudích se dělalo přes místopředsedu komise Martina Wilczeka, jemuž Berbr spílal do ču*áků a dělal si z něj onuci.

Když chtěl Berbr napomoci ovlivnění zápasu, zdůraznil třeba rozhodčímu Cihlářovi, že je to právě on, tedy Berbr, kdo má zásadní vliv na to, jestli bude na listině sudích pro profesionální fotbal, nebo ne. Nabízí se úvaha, že i tohle Chovancovi nebo Wilczekovi diktoval.

„Slezsko je úhlavní nepřítel, úhlavní!“

Ne, všechny rozhodčí vyměnit nelze. Ty nejzprofanovanější jistě ano. Ale všichni Berbrovi pokorní slouhové jak z komise sudích pro profesionální fotbal, tak z té „české“ pro ČFL a české divize by okamžitě měli být z FAČR vypakováni. A ne že ještě budou jezdit po ligových zápasech, natož do soutěží UEFA jako delegáti.

Všechna tahle personální opatření má současné vedení asociace v rukách. A pokud je nedělá, jen tím potvrzuje spekulace, že se v berbrovském duchu jede dál.

Pokud se chce fotbal někam posunout, musí konečně odstřihnout alespoň lidi, jako je Miroslav Ozaniak, muž s dlouholetou pověstí jakéhosi severomoravského Berbra. Však si ti dva také říkali „brácho“. Je sice hezké, že na severní Moravě řídí kraj jako předseda bývalý fotbalista Karel Kula, legenda Baníku, ale pokud má coby předsedu komise rozhodčích pana Ozaniaka, i jeho důvěryhodnost tím dramaticky klesá.

Napřímo toho o Ozaniakovi v odposleších mnoho není, nepřímo ano. Když byl „pan Ozi“ jeden čas zbaven vlivu na fotbalový klub v Opavě, následovala brutální reakce. Náčelník Roman v tom „bráchu Oziho“ nenechal.

A sudímu Rejžkovi před zápasem Opava–Zlín vydal pokyn: „Slezsko (Opava) je úhlavní nepřítel, úhlavní!“

Zlín vyhrál 3:0, Rejžek to telefonicky nahlásil Berbrovi a ten pravil: „Bezva.“ Pak si pozval Rejžka na Strahov na snídani. Čtyři dny nato pískal Rejžek zápas Plzeň–Jablonec (3:2), nařídil v něm pro domácí penaltu po Plechatého ruce a plzeňského stopera Hejdu vyloučil až po přezkoumání u videa.

Uplyne pár dní a Fotbalová asociace ČR zapisuje Rejžka na mezinárodní listinu rozhodčích. Otevírá mu tak zcela nové možnosti a perspektivy. Navzdory tomu, že má v tu chvíli odpískáno toliko 9 prvoligových utkání.

To je tak nějak Berbr v kostce. A tohle musí český fotbal ukončit, pokud se chce posunout někam dál.

Chce to ale doopravdy?

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované