Hlavní obsah

Hledá se nové lithium nebo aspoň další vlna migrantů

Foto: Adam Borový, Seznam Zprávy

Také Češi deklarují lásku k národu, v politice se však nacionalismus prosazuje obtížněji.

Reklama

16. 8. 2021 5:55

Seriál o českém voliči vysvětluje, proč nacionalismus nemá u českého voliče takový úspěch jako v Maďarsku nebo v Polsku.

Článek

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Každý volí stranu, která hájí zájmy jeho národa.

S obdobnou výzvou vyhrávají nacionalistické strany volby v zemích Visegrádu. Na národ se bude sázet i v říjnových volbách do české Sněmovny.

Vykořisťování cizími koncerny, hrdost na svou vlast a obavy z migrantů patří podle průzkumu STEM k pěti hlavním tématům, která Čechy v politice zajímají. Proto je nasnadě, že parlamentní strany, jejich neparlamentní konkurence i nově vzniklé partaje od ANO, KSČM a SPD přes Trikolóru a Přísahu až k Volnému bloku hrají v kampani na národní notu.

Důležitou roli hraje vzpomínka na hlavní trumf posledních voleb do Sněmovny, kterým byla výzva voličům, ať zabrání loupeži českého lithia cizími koncerny.

Přesto na rozdíl od Polska a Maďarska, kde nacionální strany Jaroslawa Kaczyńského a Viktora Orbána vyhrávají volby s nadpoloviční většinou mandátů, může sázka na národní kartu v Česku skončit fiaskem.

Varováním je výsledek sedmi protimigračních stran, které v krajských volbách 2016 přesvědčily dohromady jen 8,3 procenta voličů. Také Češi deklarují lásku k národu, v politice se však nacionalismus prosazuje obtížněji.

„Zdejší nacionalismus působí bizarně, když jedním z jeho lídrů může být Slovák a druhým Japonec. Kdo se nad tím zamyslí, ten to nemůže přehlédnout,“ poukazuje na národnost předsedů ANO a SPD Ladislav Mrklas z vysoké školy CEVRO. Rozdíl proti Polsku a Maďarsku se podle politologa nevyčerpává pouze v osobách „národních vůdců“, ale také při volbě témat.

O povrchnosti zdejších vlastenců a pseudovlastenců svědčí, že jejich rétorika začíná a končí v přímočarém boji proti migraci, cizímu kapitálu a „diktátu z Bruselu“. To odpovídá maloměstskému nacionalismu, který jednoduše odmítá všechno cizí.

Národovcům z Maďarska a Polska něco takového nevyčítají ani jejich západoevropští kritici. Například Frank Spengler z německé Nadace Konrada Adenauera připouští, že maďarští nacionalisté z Orbánovy strany Fidész oceňují členství v Evropské unii jako „vstup do bezpečného prostoru, který jim po stovkách let útisku garantuje sebeurčení a nezávislost“. Konzervativní Fidész ovšem staví na konzervativních hodnotách, především na křesťanské tradici a klasické rodině. Logicky se dostává do sporu s liberálními kruhy v Bruselu, které považují křesťanství jen za jedno z mnoha náboženství a prosazují práva LGBT komunity. Proto Orbán žádá „Evropu národů“, tedy volnější federaci silných národních států.

Poláci jsou v prosazování stejných hodnot ještě radikálnější. Z pohledu Kaczyńského strany Právo a spravedlnost (PiS) „Evropa zapřela a zradila své křesťanské kořeny,“ vysvětluje Angelika Kleinová rovněž z Adenauerovy nadace. Přesto PiS Evropskou unii neodmítá, ale považuje Polsko za centrum hnutí za obnovu klasických hodnot v celé Evropě.

Takový přesah u českých nacionalistů nikdo nenašel. „Pro lidi nejsou vzorem české národní hodnoty, nebo křesťanské hodnoty, ale jsou to bulvární televizní seriály, které společnost hodnotově formují úplně jinak, než jak by odpovídalo naší národní tradici,“ shrnuje filozof Daniel Kroupa, který mimo jiné přednáší o Tomáši G. Masarykovi. Kroupa přitom konzervativně-nacionální vlády Polska a Maďarska jako vzor nepřipouští.

Rozdíl českých poměrů proti Polsku a Maďarsku shrnula americká politoložka Shari J. Cohenová v knize „Politici bez minulosti“.

Polští a maďarští národovci vyznávají ideologii, která vznikla v 19. století v prostředí nastupující buržoazie. Tradiční ideologii a vůbec historickou paměť se snažily vymazat komunistické režimy po druhé světové válce, ovšem disidentská hnutí udržela nacionální ideály při životě. Z disidentských kruhů pak vzešly nové „ideologické elity“ postkomunistických zemí typu Polska, Maďarska, Slovinska a Estonska.

Naopak v zemích jako Česko, Slovensko, Lotyšsko, Bulharsko a Rumunsko převládli příslušníci skupin, které politologové anglosaského světa označují za „mass elite“ (doslovný překlad „masová elita“). Rekrutovaly se z komunistické nomenklatury, v boji o politickou moc však dokázaly uspět s nacionální rétorikou. Na druhé straně jejich členové tradičním ideálům nevěří a myšlenku „národ nade vše“ dokážou vytěžit jen na povrchu.

„V českých volbách může být nacionalismus kontraproduktivní,“ míní politolog Mrklas.

Ohlas bude podle něho mít jen v případě, když se efektivně spojí s jiným tématem, například protikorupčním tažením jako v roce 2017, když ANO, SPD a KSČM zachraňovaly před cizinci už zmíněné lithium. Nacionalisté mají nabito i pro případ, že na konci léta přijde další migrační vlna.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované