Komentář: Reforma vzdělávání – poslední bitva o důvěru učitelů vzplála

„Chtěli jsme to nejlepší, a dopadlo to jako vždycky.“ Těžko použít pro dlouho chystanou, schválenou a nyní zase odloženou reformu obsahu vzdělávání na mateřských a základních školách jiný aforismus než ten od někdejšího ruského premiéra Viktora Černomyrdina.

Jakkoliv je po výměně vlád vždy namístě ostražitost, zda nová exekutiva neruší předchozí pořádky jen proto, že pochází od nenáviděných předchůdců, v případě pozastavené revize reformy vzdělávacích programů to není namístě. Ministr školství Robert Plaga (za ANO) měl převzít od září 2026 politickou zodpovědnost za povinné zavádění toho, čemu jeho předchůdce Mikuláš Bek (STAN) říkal „největší změna ve vzdělávání za 20 let“. A kdo průběh revizí sledoval, tak zcela chápe, proč u této „největší změny“ nechtěl Plaga dobrovolně asistovat a pokouší se ji rychle změnit.

Protože Bek už úplně vymizel z české politiky, obhajobu revizí si vzal na starost sám expremiér Petr Fiala (ODS) a v kritice Plagova rozhodnutí se vyznal: „Je potřeba změnit spoustu věcí, aby vzdělání odpovídalo tomu, co dnes lidé potřebují nejen k úspěchu v práci, ale vůbec pro život v současné společnosti. Odložení reformy (RVP) ukazuje strach ze změn, pohodlnost a neochotu je vysvětlovat a prosazovat vůči ‚terénu.“

Tomuto hodnocení se nedá naprosto nic vytknout. Akorát Fialovi nedochází, že tím střílí především do vlastní vlády: To ona ukázala pohodlnost, neochotu cokoliv vysvětlovat a mizivou podporu „terénu“ (když už tedy tak školám musíme říkat).

Na revizích vzdělávacích programů totiž nebylo nejhorší to, že se tu a tam něco změní k lepšímu či horšímu. Nejděsivější bylo, že s takto špatně řízenou a komunikovanou reformou by se na většině českých škol pravděpodobně nezměnilo vůbec nic.

A to už si opravdu nemůžeme dovolit.

Studenti, učitelé, ředitelé i rodiče už jednou tuto revoluci, co více šustila papírem než reálným obsahem, zažili. Zákonem z roku 2004 jsme se rozloučili s centrálně stanovenými osnovami a nahradili je právě rámcovými programy. Od té doby v Česku panuje velmi mylné přesvědčení, že to bylo nějaké sluníčkářské progresivistické pomatení smyslů. To rozhodně ne, protože vzdělávací program stanovil nutné dosažení takových cílů a kompetencí „na výstupu“, že bez dobré a náročné výuky jich učitel nemohl se svými svěřenci nikdy dosáhnout.

Zásadním problémem ale byla naprosto mizivá podpora školám, učitelům a ředitelům jako aktérům celé změny. Některé školy skutečně větší svobodu ve výuce využily k vystavění skvělých programů. Mnoho vysílených učitelů a ředitelů však narychlo přelakovalo osnovy do nového pražského newspeaku a jelo se prostě dál. Zásadní princip změny, tedy vytvoření školního vzdělávacího programu na míru studentům v dané škole, se ve většině vzdělávacích ústavů dosud nepovedl. A to je tragédie, protože to přispělo k už tak velké rozrůzněnosti českého školství, které nikdo nezvládá řídit (jen se to neříká nahlas).

A do toho za minulé vlády svitla naděje na lepší příští: Po průběžných mírných úpravách rámcových programů se vytvoří jedna velká revize, která umožní učitelům dobře učit a naplno se využijí jejich pedagogické schopnosti.

Na počátku to vypadalo docela dobře: Ministerstvo a Národní pedagogický institut se pustily do opravdu široké debaty odborníků. Že se o revize zajímala i širší veřejnost, dosvědčovaly občasné racionální či méně racionální příspěvky do debaty od nejrůznějších aktérů (připomeňme například filipiku arcibiskupa Graubnera, který ve jménu spravedlnosti a lidské důstojnosti požadoval, aby školy byly sice nadále přístupné pro děti, ale radši jen pro některé).

V určitou chvíli se ministerstvo rozhodlo již zcela nekontrolovanou debatu ukončit a přejít na tradiční „demokratický centralismus“. Takže se vše zamíchalo a na dort se umístilo pár lákavých třešniček, například angličtina již od první třídy, i když na vzdělávací prospěšnosti takového kroku je mizivá shoda expertů.

Plaga má tedy dobré důvody zatáhnout za ruční brzdu. Tím se ale také zároveň dostává do smyku, který jen velmi těžko vybere. Za pouhý rok chce zvládnout zapojit do debaty znovu veškeré relevantní aktéry, najít konsenzus, dále udělat velkou osvětovou kampaň na školách a k tomu ještě vytvořit dostatek podpůrných pomůcek.

Naprosto zásadní je potřeba mít kvalitní modelové školní vzdělávací programy, tedy ne již osnovy, ale bezpečný výukový směr, kudy mohou plout mnohé školy v hlavním proudu a neutopit se spolu se svými studenty. Některé elitní školy možná zvládají vše učit projektově a vybírají si výukové materiály jako krabici lega, které pak sestavují dohromady do efektních i efektivních předmětů. Pro většinu škol ale představuje nabídka abstraktních rámcových programů jen rozsypané kostičky na zemi, po kterých jste byli právě donuceni přejít bosou nohou.

Podpořme tedy Plagu v jeho záměru dát revizi obsahu českého školství ještě rok navíc, ale zároveň mu stahujme smyčku, kterou si nyní dobrovolně uvázal kolem krku. Bude to mít těžké. Za pouhý rok musí přesvědčit ředitele i učitele, že mají naplno využít revidované vzdělávací programy a udělat něco prospěšného pro sebe i studenty.