Hlavní obsah

„Každý dává podle možností. Já měla 30 tisíc.“ Na co dát pozor, chcete-li uplácet

Foto: Shutterstock.com

Jak se dívá „spravedlnost“ na podplácení ze strany lidí, kteří jsou v zoufalé životní situaci? V rozhovoru odpovídá expert Filip Ščerba.

Reklama

19. 4. 17:24

Reportérům Seznam Zpráv se svěřilo několik lidí, že za místo v domově seniorů byli ochotni uplatit ředitele. „Ti lidé mají možnost to anonymně ohlásit,“ říká expert na trestní právo. Co hrozí těm, co dávají, a co těm, kteří berou?

Článek

Někteří lidé o systému úplat za získání výhody v podobě místa v domově seniorů mluvili při natáčení nových reportáží ze série Ve stínu Slunečnice s odzbrojující samozřejmostí. V ostravském domově – podobně jako v jiných veřejných sociálních zařízeních v zemi - čekají senioři na umístění běžně i pět let.

„Bylo mi to jedno, hlavně, že babičku vezmou”

„Nabídla jsem řediteli 100 tisíc jako sponzorský dar, že je mi úplně jedno, kolik dá do smlouvy a kolik mu dám bokem. S tím, že mi babičku vezme. Byla ve špatném stavu. Usmál se a řekl mi, že do týdne to nebude,“ vypráví v reportáži Iveta M.

Další žena uvedla, že byla připravena za umístění maminky zaplatit 30 tisíc korun: „Tam je velice těžké se dostat. Měla jsem poznatky, že se tam dávají peníze, tak jsem je měla také připravené.“ Nakonec je ale prý zaplatit nemusela, maminka se do domova dostala přednostně díky vyššímu stupni bezmocnosti.

Podívejte se na první díl z nové série Ve stínu Slunečnice (režie: Braňo Pažitka). (Video: Seznam Zprávy)

Podobných výpovědí zaznělo ve dvou nových dílech reportáží Ve stínu Slunečnice vícero. Ředitel domova Radek Baran všechny z nich odmítl s tím, že nikdo od nikoho žádné peníze pro sebe nevzal. Připustil ale, že takové nabídky dostává: „Ano, lidé s tím za mnou chodí. A vždycky je vyženu. Jediné, co mohou zaplatit, je sponzorský dar, ale až po třech měsících spokojeného pobytu.“

Trestný čin je už samotné nabídnutí úplatku

Filip Ščerba, vedoucí katedry trestního práva na olomoucké univerzitě, odpovídal na otázky, jak se na případy tohoto relativně rozšířeného podplácení za účelem získání nějaké výhody dívá trestní zákoník.

Pane docente, jak upravují české zákony problém úplatků, a to jak z pohledu těch, kteří ho nabízejí a dávají, tak z pohledu těch, kteří je berou?

Český trestní zákoník obsahuje celkem tři skutkové podstaty korupčních neboli úplatkářských trestných činů. Ty dva nejdůležitější vytváří takovou dvojici: jeden z nich je přijetí úplatku, druhý z nich je podplácení. Přijetí úplatku spočívá v tom, že pachatel přijme, žádá, nebo si nechá slíbit úplatek. Podplácení na druhé straně spočívá v tom, že někdo ten úplatek poskytne, slíbí nebo nabídne. A podstatné je, že o tyto trestné činy může jít buď v případě, že je úplatek poskytován, přijímán v souvislosti s podnikáním určité osoby, nebo - a to jsou častější případy, taková ta „tradiční korupce“ – že je ten úplatek poskytován nebo přijímán v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu.

Co to přesně znamená?

To jsou věci, na jejichž řádném zařizování má zájem buď celá společnost, nebo nějaká větší skupina lidí. Když uvedu jeden z těch relativně známějších případů, tak za obstarávání věcí obecného zájmu bylo judikaturou posouzeno rozhodování prvoligových fotbalových zápasů. To jsou ty známé korupční kauzy související s první fotbalovou ligou.

Ano, pověstní „kapříci“. Zeptám se vás ale na situaci týkající se umístění příbuzného do domova seniorů, které spravuje město či kraj. Pokud v tom hrají roli peníze v obálce, jde o úplatky?

V tomto případě bych se klonil k tomu, že tady je naplněn znak obstarávání věcí obecného zájmu, protože to je součást poskytování sociálních služeb toho města. A pokud umísťování do domovů pro seniory probíhá na základě nějakého pořadníku, případně na základě hodnocení potřeb individuálních žadatelů, pak by měly být rovné možnosti pro vyhovění žádosti pro přijetí. To je věc obecného zájmu. Pokud tedy někdo prostřednictvím úplatku předběhne ostatní žadatele, nebo je jinak zvýhodněn, zakládá to nerovnost v poskytování sociálních služeb a osobně bych to asi vnímal jako podplácení.

A postihu se vystavují ti, co nabízejí, tak ti, co přijímají. Je to tak?

Přesně tak. U toho, kdo přijímal, vzniká zodpovědnost za přijetí úplatku, ten, kdo dal, se dopouští podplácení. České trestní právo obsahuje ještě takový zvláštní institut, který je v trestním řádu označen jako dočasné odložení trestního stíhání. Ve svém důsledku to fakticky může znamenat, že ten člověk nebude vůbec stíhán, nebude vůbec odsouzen. Ale to se týká specificky případů, kdy já bych ten úplatek poskytl nebo slíbil proto, protože jsem byl o něj požádán. Pokud bych něco takového udělal, čili sice už bych formálně spáchal to podplácení, ale kdybych v takovém případě dobrovolně tu záležitost oznámil na policii, popřípadě na státním zastupitelství a pravdivě o tom vypovídal, spolupracoval bych v trestním řízení, v konečném důsledku by to znamenalo, že bych nikdy nebyl stíhán.

Zoufalá situace? Možnost odklonění v trestním řízení

Zohledňuje trestní zákoník to, zda ti lidé nabídli nebo dali peníze v jakési tíživé životní situaci? To znamená, že nebyli schopni se o svého seniora postarat? Byli zoufalí, potřebovali pomoc – a té se dočkali pouze poté, co předali určitý obnos peněz?

Určitě ano. Přesněji řečeno, tohle jsou okolnosti, které se určitě zohlední při reakci na ten spáchaný čin. To, co teď říkáte, znamená, že ten člověk úplatek poskytl v určité tísni, a to by zcela jistě vedlo k tomu, že by byl soud velmi mírný při trestání, například udělením takzvané podmínky. Osobně bych si ale v těchto situacích, pokud by se ten člověk doznal, spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, dovedl bych si představit i aplikaci takzvaného odklonu v trestním řízení v podobě podmíněného zastavení trestního stíhání, což by ve svém důsledku znamenalo, že by ani nedošlo k odsuzujícímu rozsudku.

Jaké trestní sazby za úplatky obecně vyplývají z trestního zákoníku?

Záleží na některých dalších okolnostech. V prvé řadě na tom, jestli ta osoba, která úplatek přijímá, má postavení takzvané úřední osoby. Což může být typicky nějaký odpovědný úředník. Pak se ty sazby zvyšují. Ale v těchto případech, které popisujete, ti lidé statut úřední osoby neměli. Pak také samozřejmě záleží na výši úplatku. Ale v podstatě pokud by tam opravdu nehrála roli nějaká úřední osoba, a pokud by ten úplatek nedosáhl částky alespoň půl milionu korun, pak za přijetí úplatku může být trest odnětí svobody až na čtyři roky, respektive pokud ten pachatel žádal aktivně, tak tam je ten nejvyšší trest pět let. Naopak za podplácení, tedy pro toho, kdo úplatek nabídl, je sazba nižší: až dva roky.

Dávat a brát úplatky se bohužel bere jako norma

Máte za to, že si lidé v naší společnosti uvědomují, že i při nabídnutí úplatku se vystavují tomuto možnému trestu?

Myslím si, že příliš asi ne. Teď musím zabíhat do roviny určité spekulace, ale myslím si, že v České republice se sice desítky let hovoří o problému korupce, ale ty situace, které jste popsal, myslím, řada lidí považuje za téměř normální. Respektive řada by vám asi řekla: „Co jsem měl dělat? Vždyť je to přece přirozené. Chci nějakou výhodu, tak za to zaplatím.“ Bohužel to vytváří to základní podhoubí pro korupci. A je zapotřebí si uvědomit, že pořád je to něco protiprávního.

Podívejte se na druhý díl z nové série Ve stínu Slunečnice (režie: Braňo Pažitka). (Video: Seznam Zprávy)

A co tedy těm lidem radíte? Co měli dělat?

I v takovéto situaci existují legální způsoby řešení. Pochopitelně oznámit třeba tu žádost o úplatek ze strany ředitele nebo nějakého úředníka orgánům činným v trestním řízení. Problém je ten, že když tu korupci oznámí a třeba se to bude dobře řešit a skončí to výměnou toho úředníka nebo ředitele, tak ten člověk žádnou výhodu nezískal…

…a přitom ji potřeboval.

Přesně. V takovém případě to ale - ať to zní jakkoliv tvrdě - ten podplácející dělá z určité ziskuchtivosti, chce nějakou výhodu, je ochoten za to dát úplatek, a to prostě musí být protiprávní.

Máte pro lidi, kteří za umístění seniora do domova dají úplatek, pochopení?

Určitě ano. Dovedu si představit, že v některých naléhavých situacích, zvlášť člověk, který není znalý práva, nemá až tak velkou důvěru v systém, když to tak nazvu, tak se může jakoby právem cítit zatlačen do kouta. V takovém případě se možná s určitou nadsázkou dá hovořit o tom, jestli ten člověk má nebo nemá určitou občanskou odvahu. A chápu, že ji někdo nemá. V těchto případech, jak jste je popisoval, si myslím, že trestní právo má dostatek prostředků, aby zohlednilo specifické okolnosti v rovině nějakého mírného postihu.

Obrátit se na policii, třeba anonymně

Pane docente, ale pořád jsme v rovině, že se o tom trestném činu někdo dozví. Ale situace, o kterých jsme natáčeli, jsou vesměs takové, že na tom „propíchnutí“ nemá zájem ani jedna strana: ani ta, co dává, ani ta, co bere. Kdo to tedy může prolomit?

To je opravdu jedna z těch nejzávažnějších celospolečenských otázek. Já věřím, že orgány činné v trestním řízení ten zájem mají, nemám o tom žádné pochybnosti. Na druhou stranu přesně z těch důvodů, o kterých mluvíte, je logické, že u té korupce bude vždycky existovat relativně vysoká míra latentní kriminality. Prostě pokud, když použiju obchodnickou terminologii, ten zákazník i ten prodávající jsou vlastně spokojení, pak je to sice špatné, ale ten čin nemá kdo oznámit. Pak to opravdu chce tu občanskou odvahu.

Ale kdo ji má sebrat? Lidé, kteří jsou zoufalí a ze zoufalství udělají něco, za co se hluboce stydí – předají peníze v obálce – ji asi neseberou…

Myslím si, že i v takovém případě člověk, který má opravdu pocit, že se stal součástí nějakého špatného systému a byl donucen k něčemu takovému, má možnost obrátit se na orgány činné v trestním řízení, nerad to říkám, ale třeba i anonymně. A pokud ty informace, které předá policii, budou věrohodné, dostatečně přesné, tak potom už policejní orgán může vlastní pátrací činností rozkrýt, jestli v daném zařízení ke korupci opravdu dochází, nebo ne.

Takže máte za to, že i anonymizovaná vyjádření lidí v našich reportážích můžou být podnětem pro policii?

Myslím, že by to tak mělo být. Ostatně trestní řízení je ovládáno takzvanou zásadou legality, kdy se tedy primárně státní zástupce, ale v návaznosti na to i policejní orgán, musí zabývat všemi trestnými činy, o kterých se dozví. To znamená, že je vlastně úřední povinnost těchto orgánů činných v trestním řízení, zjistit, zda skutečně ke spáchání trestného činu došlo.

Policie má šanci zjistit, jak to bylo

Mluvil jste o možnosti anonymních výpovědí i u policie, otázkou ale je, jestli tyto výpovědi mohou být dostatečným důkazem, že druhá strana úplatek opravdu přijala.

To se dá prokázat. Věrohodná výpověď, třeba jednoho svědka, může být dostatečným usvědčujícím důkazem. Mimo jiné právě i vzhledem k tomu, že přijde člověk, který vlastně i sám sebe udává, že spáchal trestný čin, přiznává, že dal úplatek, tak obecně je důvod považovat takovou výpověď za naprosto věrohodnou. Navíc v takovýchto případech policejní orgán může prostě postupovat rafinovaněji: nemusí to znamenat, že okamžitě po tomto oznámení se ti policisté seberou a půjdou toho ředitele domova seniorů takzvaně sebrat. Prostě můžou - zvlášť když bude podezření, že je to nějaká soustavnější činnost - být nasazeny různé operativně pátrací prostředky, které potom poskytnou velmi slušný důkazní materiál. Jsem přesvědčen, že v současné době jak Policie České republiky, tak státní zastupitelství umí dobře postupovat v těchto případech. Mám v to velkou důvěru.

V případě, o kterém jsme natáčeli, o této situaci navíc mluví vícero lidí.

Přesně tak. Tam stačí ta pomyslná jedna sněhová vločka v podobě jednoho oznámení, která spustí tu lavinu, kdy právě orgány činné v trestním řízení mohou vyhledávat další osoby a získat od nich právě také výpovědi.

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Doporučené