Hlavní obsah

Glosář: Trpišovský předstihl Cipra. Co ty dva dělí a co mají společného

Žijeme v éře, pro kterou se v Česku stala naprosto dominantní fotbalová „doktrína“ Jindřicha Trpišovského.

Reklama

25. 1. 10:30

Nad srovnáním slávistických epoch se zamyslel a za dalším ligovým kolem se ve svém pravidelném pondělním glosáři ohlédl Luděk Mádl, fotbalový expert Seznam Zpráv.

Článek

I čísla leckdy tak trochu lžou, protože srovnávají jevy, jež jsou v proudu řeky času jen stěží porovnatelné. Ale ruku na srdce, koho by nepotěšilo třeba nedávné srovnávání střelecké bilance „Pepiho“ Bicana, fascinujícího starosvětského Vídeňáka s červenobílým srdcem, a Cristiana Ronalda, současné superhvězdy světového fotbalu?

Mimochodem, kdyby Pepi tehdy po válce vzal nabídku Juventusu, nešel by místo něj do Turína Čestmír Vycpálek, za ním by pak v osmašedesátém dost možná neutekl z Prahy jeho synovec Zdeněk Zeman – a kdo ví, kdo by tedy v tomhle alternativním světě sáhl místo Zemana v devadesátém šestém po Pavlu Nedvědovi, rozsvěcující se hvězdičce finalistů z Wembley. Třeba by pak „Méďa“ nešel do Zemanova Lazia, ale do Eindhovenu, jak bylo původně plánováno. A kdo ví, jestli by pak někdy dosáhl na Zlatý míč nebo zda by dneska v Juventusu dělal Cristianu Ronaldovi viceprezidenta klubu.

Když před pár dny získal „Juve“ italský superpohár, byla to mimochodem už 18. Nedvědova trofej v roli klubového bafuňáře, jak ostatně na svém twitterovém účtu zdůraznil jeho tuzemský parťák, fotbalový agent Jiří Müller, který mimochodem stojí právě za kariérou chlapíka, o kterém tu dnes má být řeč v první řadě. A jmenuje se Jindřich Trpišovský.

Ten sice zatím ve srovnání s Nedvědem posbíral „jen“ dva tituly, dva tuzemské poháry a jeden superpohár. Ale asi nikdo nepochybuje o tom, že ještě zdaleka neskončil. Protože Trpišovského fotbalová „doktrína“ nyní naprosto opanovala českou fotbalovou scénu.

Jasně, aktuální sezona je teprve rozehraná, ještě nedospěla ani do své poloviny, tak proč dělat zrovna teď účty bez hostinského?

Inu, vždycky se nějaký ten důvod najde. A teď zrovna velmi zajímavý. Statistici napočítali, že nedělní výhra v Karviné byla pro Trpišovského 73. na ligové lavičce Slavie, čímž právě překonal vítězné zápisy Františka Cipra. Ještě o 18 víc jich ve Slavii posbíral Karel Jarolím, nicméně každý takový mezník umožní pozastavit se a na chvilku se ohlédnout.

Přivřít oči a vrátit se v myšlenkách do stařičkého stadionu v Edenu, kde Cipro po celou dekádu oblékal červenobílý dres. A pak jako trenér propojil bicanovské dějiny s moderním světem, protože přivedl Slavii k prvnímu titulu od sezony 1946/47, kdy k němu Josef Bican mimochodem přispěl 46 góly ve 23 odehraných utkáních.

Foto: Profimedia.cz

František Cipro u slávistické lavičky, v popředí vlevo Daniel Šmejkal.

František Cipro převzal spolu s parťákem Josefem Pešicem Slavii v létě 1995. Od Miroslava Beránka, který už v sezoně předchozí po titulu s týmem jednoznačně sahal, ale na jaře se náskok vytratil. I kvůli prohře v derby, kdy Krištofík v závěru utkání ztratil míč a Pavel Nedvěd vsítil jeden ze svých nejdůležitějších gólů v dresu pražské Sparty.

Ciprova Slavia se Stejskalem, Suchopárkem, Bejblem, Šmicerem a Poborským, který přišel v průběhu podzimu z Viktorie Žižkov, pak naplnila sen generací, získala titul, postoupila do semifinále Poháru UEFA a tvořila základ stříbrného týmu na Euru.

Tahle jména znají všichni. Už méně se ví, kdo stál tehdy v pozadí. Ve slávistickém představenstvu seděl od listopadu 1995 do srpna 1996 jistý Petr Kellner, a to v dobách, kdy se jeho PPF po kuponové privatizaci teprve rozjížděla…

Nabídkám Manchesteru United, Atlétika Madrid a podobně nešlo po úspěchu českého týmu na Euru 1996 odolat. A tak se úspěšné slávistické mužstvo v létě rozprchlo. I kvůli tomu nedokázal František Cipro naplnit další svůj velký cíl a tím byl start v Lize mistrů.

Tuhle poctu už si pak vychutnaly další generace s Karlem Jarolímem i Jindřichem Trpišovským. Co se Františku Ciprovi ještě nesplnilo? Vize převzít národní tým, i když k tomu v jednu chvíli nebylo daleko.

Na angažmá v Innsbrucku mu přezdívali „dr. Švejk“, ale měli ho každopádně i pro jeho osobitý humor rádi. Do Edenu se František Cipro ještě několikrát vrátil a pokaždé tam osvědčil svůj naprosto mimořádný cit pro koučink.

Mezi své příjmení a slovo Slavia každopádně navěky vytesal do historie rovnítko. Teď už se nějaký čas pere v ústraní se zlou nemocí a nelze mu než přát, aby i tenhle zápas dotáhl k vítězství.

Jestli mu v tom něco pomáhá, pak určitě vítězství současné Slavie, kterou od prosince 2017 vede Jindřich Trpišovský. A jen zaslepený blázen by před tím, kam Slavii dovedl, nesmekl klobouk.

Doba se změnila, už od časů Karla Jarolíma hrává Slavia na nejmodernějším stadionu v republice, jen teď na něj kvůli pandemii covidu-19 nesmějí diváci.

Právě po jarolímovském „hypu“ přišly časy ekonomické krize klubu, nepřehledné vlastnické struktury, dluhy a také teze pánů Řebíčka, Kisela a Kornějeva, že ze Slavie bude jakási „chovná“, aklimatizační stanice pro průměrné zahraniční fotbalisty.

Víme, že ze dna hrozící insolvence vyzvedl Slavii čínský kapitál. A když přeskočíme rovnou k Trpišovskému, musíme zdůraznit, že přebíral tým po Jaroslavu Šilhavém, muži, který také dovedl Slavii k titulu, ale v další sezoně šel jeho opatrnější kombinační fotbal po sestupné křivce výkonnosti. A tak se šéf klubu Jaroslav Tvrdík odhodlal k ráznému řešení.

Slavia vsadila na Trpišovského a na to, co zprvu nazýval totálním fotbalem. Výsledky známe a jsou svým způsobem ohromující.

Musím říct, že ještě víc než počet výher, kterými předstihl Františka Cipra, mě u současného trenéra Slavie zarazila jeho bodová úspěšnost. Ta po výhře v Karviné činí ve slávistických barvách v lize 79,46 procenta, což se mi, upřímně řečeno, jeví jako hodnota takřka neuvěřitelná.

Pro srovnání: Karel Jarolím posbíral ve Slavii 60,4 procenta možných bodů, František Cipro 68,7 procenta.

Člověk si do toho ještě navíc promítne, že nejvíc bodů ještě Trpišovský poztrácel ve vstupním, „zajížděcím“ jaru 2018, kdy si mimochodem od části vedení klubu, z tribuny i od řady mudrců z Twitteru vyslechl a přečetl spoustu pichlavých poznámek o tom, že jsou prý jeho nově příchozí hráči z Liberce jak z olšového dřeva. A ten Kolář, ten že samozřejmě není a nikdy nebude dost dobrým gólmanem, aby na něm Slavia mohla stavět svoji budoucnost. Mýlili se.

Jistě, Trpišovskému pomáhá ekonomická síla Slavie, s níž se spojil. Ale jeho bilance „má dáti / dal“ vyznívá jednoznačně v jeho prospěch, samozřejmě zejména díky skvěle ohodnocené účasti v Lize mistrů a pohádkovému transferu Tomáše Součka.

Kdysi u mladého Šmicera či Poborského viděl i slepý, že jde o velmi talentované hráče. Tehdy je česká mládežnická základna produkovala, svými technickými předpoklady se mohli rovnat s evropskou špičkou. A v Ciprově Slavii se rozvinuli natolik, že se dříve nebo později prosadili i ve velkých evropských klubech.

Taková nabídka tu dnes prostě a jednoduše není. Ale Trpišovský dokázal najít způsob, jak se navzdory tomuto handicapu mezinárodní konkurenci přiblížit. A v Česku se stát dominantním.

V týmovém pojetí, takticky propracovaném do posledního detailu, jehož základem je kvantum pohybu, atletických schopností a fyzického nasazení, vykvetli hráči jako Tomáš Souček nebo Vladimír Coufal, jejichž technické schopnosti přitom v minulosti mnohé odrazovaly od myšlenky, že by ti dva vůbec mohli hrát ligu.

Vyzní to možná zle, až krutě, ale troufnu si říct, že v ciprovských časech, tedy někdy v polovině 90. let, by o ně – s ohledem na to, jak se jevili ve svých dorosteneckých letech – nejspíš nikdo prstem nezavadil a propadli by pak patrně sítem dějin.

Těžko říct. Každopádně mají štěstí, že žijí v době jiné, dnešní, kdy je fotbal mnohem komplexnějším sportem než před pár dekádami.

Speciálně Trpišovský dokázal ze Součkova a Coufalova rezervoáru povytáhnout a vybrousit jiné vlastnosti a přednosti. Zejména atletické a morálně volní. A to měrou prakticky zázračnou. Výsledek známe, dneska oba patří k nejlepším hráčům West Hamu United. A zejména o neúnavného železného muže se smrtící hlavičkou mohou mít oprávněně zájem dokonce i na mnohem lepších adresách, na těch opravdu nejlepších ze všech.

Co si budeme povídat, varianta se Součkem a Coufalem v sestavě, se kterou se Slavia prezentovala v Lize mistrů, byla asi tím nejsilnějším, co zatím Trpišovský světu ukázal.

Ale ani to, co zůstalo a průběžně se dál rozvíjí, není vůbec špatné. Zejména poté, co se problémy s efektivitou podařilo vyřešit objevem zázračného senegalského mladíka Abdallaha Simy, pro kterého jako by nebylo nic přirozenějšího než střílet góly nebo na ně přihrávat.

Slavii se díky superširokému a mimořádně kvalitnímu kádru daří celkem bez potíží překlenovat na první pohled nelehké problémy, jako jsou nahuštěná termínová listina, covidová opatření nebo nákazy uvnitř kabiny.

Ani taková čára přes rozpočet, jako bylo v lednu nečekaně zrušené zahraniční soustředění právě kvůli pozitivním covidovým testům, červenobílé zjevně nijak nevykolejila.

Kdo viděl zápasy uplynulého víkendového kola a srovnával výkony aspirantů předních příček, viděl opět drtivý rozdíl: víceméně suverénní výkon Slavie, tentokrát v daleké Karviné, kontrastující s opětovnou nejistotou v podání Sparty či Plzně.

Ano, i aktuální výkonnost protivníků je důležitou součástí každé fotbalové rovnice. Ciprovská Slavia měla v mistrovské sezoně 1995/96 všechno o to jednodušší, že si Sparta zrovna procházela krizí, která vycházela z aktuálních trablů jejího majitele Petra Macha, který následně klub prodal Východoslovenským železárnám, jmenovitě magnátovi Alexandru Rezešovi.

I dnešní Slavia se může těšit z průběžně šestibodového náskoku na Jablonec a Spartu, navrch má na oba soupeře zápas k dobru.

Sparta se zjevně rozhodla dávat maximální prostor mladým hráčům, za což jí dost možná jednoho dne český fotbal s úctou poděkuje. Je ale otázkou, zda tomu budou tleskat i letenští fanoušci na konci tohoto soutěžního ročníku.

Příští dny například ukážou, jestli Dočkalovo umístění na střídačce v první půli zápasu s Mladou Boleslaví bylo jen důsledkem rotace kádru, nebo odrazem něčeho hlubšího. Například Dočkalovy možné averze právě vůči heslu „mládí za každou cenu vpřed“.

Anebo zda je všechno mnohem jednodušší. A na střídačku zkušený matador usedl jen proto, že předtím v Ostravě i Opavě hrál prostě a jednoduše pod psa.

Každopádně než se sparťani opět dočkají nějaké velké éry svého klubu, ještě to asi nějaký ten pátek potrvá. Vzhledem k tomu, jak nejisté výkony poslední dobou Sparta předvádí, je až překvapivé, kolik posbírala bodů a jak vysoko si v tabulce lebedí.

Pořád je na tom o 11 bodů lépe než Viktoria Plzeň, jejíž příznivci také pořád marně čekají na to, kdy zase pořádně sešlápne plyn. Poté, co trenér Guľa pustil v zimě na hostování Pernicu s Řezníkem, se mu teď zranili Hejda a Limberský a při Čermákově karetním trestu se už seznam absencí rozrostl natolik, že Viktoria v duelu proti agilním Pardubicím skoro neměla hráče na střídání.

Jestli Adrián Guľa věří v zásahy osudu, tak možná jeden zásadní přišel v 78. minutě zmíněného utkání, kdy bádání nad regulérností Havlovy rozhodující branky posoudili sudí za stavu 0:0 tak, že na skórujícího hráče stojícího v ofsajdovém postavení posunul balon vědomě hráč Pardubic. Verdikt to byl podle všeho správný, ale nebýt té pardubické teče, mohlo se už možná další Guľovo angažmá v Plzni počítat s bídou na hodiny.

Jestli se od tohoto šťastného momentu odrazí k nějakým úspěšnějším zítřkům, to teprve uvidíme. Už by bylo načase, procedil by nejspíš mezi zuby plzeňský manažer Adolf Šádek…

„Covidová“ liga sprintuje dál v šíleném tempu, někdo hraje jednou týdně, někdo kvůli dohrávkám po „anglicku“, pěkně v rytmu víkend–středa–víkend–středa. Například ostravský Baník čeká takto v lednu celkem pět utkání, což je tedy po minimalistické zimní přípravě pořádná porce.

A Baník určitě doufá, že mu ty zbývající nepokazí taková penaltová pachuť jako teď ve Zlíně. Fantišovo salto mortale po kontaktu s Fillovým loktem bude určitě patřit mezi „zlaté hřeby“ úterního zasedání komise rozhodčích, vedené nově portugalským expertem Vítorem Melo Pereirou.

Kromě toho, že může napovědět mnohé o dalších osudech pánů Královce a Ardeleána, měla by nám dát i odpověď na to, jak se Portugalec tváří na takové „VAR penalty“, jako byla ta nařízená o víkendu ve prospěch týmu z Karviné, tedy ne zcela čitelný zákrok kdesi na hranici šestnáctky, který by v normálním světě bez VAR asi málokoho napadlo za penaltu považovat.

A už ve středu frčí liga dál. Před „klokany“ stojí velký úkol – poodskočit řádně záchranářskému pásmu v duelu s bojující Opavou, Baník si to s Libercem rozdá v duelu dvou celků, co by rády myslely na pohárovou Evropu. A Trpišovského Slavia zamíří do Zlína, kde si v závěru loňského roku odložila zápas kvůli devíti chybným testům na covid-19.

Liga běží dál navzdory pandemii, sněhovým přívalům a všem dalším protivenstvím. A čeká na to, co se o sobě ještě dozví z vyšetřování kauzy bývalého svazového místopředsedy Romana Berbra. Tak vyčkávejme s ní.

Sdílejte článek

Reklama

Související témata:
František Cipro

Doporučované