Hlavní obsah

Svět po epidemii: zbude nám jen holý život?

Pavel Kolář
Historik, působí na univerzitě v Kostnici.
Foto: Tomáš Svoboda, Seznam Zprávy

Člověk je zóon politikon, společenský živočich. Nejsou současné výzvy k umrtvení sociálních kontaktů stejně absurdní jako říci rybě, aby si zachránila život tím, že vyleze z vody?

31. 3. 13:00

Biologická podstata virového nebezpečí je nezpochybnitelná, ale všechna rozhodnutí jsou výsledkem politické vůle. Výroky technokratů, že „není alternativy“, musíme odmítat, píše pro Seznam Zprávy historik Pavel Kolář.

Článek

Historik Rudolf Kučera v rozhovoru pro Hospodářské noviny říká, že katastrofy jako španělská chřipka z let 1918 až 1919 málokdy mění politický řád; často ale vynesou na povrch vlastnosti společností, jež v klidných dobách zůstávají skryty. To pochopitelně nevylučuje dlouhodobou změnu: vždyť meziválečné období přineslo množství politických a hospodářských reforem, které přímo či nepřímo reagovaly na poválečný kolaps, jehož byla chřipková epidemie součástí. Dalo by se říci, že epidemie a podobné krize jsou katalyzátorem procesů, které zvolna probíhají v nitru společnosti.

Historický pohled na soudobé krize tedy neznamená brát v úvahu jen překotnost událostí, nýbrž i dlouhodobý dopad otřesů. Svědčí o tom i posun aktuálních diskuzí od kritiky bezprostřední současnosti – například vhodnosti či nevhodnosti jednotlivých opatření – k širším dějinným souvislostem. Otázka po budoucnosti, otázka, co bude potom, zákonitě obrací náš pohled do minulosti. Zajímá nás, zda, jak a proč určité situace, jež naši předkové vnímali jako krizové, přehodily výhybku dlouhodobého vývoje.

Do ohniska současné diskuze se dostává historická jedinečnost, novost dnešní pandemie. Kontroverzní odezvu vyvolala polemika Giorgia Agambena, jenž koncem února kritizoval zavedení výjimečného stavu jako další krok v dlouhodobém procesu utužování státní represe. Výjimečný stav se prý stává normálním principem vládnutí a současná pandemie skýtá šikovnou záminku, či aspoň vhodnou příležitost k jeho prohloubení.

Agambenovi kritici varovali – a vývoj jim dal za pravdu – před podceňováním reálného nebezpečí pandemie. Zároveň odmítli představu, že vlády krizi vyvolaly uměle, aby z ní mohly mocensky těžit. Něco takového hraničí s teorií spiknutí. Slavoj Žižek v reakci publikované v deníku Neue Zürcher Zeitung sice uznává, že Agamben správně upozornil na temné stránky výjimečného stavu, závažné otázky ale zůstaly nezodpovězeny. Proč by například měl mít vládnoucí režim zájem na vyvolání paniky, která podrývá důvěru ve státní moc a zjevně narušuje vlastní smysl kapitalismu, tedy hladké fungování finančních trhů? A je skutečně v zájmu kapitálu a státní moci rozpoutat novou globální hospodářskou krizi? Vždyť panice nepropadají jen obyčejní lidé, ale i vlády; vždyť v základech se otřásá nejen svobodná společnost, nýbrž i státní aparáty!

Navíc je podle Žižeka zjevné, že výjimečný stav vede k novým autonomním formám solidarity a spolupráce. Roste naše ostražitost vůči zneužívání moci. Živě a otevřeně se probírá, zda toho, co zvládla čínská diktatura, je možné dosáhnout demokratickými prostředky.

I přesto je samozřejmost, s jakou společnost přijala své umrtvení, znepokojivá. Ukazuje se, píše Agamben v odpovědi svým kritikům, že už nevěříme v nic jiného než v holý život. Pouhé přežití zůstává jedinou naší hodnotou, pro kterou jsme ochotni obětovat prakticky všechno – přátelství, city, mezilidské vztahy, vzdělání našich dětí, práci, duchovní i hmotný blahobyt. Degradovali jsme – tak jako obyvatelé Milána během morové epidemie, kterou v románu Snoubenci popisuje Alessandro Manzoni – své spoluobčany na potenciální přenašeče virů. Už ani nevíme, co se děje s těly našich zemřelých, protože pohřby jsou zakázány. Můžeme vůbec ještě mluvit o společnosti, ptá se drásavě Agamben, když jedinou hodnotou je holé přežití?

Tím se vracíme k otázce, v čem je současná epidemie nová. Není milníkem kvůli stupni letality, nýbrž proto, že žádná z epidemií předchozích, i těch nesrovnatelně smrtelnějších, nevyprovokovala tak hluboké znehybnění občanského života. Agambenův ponurý scénář, podle něhož moderní společnost směřuje k systému totalitární kontroly, je jistě problematický. Na druhé straně je pravdou, že ještě nikdy v poválečných dějinách nebyl lidský život takovým způsobem ostrouhán na dřeň své biologické funkce, tak důsledně zbaven sociálního, politického a vůbec obecně lidského, afektivního rozměru. Společnost obětovala svou svobodu pocitu bezpečí, tím ale odsoudila sebe sama k životu ve strachu. Náš strach je tím větší, že vedeme absurdní válku proti neviditelnému nepříteli, který se uhnízdil v nás samých. Jde o válku občanskou, v níž se bude – podobně jako za stalinismu – hledat zástupný „vnitřní nepřítel“.

Od Aristotela víme, že člověk je zóon politikon, společenský živočich. Nejsou tedy současné výzvy k umrtvení sociálních kontaktů stejně absurdní, jako říci rybě, aby si zachránila život tím, že vyleze z vody? Krátkodobě, tváří v tvář smrtelnému nebezpečí, lze zmrazení společnosti jakž takž pochopit. Kdo ale zaručí, že podobné porušení demokratického pořádku nebude vbrzku znovu zavedeno s odkazem na nějakou jinou „nouzi“? Nemáme se bát budoucnosti z toho důvodu, jak hladce a bez debaty byl nouzový stav veřejností přijat, kdy v podstatě jedinou formou svébytného jednání společnosti bylo davové syslení?

Jakkoliv nezpochybnitelná je biologická podstata virového nebezpečí, nelze zapomínat, že všechna rozhodnutí, jež činíme, jsou výsledkem politické vůle. Výroky technokratů, že „není alternativy“, musíme odmítat. To jsme slyšeli už před deseti lety v době drastických úsporných opatření; dnes víme, jak nesprávná a zhoubná tato koncepce byla.

Kritická rozprava o přijímaných opatřeních je tudíž nezbytná. A to i ve zrychleném toku času příznačném pro stav nouze. Den co den kvapně rýsované křivky, grafy a statistiky nás staví před hotovou věc, proti které takříkajíc není dišputát. Mluví jakoby „samy za sebe“ – a většinou ve prospěch drakonických opatření. Jsme svědky jakéhosi zvěcnění viru, jako by on sám byl za opatření zodpovědný, nikoliv demokratické instituce.

Epidemie zajisté není výmyslem. Nicméně interpretace předkládaných údajů je nutno brát se zrnkem soli. Prognózy, třebas i zaštítěné vědeckými kapacitami, jsou vždy jen přibližné, nejisté a sporné. Vždyť kolik slovutných epidemiologů se již fatálně mýlilo, kolika lichým předpovědím jsme v posledních týdnech uvěřili!

Výjimečný stav zvýhodňuje jednorozměrné myšlení, stranou odsouvá přemýšlení o vedlejších a dlouhodobých důsledcích. Nastává diktát bezprostřednosti. Časová tíseň, kterou virus vytváří, by nás ale měla naopak před unáhlenými závěry varovat. Proto musí být důvěra, již vkládáme v exekutivu, vždy doprovázena také tázáním, zda jsou užívaná opatření přiměřená. Jen tak lze podat uspokojivé odpovědi na tíživé otázky. Proč mají lidé právě nyní důvěřovat vládě, na kterou za běžných okolností nadávají? Proč mají právě nyní být solidární s jakýmisi spoluobčany, kteří jim jsou v běžném životě zpravidla lhostejní?

Je zneklidňující, jakou moc dnes mají nikým nevolení experti, kteří nedokážou uvažovat jinak než v krátkodobém horizontu bezprostředního nebezpečí a okamžité záchrany. Často nás děsí jazykem hrozeb a strachu. Je důležité, že ti, kdo mají politickou odpovědnost, se od tohoto apokalyptického slovníku pomalu distancují. Televizní projevy českého premiéra a německé kancléřky jsou toho dobrým příkladem.

Proč nejsou v krizových štábech sociologové, kteří něco vědí o sociální soudržnosti a mohou odhadnout okamžik, kdy se společnost začne štěpit, kdy mohou vypuknout sociální nepokoje, násilí, rabování či etnické a náboženské konflikty? Kde jsou psychologové, kteří by politiky poučili o neblahých dopadech dlouhodobé karantény na lidskou psychiku? Domácí násilí stoupá rapidním tempem, jak ukazují první statistiky například z Rakouska. Proč se neptáme, nakolik může současná kolektivní a individuální deprese zvýšit počet sebevražd? V jakých poměrech žijí ti nejslabší, staří, osamělí lidé, samoživitelky?

Jinými slovy potřebujeme kritickou, otevřenou diskuzi o tom, zda skutečně chceme porazit epidemii „za každou cenu“, „všemi prostředky“ a „stůj co stůj“.

Agambenovu tezi o holém životě coby jediné hodnotě zčásti potvrzuje i plísnění ekonomů, jejichž upozorňování na hospodářské dopady epidemie je pranýřováno jako cynismus. Přitom je triviálním faktem, že fungující hospodářství je pro úspěšný boj s epidemií nezbytné. Zatímco ve Švýcarsku a v Německu se o ekonomických opatřeních začalo mluvit okamžitě po vypuknutí epidemie (spolková vláda rychle schválila balíček podpůrných opatření), byla v českém prostředí obdobná diskuze poměrně dlouho tabuizována. Rozprava o uspořádání našich hospodářských poměrů je ale zcela namístě – tedy pokud nechceme do důsledku dovést slavnou Keynesovu nadsázku „in the long run, we are all dead“, tedy z dlouhodobého hlediska jsme všichni mrtví.

Mnozí politici, neskrývaní autokraté i ti, kteří se aspoň formálně hlásí k demokratickému řádu, se s poukazem na nouzový stav snaží zuby nehty kritickou debatu zadusit. Budapešťský parlament dnes 30. března schválil zákon, jenž Viktoru Orbánovi umožní neomezeně vládnout prostřednictvím dekretů. Nouzový stav už nebude muset potvrzovat parlament. Zavádí se vojenský dohled nad 140 klíčovými podniky, země tak v podstatě přechází na „válečné hospodářství“. Kiksy ve zdravotnictví budou přehlušovány štvanicí na údajné viníky, nepřátele lidu, vlastizrádce. Za „poplašné zprávy“ budou padat vysoké tresty.

Jestliže v maďarském případě jde o stupňování delší dobu probíhajícího trendu, v Británii – zemi, která dala světu zásadu habeas corpus (právo na soudní přezkoumání vazby) – jsou podobné tendence alarmující. Podle nového zákona může být infikovaný člověk proti své vůli vsazen až na měsíc do nucené izolace. Zadrženi mohou být i ti, kteří odmítnou virový test. Mentálně postižení mohou být na další dobu nuceně hospitalizováni bez lékařského přezkoumání. Zákon, schválený prakticky bez debaty, má platit dva roky bez ohledu na to, jak se epidemie bude reálně vyvíjet.

Všechny tyto jevy vzbuzují oprávněné rozpaky. Nebude se výkonná moc po skončení epidemie zdráhat nouzová opatření anulovat? Nebudou v budoucnosti „tvůrčím způsobem“ využita, nebude docházet ke kriminalizaci nepohodlných osob? Přestanou se lidé shromažďovat, aby se přeli o politických a kulturních problémech?

I Žižek pokládá představu, že po skončení epidemie se poměry vrátí k normalitě, za iluzorní. Náš život sice nebude jen „holý“, jak tvrdí Agamben, ale epidemie ho změní k nepoznání. Virus nás bude kolonizovat a trvale udržovat v nejistotě, strachu a pocitu zranitelnosti. Člověk se stane prázdným médiem, jež bude vystaveno dalším a dalším infekcím. Zbaveni své svrchovanosti musíme si zvyknout na nepřetržité vyhlašování a odvolávání nouzových stavů. To bude nová normalita, s níž se musíme naučit žít.

Vrátíme-li se ke srovnání současné epidemie s dobou po první světové válce, připadne nám nejvíc do očí bijící fakt, že zatímco před sto lety byla španělská chřipka brána jako jedna z mnoha ran osudu, dnes je – zatím nesrovnatelně mírnější – epidemie alfou a omegou našeho politického bytí. Poválečnou epidemii lidé vnímali v důsledku právě prožitého strádání jako cosi takřka přirozeného. Snadněji ji však přečkali i díky tomu, jak intenzivně, ba fantasticky si představovali, co přijde potom. Byla to doba, kdy přímo explodovaly konkurující si vize radikálně jiné budoucnosti: Wilsonova a Masarykova liberální, Leninova bolševická, Mussoliniho fašistická.

Proti tomu stojí dnešní vyprázdněná politika, zúžená na zajišťování konzumního hédonismu v individuální rovině a na reprodukci globálního kapitálu v rovině nadindividuální. V tomto smyslu se asi znovu ocitáme – pokolikáté již v posledních třiceti letech – před dalším koncem dějin, ať jím bude scvrknutí našeho bytí v holý život, nebo série cyklicky se opakujících výjimečných stavů, v nichž nás bude virový parazit držet v šachu.

Skepse je namístě. V závěru Dostojevského románu Zločin a trest je Raskolnikov posednut pozoruhodnou vidinou: celý svět je odsouzen k zániku na jakousi strašlivou epidemii valící se z nitra Asie na Evropu. Nakažení propadají záchvatům zuřivosti a šílenství, zároveň si jsou ovšem neochvějně jisti svou pravdou, považují se za nadmíru rozumné a neotřesitelně věří ve své vědecké poznatky a mravní zásady. Jakákoli dohoda mezi lidmi je nemožná, a tak se začnou navzájem vyvražďovat. „Zachránit se mohlo jen několik lidí na celém světě, několik čistých a vyvolených, kteří byli předurčeni, aby založili nový lidský rod a nový život, aby obnovili a očistili zemi, ale nikdo tyto lidi nikde neviděl, nikdo neslyšel jejich řeč ani hlas.“

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Doporučené