Hlavní obsah

Komentář: Dláždění cesty do daňových pekel

Martin Čaban
Komentátor

Bývalý šéf celé Finanční správy Martin Janeček dnes řídí jihočeský finanční úřad. Vzpomínky na jeho éru hned tak nevyblednou.

Reklama

24. 6. 8:00

Hodnotit úředníky podle počtu rozdaných sankcí je zvrhlé, využívat berňák jako politický nástroj je nebezpečné. Když se to dá dohromady, dějí se strašlivé věci, které v příbězích o výběru daní nemají co dělat.

Článek

„My tu přece nejsme pro to, abychom podnikatele zbytečně zatěžovali, jsme tu pro to, abychom je chránili před těmi, co nedodržují pravidla na úkor ostatních. Naše role správce daně je, pravda, nepopulární, nicméně nutná,“ napsal na začátku března roku 2017 tehdejší generální ředitel Finanční správy Martin Janeček. Šlo tehdy o reakci na komentář, který v deníku E15 otiskl podnikatel a zakladatel projektu HlídačStátu Michal Bláha. Ten označil Finanční správu za „daňové gestapo“. Nebylo výjimkou, že o politice Finanční správy pod Janečkovým vedením se mezi podnikateli mluvilo jako o „daňovém džihádu“.

Janeček už šéfem Finanční správy není. Investigace serveru Seznam Zprávy nyní ukazuje, že hanlivá označení nebyla tak velkou nadsázkou, jak se mohlo zdát. Stačí se podívat na dílčí příběh o tom, jak si manželka ředitele finančního úřadu ve Valašském Meziříčí kupovala nábytek v dražbách vynucených podřízenými jejího muže.

Hrůz, které v příběhu o výběru daní za normálních okolností nemají co dělat, je v celém vyprávění mnohem víc. Některé skandály snad s přimhouřením oka lze označit za individuální selhání v lokálních klientelistických sítích. Ale z bahna rozkrytého fungování jednoho berňáku vyčnívá i několik obecně platných poučení. Především dva principy, na nichž daňová správa, nemá-li se stát peklem, nikdy nesmí fungovat.

Prvním je hodnocení úřadů na základě množství rozdaných pokut, zajišťovacích příkazů a nucených dražeb. To je strašidelná chyba. Úředníci mají být motivováni k tomu, aby dělali svou práci, ale tou v případě cifršpionů není v první řadě trestání, nýbrž kontrola.

Zkuste si představit, jak by to vypadalo, kdyby policisté byli odměňováni na základě toho, kolik rozdají pokut. Troufli byste si na silnici? Kolikrát byste asi cestou na dovolenou ze dna přeplněného kufru lovili lékárničku nebo trojúhelník, abyste policistům prokázali povinnou výbavu?

S daňovými úředníky je to podobné. Jakmile se výkonnost úřadu měří počtem rozdaných sankcí, je cesta do pekel otevřená. Pak horliví úředníci uvalí na firmu nezákonný zajišťovací příkaz dva dny před Vánoci, protože ten rok ještě žádný nemají. Příkaz pak rozcupuje soud a stát musí vracet peníze i s odškodněním. Pokud si úředníci musejí sčítat „čárky“ za nucené aukce, ocitá se nebohý daňový dlužník v kolotoči šikanózních dražeb, v nichž si ještě příbuzní úředníků přijdou na fajnové zboží za třetinu ceny.

Vycházel-li tento způsob vyhodnocování práce Finanční správy z Janečkovy tehdejší centrály, nedělo se tak ve vzduchoprázdnu. Dělo se tak pod vlivem druhé zhouby nezávislého fungování státní správy – pod politickým tlakem. Babišova posedlost tím, že „všeci kradnú“ a stát přichází na nezaplacených daních o stovky miliard ročně, byla až patologická. Její oprávněnost měl dokázat Janeček. Snažil se zavděčit – nelegální zajišťovací příkazy, desetitisícové pokuty za korunové prohřešky, do arzenálu mu navíc přibyla kontrolní hlášení a EET.

Samozřejmě můžeme věřit tomu, že Finanční správa jedná zcela nezávisle na politické vůli, ale není to lehké. Zvlášť při vzpomínce na to, jak si Babiš liboval, že „naši klekli na FAU Přerov, takže ta je v insolvenci, obstavené účty, vagony“. Firma FAU vlastnila vlečku v areálu Babišovy chemičky Precheza. A to byl jen jeden z mnoha příběhů o zajišťovacích příkazech, jimiž Janečkova Finanční správa nezákonně ničila firmy.

Stojí také zato si vzpomenout na tiskovou konferenci z roku 2014, kde Babiš dostal otázku od serveru Echo24. Týkala se nevhodného vyjádření tehdejší ministryně Válkové, což ovšem už dnes není podstatné a nebylo to zjevně podstatné ani tehdy pro premiéra: „Vy a ta vaše skupina takzvaných novinářů z Lidových novin, co jste tam vytunelovali (…), tak rozumím, že jste si udělali hezký projekt, abyste napadali mě a hnutí. (…) Takže já k tomu můžu říct, že doufám, že váš bílý kůň, ten Klenor, má dostatečně velké majetkové přiznání, aby prokázal potom ty vaše náklady.“ Z následného dění je třeba zmínit, že Babiš se za svá slova velmi neochotně omluvil a finanční kontrola do společnosti Echo Media velmi ochotně přišla.

Ochota používat berní úřady střídavě jako kladivo na oponenty a beranidlo vlastních politických zájmů byla zkrátka na Babišovi léta příliš dobře patrná. Příběh ze Zlínského kraje je jen jedním z jejích důsledků. Současné vedení Finanční správy se dušuje, že už ke zneužívání zajišťovacích příkazů nedochází.

Ministryně financí Alena Schillerová se brání, že dnes je přece rok 2020 a Finanční správa vypadá jinak. Jako by rok 2016, v němž se odehrála stěžejní část popsaných kauz ve Valašském Meziříčí a kdy financím šéfoval dnešní premiér Babiš a Schillerová byla jeho náměstkyní pro daně a cla, byl jakýmsi zapomenutým Palermem minulosti. Což je sice komické, ale také děsivé. Protože opravdu nemáme mnoho záruk, že finančních úřadů fungujících jako ten valašskomeziříčský není po republice mnohem víc.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučené