Hlavní obsah

Jsem prý fašista a všechno řídí zlá EU. Běloruští lékaři vyprávějí

Foto: Archiv Mokolaje Kozicha

Mikalaj Kozich při jednom z protestů proti policejnímu násilí.

Reklama

13. 12. 2020 11:49

Koronavirus si už v Bělorusku vyžádal přes 1200 lidských životů. Zatímco diktátor Alexander Lukašenko situaci zlehčuje, tamní zdravotníci stojí v první linii. Nejen v boji s virem, ale i v protestech proti režimu.

Článek

„Mám rád Bělorusko.“ Tento nápis na plakátu nesl pneumolog Mikalaj Kozich, když ho 13. září poprvé zadržely běloruské bezpečnostní složky. Účast na poklidném protestu proti policejnímu násilí mu tehdy vynesla osmidenní vězení. Lékař během něho sice nezažil bití, což se stalo mnoha dalším zdravotníkům, třikrát během věznění ho ale odvedli na ideologický pohovor. „Snažili se mi dokázat, že jsem fašista a že jsem zradil vlast, která toho pro mě tolik udělala,“ vyprávěl Seznam Zprávám během online rozhovoru.

Podruhé byl odsouzen za účast na další akci na podporu ultimáta, které dala Lukašenkovu režimu opoziční vůdkyně Svijatlana Cichanouská. Soud ho tentokrát poslal do vězení ve městě Gomel na 15 dní. „Snažili se mě tam přesvědčit, že jsem loutka v cizích rukou, že protesty řídí zlá Evropská unie a já jsem mladý a hloupý. Jsem prý pod jejich vlivem a vlastně nevím, jak to je ve skutečnosti,“ popisuje další ideologická školení ve vězení.

Tentokrát už zažil horší podmínky – na rozdíl od prvního vězení už byl problém dostávat balíčky z domova, pneumolog viděl i spoustu zmlácených spoluvězňů a sprchu měl k dispozici jen jednou za celý týden. Hygienické podmínky nijak nenasvědčovaly tomu, že probíhá pandemie, ve vězení ji nikdo neřešil.

Když ho propouštěli, dvě hodiny předtím ho naložili do autobusu a odvezli na místo ležící asi dva kilometry od domova. Z nejbližšího obchodu pak Kozich zavolal svým blízkým, aby už na něj nečekali před branami věznice.

Když se to hodilo, covid se objevil

Po návratu z vězení mu v nemocnici oznámili, že přišel o práci. Několik kolegů se sice snažilo rozhodnutí šéfa zařízení zvrátit a podepisovali petici proti propuštění, ale nepomohlo to. „V oddělení, kde jsem pracoval, si mě poslední den vůbec nevšímali, jako bych nebyl. Ze sousedního oddělení jsem naopak cítil podporu,“ říká mladý specialista. V době, kdy by jeho znalosti mohly pomáhat rodné zemi v boji s koronavirem, se musí živit prací v malé firmě, kde se stal manažerem pro lidské zdroje.

První protesty běloruských zdravotníků proti Lukašenkovu režimu a policejnímu násilí začaly už 12. srpna. Lékaři i další zdravotnický personál cítili, že právě v krizové době pandemie je třeba se k protestnímu hnutí připojit. Petici proti policejnímu násilí podepsalo na čtyři tisíce zaměstnanců ve zdravotnictví.

Foto: Milan Rokos

Mikalaj Kozich

K jejich rozhodnutí se veřejně angažovat přispěl podle Kozicha i Lukašenkův přístup k boji s koronavirem. Když už na jaře země registrovala na 140 mrtvých na covid-19, radil diktátor občanům, aby virus vyléčili vodkou a saunou. Lékaři začali v té době často chodit do televize a upozorňovat na nebezpečí nemoci. Lukašenko ale trval na svém: „Nikdo neumírá pouze na virus, lidé umírají na chronické nemoci,“ tvrdil s tím, že více lidí než koronavirus zabije panika.

„Ovlivnilo nás to, to absolutní odtržení od reality. Jako by se nic nedělo. Na druhou stranu ale kvůli koronaviru nepouštěli advokáty k vězňům nebo pozorovatele k volbám. Když se to hodilo, koronavirus se zase objevil,“ komentuje pneumolog Kozich Lukašenkův přístup.

Z vězení na jednotku intenzivní péče

Jedním z lékařů, kteří se zúčastnili výše zmíněného prvního protestu v srpnu, byl Bogdan Šilnikouskij, anesteziolog na porodním oddělení páté minské nemocnice. Na demonstraci byl ale zadržen a vyslýchán kvůli podezření, že protest organizoval. Policisté ho také zbili obušky: „Když zjistili, že jsem lékař, tak toho nechali. Řekl jsem jim to naštěstí dost brzy, dostal jsem jen asi deset ran,“ vzpomíná mladý muž s plnovousem.

Foto: Milan Rokos

Bogdan Šilnikouskij

Z bití si sice odnesl jen podlitiny na zádech a nohách, přesto skončil na jednotce intenzivní péče: „Trpím cukrovkou, výsledkem toho bití se můj stav zhoršil. Na jednotce intenzivní péče jsem strávil pět dnů, celkem pak 13 dnů v nemocnici. Byl jsem ve stavu před kómatem, kdyby to trvalo ještě několik hodin, tak bych zemřel,“ vypráví do telefonu při procházce v lese.

V nemocnici byl naštěstí v dobrých rukou: „Léčil jsem se tam, kde pracuji, takže jsem cítil podporu kolegů. Chválili mě, že jsem pašák a že jsem udělal správnou věc.“

Pan Šilnikouskij si myslí, že to, co se mu stalo, pomohlo sjednotit lékařskou komunitu v odporu proti režimu a jeho násilí. Lékaři se samozřejmě bojí, přesto ale vycházejí alespoň před vchod do nemocnice s plakáty odsuzujícími násilí.

Na otázku, zda chystá zdravotnická komunita nějaké rozsáhlejší akce, ale minský anesteziolog vrtí hlavou: „Všude je koronavirus. Vládě je to možná jedno, ale my chápeme, že každý medik je teď potřeba hlavně pro to, aby pomáhal lidem.“

Domů se už nevrátíte

Mnozí běloruští lékaři a zdravotníci nyní čelí dilematu, zda zůstat v zemi, nebo emigrovat. Lydia Tarasenková, která před svým zatčením pracovala jako ředitelka jednoho soukromého zdravotnického zařízení, se rozhodla pro druhou variantu. Bála se totiž, že by její aktivismus mohl způsobit problémy celé firmě, která také s protesty sympatizovala.

„Pro Lukašenka byl u nás pouze jediný člověk, byla to účetní. Všichni ostatní jsou proti režimu,“ řekla Seznam Zprávám ze svého azylu na Ukrajině. Tam pracuje sice v nemocnici, ale nikoliv jako lékařka – nejdříve musí počkat na potvrzení dokumentů o svém vzdělání a praxi, což je dlouhá procedura.

„Z mých kamarádů odešla do zahraničí víc než polovina. Je to sice těžké, ale snažím se alespoň mluvit o tom, co se u nás děje, a pomáhám také Bělorusům, kteří přicházejí na Ukrajinu,“ popisuje to, jak pokračuje v boji za svobodu ve své vlasti.

Foto: Archiv Lydie Tarasenkové

Lydia Tarasenková

Lidem, kteří jako paní Tarasenková odešli, Lukašenko vzkázal, že se už domů nevrátí. Obvinil je také z toho, že odcházejí za „velkými penězi“. Většina z těch, kteří emigrovali, by se ale ráda vrátila. „Já jsem optimistka. Kdybych nebyla, šla bych někam dál. Doufám, že se brzy vrátím,“ říká lékařka při rozhovoru vedeném z ukrajinské nemocnice.

Připomíná ale, podobně jako její kolegové, že Lukašenko budoval svoji diktaturu dlouhých 26 let. „Byl to systém negativní selekce – profesionalita se na vůdčích místech vyměnila za loajalitu.“ Lukašenka prý podporují v Bělorusku sotva jednotky procent populace, na rozhodujících místech ale sedí ti, kteří mu jsou věrní. A právě oni mají potřebné zdroje.

Zatímco anesteziolog Šilnikouskij je přesvědčen, že revoluce už zvítězila a Lukašenko brzy skončí, další zpovídaní si myslí, že změna přijde, rychle to ale nebude. „Solidarita je obrovská, diktátora jsme ale nesvrhli,“ přiznává paní Tarasenková.

Článek vznikl s laskavým přispěním pana tlumočníka Pavla Kotana.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované