Hlavní obsah

Komentář: Babiš zaplatil nesmírnou cenu za cár papíru

Martin Čaban
Komentátor
Foto: MAFRA, Profimedia.cz

Za její dobré skutky během pandemie premiér armádu náležitě potrestal. (Snímek z návštěvy 42. mechanizovaného praporu v Táboře v květnu 2020.)

Reklama

18. 12. 2020 15:23

Premiér si na chvíli zahrál na principiálního prozápadního tvrďáka, ale vydrželo mu to sotva pár hodin. Pak se jako obvykle schoulil do vždy ochotné náruče komunistů.

Článek

Na schválení mizerného rozpočtu na příští rok se těžko hledají nějaké dobré zprávy. Plán státních financí stojí na nereálných makroekonomických prognózách a navrch vůbec nepočítá se stomiliardovou daňovou sekyrou, kterou se mu poslanci ještě chystají zatnout do zad. Už jenom to jej předurčuje k brzkému zániku. Pro takový dokument nestálo za to obětovat nic. Přesto pro něj premiér Andrej Babiš obětoval všechno.

Ke schválení rozpočtu došlo naprosto ostudným způsobem. Před dvěma dny jsme na tomto místě psali o tom, že premiér rozehrál partii s komunistickou stranou, která tentokrát své požadavky, jimiž podmínila podporu rozpočtu, skutečně přehnala.

Na zkrácení armádního rozpočtu v době, kdy armáda mnoha cestami zachraňuje český stát před úplným zhroucením, opravdu nemohl a nesměl přistoupit žádný soudný demokratický politik. Bez pomoci armády by zkolabovalo fungování mnoha zařízení sociální péče i nemocnic. Bez armádních specialistů by české zdravotnictví neudělalo dosud nevídaný digitalizační krok vpřed, nevznikly by informační a datové systémy, nebyl by ani ten náznak chytré karantény, který máme teď.

A to vůbec nemluvíme o spojeneckých závazcích vůči NATO, které dlouhodobě – ani v dobách zvýšených geopolitických rizik – neplníme. Rozpočet na příští rok měl zvýšit podíl výdajů na obranu na 1,4 procenta HDP (slíbili jsme dvě).

Takže premiér zcela správně a principiálně komunistický požadavek odmítl a pustil se do hry „kdo dřív uhne“. Jenomže se nedalo přehlédnout, že vlétl do téhle hry bez jakékoli přípravy. Komunisté měli v rukách osud rozpočtu. Protože se Andrej Babiš zcela vykašlal na jakoukoli politickou práci, neměl v rukách nic. Nemohl říct komunistům: „Když mi nepomůžete vy, mám předjednanou podporu s tím či oním a ty jeho podmínky se vám fakt líbit nebudou.“ Nemohl jim říct nic.

Jediná varianta, kterou měl v rukávu, bylo rozpočtové provizorium. Komunisté to věděli, stejně jako věděli, že se premiér této varianty bojí jako čert kříže. Takže zachovali kamennou tvář a suverénně vyhráli. Babiš po pár hodinách předstírání tvrdého postoje stáhl ocas a schoulil se komunistům k nohám.

„Nepřistoupím na to, abychom se zachovali stejně jako předchozí vlády, které, jakmile přišla krize, sebraly peníze armádě. Naši vojáci byli a jsou naprosto klíčoví pro boj s epidemií a v dnešním nestabilním světě potřebujeme špičkovou techniku,“ kasal se ještě před týdnem na Facebooku a v rozhovoru pro Novinky.cz. Podobných prohlášení byla spousta a všechna je premiér svým oportunistickým ústupem ve jménu prachmizerného rozpočtu proměnil v bohapusté lži.

Nechť píší povolanější o tom, nakolik je škrt v armádním rozpočtu pro vojáky nepříjemný, nakolik lze škody po něm napravit, nakolik jej lze smazat zpětným převodem peněz z rezerv k rukám ministra obrany.

Co je ale zcela zřetelné i bez hlubokého vhledu do fungování ozbrojených sil, je symbolická rovina. Komunisté si dopřáli velké vítězství. Dokázali, že jsou v dané situaci neotřesitelnými kingmakery, jimž u Babiše projde úplně všechno, protože premiér už není schopen politicky spolupracovat s nikým jiným. Samozřejmě stokrát uslyšíme, že peníze jsou v rozpočtové rezervě a mohou se do armádního rozpočtu kdykoli vrátit. Jenže tady se nabízejí dvě otázky.

První zní, zda se komunisté, tito matadoři porevolučního politického handlování, nechali skutečně opít účetním rohlíkem, anebo zda má Babišova potupná kapitulace nějaké další podmínky, o nichž se zatím veřejně nemluví. Připomeňme, že šéf komunistů Vojtěch Filip obvykle koordinuje svou politiku s Pražským hradem a i před schvalováním rozpočtu se za hlavou státu zastavil. V přístupu k armádě a NATO se spolu sice neshodnou, ale čich na sofistikované politické obchody mají oba vytříbený až hanba.

Ta druhá otázka zní, zda si Babiš, předseda menšinové vlády, opravdu myslí, že komunisty už do voleb nebude k ničemu potřebovat. Zjevně má totiž dojem, že tahle primitivní účetní klička ho před rudými mocenskými choutkami zachrání.

Jinými slovy – dokud nebudou peníze z rezervy zpátky na armádním účtu a nebudou do koruny utraceny za plánované akvizice, platí verze, že Babiš prodal českou armádu a české spojenecké závazky komunistům. A to za vlastní politické pohodlí a za cár papíru, kterému snad už jenom on a Alena Schillerová dokážou s vážnou tváří říkat státní rozpočet.

Pro tyto dvě zcela nedůležité věci toho ovšem Babiš obětoval mnohem víc. Kromě vlastní důstojnosti v potupně prohraném boji také zbytky koaličního potenciálu hnutí ANO. Je samozřejmě možné, že volební výsledky způsobí některé ze stran amnézii, ale zapomenout zrovna na tenhle Babišův ústupek bude pro každou stranu, která chce řadit Česko k Západu a nekašle na transatlantickou vazbu, po čertech těžké.

Je to neskutečně vysoká cena za rozpočet, který se s velkou pravděpodobností bude za pár měsíců zgruntu přepisovat, zatímco by šel během lednového provizoria dostat do mnohem životaschopnější podoby. Že ji Babiš zaplatil, ukazuje na ztrátu politické soudnosti.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované