Hlavní obsah

Kapitán komandy. Zpověď českého reprezentanta, který po zklamání v NHL našel své hokejové místo v Rusku

Foto: Profimedia, Profimedia.cz

Přečtěte si otevřený rozhovor s českým hokejistou Andrejem Nestrašilem. Z nenápadného dříče se stává nejen stálice české reprezentace, ale po roce a půl v Rusku i klíčový hráč Nižněkamsku. Tam Nestrašil zaujal natolik, že se po reprezentační přestávce stal kapitánem sezony.

24. 11. 2018 14:38

Kdyby nabídku z Nižněkamsku dostal před pár lety, nechtěl by o ní nic slyšet. Andrej Nestrašil od juniorů, dohromady devět sezon, bojoval v Americe a snil o pevné pozici v NHL. Když ji postupně začal získávat, přišlo drsné zranění a konec. Český reprezentant nakonec své hokejové štěstí skutečně našel až v Rusku: Po roce a půl si ho tam váží natolik, že je kapitánem týmu KHL. V rozhovoru pro Seznam otevřeně srovnává dva světy a mluví o tom, co ho žene dál.

Článek

Pětadvacátý únor 2016 si bude Andrej Nestrašil pamatovat do konce života. Událost v Torontu nasměrovala jeho kariéru úplně jinam, než jak o ní do té doby uměl snít. Zhruba v polovině zápasu proti Torontu jej Nazem Kadri tvrdým hitem poslal na mantinel tak nešťastně, že si český hokejista zlomil dva obratle. A to zrovna ve chvíli, kdy se z něj po letech tvrdého boje konečně stával pevný člen sestavy Caroliny Hurricanes.

Vážné zranění mohlo znamenat konec hokejové kariéry. Nakonec český hráč přišel jen o účast na Světovém poháru a, jak se později ukázalo, také o místo v NHL.

Ne však o další hokejové sny, kterými poslední dvě sezony žije v ruské Kontinentální lize: „Jsou to dva úplně jiné světy. Jako hráč ale nesnáším pocit, že jsem nepotřebný, a tohle mě teď děsně žene dopředu,“ říká sedmadvacetiletý Nestrašil pro Seznam v otevřeném rozhovoru o životě hokejisty na Východě i zákulisí KHL.

V Rusku mu stačila sezona a půl, aby si v týmu Neftěchimik Nižněkamsk vybudoval pozici, jakou jen tak některý český hokejista v zahraničí nemá. Nestrašil je jedním z jeho klíčových hráčů a důvěru trenéra potvrzuje i fakt, že se po reprezentační přestávce stal kapitánem týmu. Jeho přínos potvrzuje i čas strávený na ledě: V rámci celé KHL je Nestrašil třetím nejvytěžovanějším útočníkem. Přesto ho jedna věc děsně štve: I když v okolí i od trenéra slyší chválu, potřeboval by více začít sbírat body…

Dá se říct, že jste našel v Rusku hokejové štěstí?

„Kdybych na tom byl bodově líp, asi bych řekl že ano… (směje se) Tady v Rusku se všechno odvíjí podle toho, jestli vyhráváš a daří se týmu. Když se ti daří a tým vítězí, je všechno super. A naopak, když se nedaří a prohráváte, tak je to občas na hlavu.”

V letošní sezoně jste vstřelil zatím jen čtyři góly a nasbíral osm bodů. Přesto patříte mezi nejvytěžovanější útočníky soutěže, navíc jste dostal po reprezentační přestávce na dres kapitánské céčko. Neberete si to až moc?

„Asi ano, ale taková je moje povaha. Snažím se být trošku víc uvolněný a nebrat si to. Vždycky si říkám, že dokud mám já dobrý pocit z toho, jak hraji, může se to zlomit a bude to dobré. Jenže taky to nejde říkat do nekonečna. Takže když se nedaří delší dobu, člověka to fakt štve. Naštěstí už jsem si tím párkrát prošel a nestresuje mě to tolik. Navíc špatný hokej rozhodně nehraji, jen jsem měl poslední dobou prostě takové blbé období. Jsem na ledě dvacet minut za zápas. Každý zápas mám čtyři, pět střel a stejně jsem nebyl schopný udělat ani druhou nahrávku. V týdnu jsem dal konečně gól, potřeboval jsem ho jako sůl. Snad se to otočí.”

Pomáhá vám hodně důvěra trenéra, který na vás v prvním útoku nedá dopustit?

„Tohle je super. A byl to vlastně i jeden z hlavních důvodů, proč jsem do Ruska šel. V Americe jsem za celou dobu v NHL měl průměrný ice-time jedenáct minut na zápas. Každý takový hráč je nespokojený, každý chce hrát víc. Do určitého věku ještě je člověk ochotný to snášet. Jsi v nejlepší lize na světě, chceš v ní být a obětuješ pro to úplně všechno. Každý to tak má. Poslední rok v NHL už toho na mě ale bylo hodně, potřeboval jsem změnu. A věřil jsem, že to tady v Rusku bude jiné. A skutečně je. Myslím, že nenajdete žádného hokejistu, který by si stěžoval, že hraje tolik minut jako já teď…”

Nejvytíženější útočníci ruské Kontinentální ligy podle průměrného času na ledě:

Celkově:

1. Vadim Šipačov (Dynamo Moskva) – 21:09

2. Mikael Ruohomaa (Něftěchimik Nižněkamsk) – 20:06

3. Andrej Nestrašil (Neftěchimik Nižněkamsk) – 19:43

Čeští útočníci v KHL:

1. Andrej Nestrašil (Neftěchimik Nižněkamsk) – 19:43

2. Rudolf Červený (Slovan Bratislava) – 18:36

3. Robin Hanzl (Spartak Moskva) – 17:58

Už jste to zmínil: V Americe jste hrál kolem jedenácti minut za zápas, asi těžko jste cítil stejnou zodpovědnost jako klíčoví hráči týmu. V Nižněkamsku ale tu zodpovědnost máte, chodíte na led na všechny klíčové okamžiky zápasu. Jak velká změna je po těch letech cítit, že vám trenér věří a mužstvo na vás spoléhá?

„Dřív mi vždycky přišlo divné, že když všichni hrajeme zápas, tak jenom někteří dostanou na druhý den volno. Až tady jsem vlastně pochopil, co obnáší hrát někdy i dvaadvacet minut za zápas a jak náročné to vlastně je. Připadáte si, že jste na tom ledě pořád. Když se pak těch zápasů nashromáždí víc a přijde do toho hodně cestování, je to fakt náročné. Ale zároveň nemůžu říct nic jiného, než že je tenhle pocit fakt super!“

Vaši pozici v týmu po reprezentační přestávce potvrdilo i kapitánské céčko na dresu. Je to pro vás důkaz, že zkrátka svoji práci děláte dobře?

„Já míval céčko naposledy v mládežnických reprezentacích a vždycky to byla pro mě čest. Hrozně si toho vážím. Nechci říct, že je to pro mě nějaké zadostiučinění, ale myslím, že z toho má každý hráč radost. Pro mě osobně to má velkou váhu.”

Jak na vás koukají ruští spoluhráči?

„Myslím, že dobře. Tuhle jsem se s nimi bavil a ptali se mě, co jsem si o Rusku myslel, než jsem sem přišel. Řekl jsem jim, že největší překvapení pro mě bylo, jak dobrou partu tady v kabině máme. A že mě překvapilo, jak jsou oni sami super a berou nás cizince mezi sebe. To víte, že jsem od kluků z reprezentace slyšel i spoustu historek o tom, jak to tady cizinci mají těžké, jak na ně špatně koukají. Ale já mám zkušenost jen z jednoho týmu, kde jsou všichni v organizaci strašně fajn.”

Takže jste za rok a půl v Rusku dokázal zbourat předsudky, které hokejisté před podpisem smlouvy mají?

“Samozřejmě je to jiný svět a nebudu vám tvrdit, že ne. Lidé tady mají jinou mentalitu. Spousta věcí člověka překvapí a některé i v pozitivním slova smyslu. Teď přes léto jsem si zařídil nový byt, je fakt krásný a život tady je najednou o to lehčí. Hodně lidí mi říkalo o Nižněkamsku, že život v tomhle městě bude na nic. Ale to říkají jenom kluci, co sem jezdí na zápas a z města toho moc nevidí. Přijedou na hotel, ten je tady mizerný a podle toho pak soudí. Chápu je. Mám to někdy občas stejně. Když přiletíme do Jekatěrinburgu na zápas a jedeme z letiště na hotel, v životě bych neřekl, že to může být hezké město. Pak se ale zajdete podívat do centra a zjistíte, jak je tam nádherně.“

Největší hokejový ráj? V malé vesnici ve švýcarských Alpách chodí na hokej tisíce lidí. Místem, kde by chtěl hrát a žít každý, nás provedl český reprezentant Dominik Kubalík. (Video: Adam Sušovský, Seznam.cz)

Z čeho jste měl z Ruska největší strach?

„Upřímně nemám moc rád lítání. Jenže z tohohle pohledu to tady pro mě bylo jedno z nejpříjemnějších překvapení. Máme v klubu fakt dobré letadlo, a to je pro mě úplně zlatá zpráva. Třeba v Carolině, ještě když jsem hrál v NHL, jsme lítali asi třicet let starým letadlem. Byl jsem z toho úplně na nervy a hrozně jsem se bál, co v tomhle ohledu zažiji v Rusku.”

Myslím, že spousta lidí má za to, že se podobné věci mezi NHL a KHL vůbec nedají srovnávat…

„Já celkově nejsem moc fanoušek létání, není mi to úplně příjemné. Zároveň letadlům a všemu okolo samozřejmě ani vůbec nerozumím. To znamená, že pro mě je nejdůležitější, jestli to letadlo dobře vypadá. Když do něj nastupuji, podívám se, v jakém je stavu. Jestli je nové a staré asi pozná každý. Když je nové, tak mě to uklidní (směje se).”

Cestování v rámci ruské ligy je věčné téma. Jak náročné je?

„Nižněkamsk leží v super poloze, my vlastně nikdy nelétáme dlouhé vzdálenosti. Snad jediný fakt dlouhý trip je ten do Šanghaje, Vladivostoku a Chabarovsku. To je fakt náročné, strašná štreka! Letí se pět hodin, následuje mezipřistání pro dotankování a pak se pokračuje ještě jednou tolik dál, takže přeletíte cestou sedm časových pásem. Aby nám to nerozhodilo organismus, zůstáváme v moskevském času. Přes den tam spíme, v noci žijeme. Jsme jako sovy.”

Jak to tělo zvládá?

„Když se letí takhle daleko na krátký čas, je dobré ve svém domácím času zůstat. Nejtěžší na tom je, že třeba týden nevidíme denní světlo. Přiletěli jsme do Vladivostoku, bylo šest ráno a začalo svítat, jenže my šli spát. Vzbudíte se ve čtyři odpoledne a už je zase tma. A takhle je to celý týden. Na tréninky se chodí třeba ve dvě ráno. Musím říct, je to hodně zvláštní pocit.”

Ještě něco vás v Rusku překvapilo?

„Po hokejové stránce mě překvapilo, jak moc se tady trénuje. V Americe je pravidlo, že hráč může být na zimáku maximálně tři hodiny za den. Ani o minutu déle. Takhle je to v kolektivní smlouvě ligy s hráčskými odbory a nejede přes to vlak. Tady v Rusku je to ale fakt záhul. Dvakrát denně led, do toho kondiční tréninky. Pamatuji si třeba trénink, kdy jsme skákali sedm minut v kuse přes švihadlo několikrát za sebou se tříminutovými přestávkami. To už vám lýtka jo zatuhnou. Po životní stránce to jsou samozřejmě dva úplně jiné světy. Ale nebudu říkat nic negativního. Nejsem člověk, který je zvyklý si stěžovat. Vždycky se soustředím jen na to pozitivní…“

A to je?

„Vždyť život hokejisty je ve všech zemích v podstatě úplně identický. Ráno jdeš na zimák, tam odtrénuješ a jedeš domů. Celé odpoledne pak stejně nic neděláme, protože jsme úplně vyřízení a musíme odpočívat. Ve výsledku je jediný rozdíl v tom, že je tady na výběr třeba jen méně restaurací, než kolik jich bylo v Americe. Co víc bych měl srovnávat a proč bych si měl stěžovat? Vždyť se bavíme pořád jenom o hokeji. Kdybych ho hrál v Česku, taky jsem odpoledne doma a neprocházím se po Karlově mostě, protože bych na to neměl energii.”

Jak život v Rusku zvládá vaše partnerka? Pokud vím, je to Američanka. Pro ni změna musela být velký šok…

„První rok pro ni náročný asi byl. Ale díky tomu, že máme v týmu pět cizinců a ti tady mají taky manželky a přítelkyně, hodně jí to pomáhá. O patro výš bydlí můj spoluhráč Adam Polášek, který navíc umí fakt dobře vařit. Prakticky každý den trávíme všichni spolu. V baráku máme posilovnu, saunu, bazén, prostě fakt skvělé zázemí. Navíc nám klub zařídil i řidiče, který se hlavně o naše holky dobře stará. Sice ony neumí ani slovo rusky a on anglicky, ale Google Translator je dobrý pomocník. A domluvíte se přece vždycky nějak i rukama–nohama. Řidič má ty holky podle mě fakt rád. Stačí, když odletíme na zápasy z města a ony se mu chvíli neozvou, už je z toho nervózní. Když naposledy přiletěly do města, vyzvedával je na letišti s kytkami v ruce. To jsou ty hodně příjemné věci.”

Takže je o vás postaráno hodně dobře…

„Hele, hlavně si nepředstavujte, že jsme tady za hvězdy, pro které jezdí limuzína a řidič pro nás před ní roztahuje červený koberec. Spíš je to člověk, který má hlavně našim holkám pomáhat, když se potřebují někam dostat nebo něco zařídit. Já osobně se třeba radši vozím sám. Jednak mám rád řízení a čas strávený v autě je mi příjemný. Zadruhé se snažím myslet i na toho řidiče a je mi blbé ho otravovat s každou maličkostí. On má svou rodinu a děti. Nechci ho obtěžovat.”

Jak brutálně se v Rusku trénuje, jste už před chvíli naznačil. Už vás vzal trenér na bázu?

„Máme ji asi dvacet minut od stadionu a jezdíme na ni jen večer před zápasem. Dáme si tam večeři, týmový mítink a pak může jet každý spát domů. Trávím tam dvacet až třicet minut maximálně. V Nižněkamsku slovo báza není nic, čeho bychom se měli bát. Samozřejmě jsem slyšel historky, jaké to je v jiných klubech, ale tady jsem z toho velmi mile překvapený.”

Trenérem Nižněkamsku je Andrej Nazarov. Bouřlivák, který má za sebou spousty excesů. Zbil týmového lékaře, házel lahve po hráčích soupeře. Už jste ho něčím dokázal naštvat i vy?

(Směje se) „No já si myslím, že zatím snad ne. On je na střídačce hrozně emotivní, to ano. Ale do špatné knihy jsem se u něj asi ještě nezapsal. Většinou je během zápasu šíleně emotivní a další den přijde na trénink a je úplně v klidu, samá srandička. Na druhou stranu má dva metry, vypadá jako medvěd a respekt budí ohromný. Večer v baru byste ho potkat nechtěl, to fakt ne…”

Během reprezentační přestávky jste taky českým novinářům řekl, jak moc si vážíte, že vám tenhle trenér tak moc věří…

„Tohle ale jako zadostiučinění brát nemůžu. Spíš tím jen plním svou práci. Když mě tým podepisoval jako cizince, očekávali ode mě, že budu jedním z těch lepších hráčů v týmu. Taková je moje úloha. Musím ji plnit, jinak bych tady třeba ani nemusel být.”

Devět let jste hrál hokej v Americe a vše podřídil jedinému: hrát NHL. Pár let zpátky byste o Nižněkamsku asi nechtěl vůbec slyšet, teď za něj hrajete. Co vás sportovně žene dál?

„Nejvíce asi to, že mě baví hrát hokej a chci se pořád zlepšovat. Můžete hrát v Americe, Rusku nebo Česku, stejně se všude hokej vyvíjí a hráči jsou lepší a lepší. Člověk na sobě musí pracovat, aby šel s dobou. Já osobně nesnáším pocit, že jsem jako hokejista nepotřebný. Tohle přesně mě žene. Chci mít vždycky pocit, že jsem o něco lepší než ti okolo. V Americe se stalo, že jsem odehrál za zápas třeba jen pět minut. Pak jsem jezdíval zklamaný domů a říkal si: Vždyť jsem tam ani nemusel být. Lidi si beztak ani nevšimli, že jsem hrál. Tenhle pocit je pro hráče fakt na nic, z tohohle pohledu jsem tady v Rusku to štěstí našel. Mám nějakou pozici, hraji hodně. To je skvělé.”

Míváte teď často i pocit, že jste lepší než hráči okolo vás?

„Že bych šel po zápase do kabiny a říkal si, dneska jsem byl lepší než ten a ten? Ne, takhle jsem to úplně nemyslel. Já už jsem za ty roky myslím sám poznal, v čem můžu být dobrý a co můžu týmu přinést. Hodně se teď soustředím sám na sebe. Sázím na vlastní pocit, jestli jsem se zápasem spokojený. Jestli jsem se třeba udržoval dost na puku nebo jestli jsem jako centr vyhrál dost buly. Po zápase zpětně koukám na všechna svá střídání a zajímá mě, co jsem udělal špatně a jestli třeba nejsem schopný do hry naší pětky přinést něco jiného, abych ji posunul dál. Uvědomoval jsem si to a přemýšlel o tom i teď v reprezentaci. V první formaci jsem hrál se Sekym (Jiří Sekáč) a Kubaldou (Dominik Kubalík). Oba to jsou hráči, kteří dělají spoustu bodů ve svých klubech a i vy novináři jste se mě pak ptali, jaká je vlastně moje role. Já si samozřejmě umím uvědomit, že má Kubalda super střelu a nikdy v ní nebudu lepší než on, takže jsem se mu v těch prostorech zbytečně nemotal a soustředil se na jiné věci. Tak, aby to naší souhře co nejvíc pomohlo.”

Když jsem se ptal, co vás žene dál, zajímaly mě i sportovní úspěchy. Nemyslím to nijak zle, ale mám pocit, že Nižněkamsk nebude v dohledné době týmem, který bude umět konkurovat Petrohradu, CSKA nebo Magnitogorsku a měl by ambice zaútočit třeba na Gagarinův pohár. Nebo snad ano?

„Myslím, že třeba loni jsme měli docela velkou šanci a podělali jsme to hned v prvním kole play-off. Vaši otázku chápu. Každý hráč chce udělat úspěch, a ne se plácat někde dole. A já po tom týmovém úspěchu toužím o to víc, že jsem zatím u žádného vlastně nebyl. Vyhrál jsem teda s Grand Rapids Calder Cup pro vítěze AHL, ale tenhle úspěch si osobně nijak nepřičítám. V tom play-off jsem nastoupil snad jen do jednoho zápasu, takže jsem na něm vlastně žádný podíl ani neměl. Rád bych si někdy ty týmové oslavy užil. Určitě bych to chtěl zažít. Takže ano, i tohle je věc, která mě žene dál.”

Překvapí vás, jak velká věda je kondiční trénink profesionálních hokejistů. Takhle čeští reprezentanti v létě dřeli na novou sezonu NHL. (Video: Adam Sušovský)

Motivuje hráče i vidina toho, že se může v Rusku svými výkony posunout do některého z těch špičkových klubů? Přijde mi v tomhle KHL šíleně neúprosná. Málokdy se stane, že v lize překvapí některý z těch, v uvozovkách, průměrných klubů…

„Samozřejmě je to těžší. Když hraješ za tým, který z třiceti zápasů sedmadvacet vyhraje, máš logicky šanci na úspěch daleko větší. Ale tím znovu narážím na minulý rok, tam jsme šanci fakt měli. Během sezony jsme vyhráli oba zápasy s pozdějším mistrem Kazaní, dokázali jsme porazit i CSKA a proti Petrohradu v obou zápasech ještě ve třetí třetině vedli. Já jsem loni fakt cítil, že tu šanci máme, i když to sázkové kanceláře viděly úplně jinak.”

Druhou možností, kde byste si mohl užít týmový úspěch, je hokejová reprezentace. Jaký máte pocit z nového trenéra Miloše Říhy?

„Vůbec jsem ho až doteď neznal. Vůbec jsem nevěděl, jaké to bude. Psalo se, jak je na střídačce emotivní, ale musím říct, že tam byla pohoda. To je pro hráče určitě fajn.”

Dost hráčů mluvilo o tom, jak se zlepšila atmosféra…

„Nemůžu říct nic negativního. V týmu i během zápasu byla hodně pozitivní atmosféra. I když jsme třeba se Švédskem dvakrát prohrávali, pořád jsme věřili, že dáme gól. Jsou to takové maličkosti, které se blbě popisují. Když hráč udělá na ledě chybu, moc dobře to ví. Když pak přijede na střídačku a dostane naloženo i od trenérů, cítí se hráč ještě hůř. Tohle tady vůbec nebylo. Všechno pozitivní ve stylu stane se, jedeme dál. Fakt to bylo fajn.”

Koukáte se i pozitivně směrem k mistrovství světa v Bratislavě, přivezete konečně medaili?

„To je ještě daleko a zrovna tohle je věc, která nejde odhadnout. Každý by samozřejmě tu medaili chtěl, šance jsou vždycky. Rozhodně tam nikdo nepojede prohrávat nebo jen tak na výlet.”

Sdílejte článek

Reklama

Doporučené