Hlavní obsah

Komentář: Doba před k a doba po k. Začněme znovu a lépe

Jiří Hošek
zástupce šéfredaktora
Foto: HZS hlavního města Prahy

Až se vysekáme z nejhoršího a ucpeme největší díry v korábu, do něhož teď silně zatéká, měli bychom si dát celonárodní debatu o tom, co je pro nás skutečně důležité.

3. 4. 8:00

Hodně lidí se v dnešní pohnuté koronavirové době upíná k okamžiku, kdy věci budou zase jako dřív. Obávám se, že nebudou. Nebo bych dokonce dodal, že některé by být ani neměly…

Článek

Nečekaný útok SARS-CoV-2 představuje bezprecedentní zásah do života na naší planetě. Do cestování, chození do práce, hygienických návyků a mohl bych ještě dlouze pokračovat. Aniž by člověk chtěl dělat nějaké dalekosáhlé závěry, 2020 let po K. přišlo další k, i když s malým písmenem. Snad tohle srovnání není příliš velká hereze.

V éře, která začne rokem k+1, se probudíme do světa, kde budou třeba najednou výdělečné ty sektory, které byly dříve ekonomickou Popelkou. Tahouny se mohou stát země, na něž jsme hleděli skrz prsty, mainstreamem budou dříve extravagantní trendy a názory. Bude to takový New World Order, nový světový pořádek, ovšem už ne ten konspirační.

Podle mě bychom neměli propadat nostalgii ve stylu „Jo, to bylo tehdy, když…“ Jsem přesvědčený, že neohlížení se za tím, co bylo, a naopak soustředění se na to, co lepšího vymyslíme a vytvoříme, nás v těchto těžkých dnech pomůže dostat do lepšího rozpoložení.

Česká republika a její obyvatelé mají vlastně svým způsobem výhodu, když před pandemií COVID-19 neměli žádnou pořádnou národní strategii, jak by chtěli, aby země vypadala nikoli za pět, nýbrž za patnáct, dvacet nebo i více let. Připomeňme třeba loňský premiérův výrok o emisích, kdy Andrej Babiš nechápal, proč bychom měli teď rozhodovat, co se bude dít v roce 2050. Možná to teď ministerský předseda pochopí o něco snáz.

Teď nám tedy v Česku nemusí být líto, že nějaký projekt opouštíme, protože žádný ani neexistoval.

Až se vysekáme z nejhoršího a opustíme fázi krizového řízení a ucpávání největších děr v korábu, do něhož teď logicky silně zatéká, měli bychom si stanovit priority a dát si v jakémsi „zrychleném řízení“ celonárodní debatu o tom, co je pro nás skutečně důležité.

Říct si jasně, v jakých oborech, kromě šití roušek a 3D tisku ochranných krytů, mají zlaté české ručičky na novém trhu šanci uspět, nebo také, co by se naše děti měly ve škole vlastně učit.

Velmi bych se přimlouval za to, aby se do stále rigidních osnov „hodil granát“ a desetileté děti se místo biflování zbytečností o lidu popelnicových polí a nerostech učily programovat roboty, jak už to nějaký pátek dělají třeba jejich estonští vrstevníci. Fyziku a matematiku by neměli učit ti nejhorší absolventi matematicko-fyzikální fakulty nebo řadu let přesluhující důchodci a důchodkyně, nýbrž mladí, zapálení a finančně dobře ohodnocení jedinci.

Dosud to nešlo, protože jsme k mnoha věcem přistupovali jakoby se zataženou ruční brzdou. Máme teď jedinečnou šanci ji uvolnit. Skoro bych si troufl říct, že lidé chápou vážnost situace a mají v sobě zničehonic pokoru. Snad poprvé od roku 1989 je šance dočasně odhodlanému národu vysvětlit, že se utahování opasků a další kroky budou dělat v rámci srozumitelného a všeobecně podporovaného plánu.

Koronavirus je tedy nejen strašák, ale i šance.

Bude se muset až brutálně škrtat, a tak bychom měli trvat na odstranění zjevných pitomostí kolem nás, kde nám k jejich „zaříznutí“ v době před k. třeba chyběla kuráž. Státní dotace obskurnímu Vodičkovu Svazu bojovníků za svobodu jsou toho u nás v Česku typickým příkladem, stejně jako seškrtání neopodstatněně rozmařilého rozpočtu vykutálené hradní partičky.

V zahraničí se teď víc než kdy předtím jeví jako zcela neúnosná zbytečnost například dvě sídla Evropského parlamentu - v Bruselu a ve Štrasburku. Jedno bohatě, ale bohatě postačí. Seškrtejme unijní úřednický aparát, jen na to nejděme, proboha, stejně jako v roce 2007, kdy se kolem Bavora Edmunda Stoibera vytvořil nový úřad pro potírání byrokacie.

Na dobu koronavirovou určitě nebudeme vzpomínat v dobrém. Za její krutovlády bychom ale rozhodně neměli ztratit ono „lepší já“, které záludný soupeř pomohl v Češích obnažit: tedy ohleduplnost, solidaritu, obětavost a v porovnání se světem pro mě až malinko překvapivou disciplinovanost. A jak říkával legendární hokejový trenér Ivan Hlinka, hlavně se z toho nepodělat.

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Doporučené