Článek
Ministerstvo práce a sociálních věcí vydalo text, který rozebírá, kolik lidí u nás pracuje na dohodu a co tito lidé mohou dělat, když o příjem přijdou. Pod nadpisem, který určitě ke kliknutí nevybídne („Analýza četnosti práce na dohodu a možnosti řešení výpadku příjmů u zaměstnanců na dohodu“) se skrývá poklad. Je to opravdu napínavé čtení, které si zaslouží bližší pozornost, protože skvěle vystihuje naše národní přemýšlení o lidech, kteří se neměli dobře ani před epidemií koronaviru.
Pointu prozradím hned. Analýza dochází k tomu, že máme pro lidi pracující na DPP či DPČ zejména dávku mimořádné okamžité pomoci (v hantýrce příznačně nazývané mopka). A v tom je klíčový problém celého příběhu.
Zatímco pro jiné skupiny obyvatel jsou na míru stávající situaci připravené programy jako Antivirus, COVID I, II, III, 25 000 pro OSVČ, upravené ošetřovné, zde je jen dávka věrně kopírující logiku celého našeho sociálního systému. Musíte se o ní dozvědět (vím, neznalost neomlouvá, ale přiznejme, slovy klasika: kdo z vás o ní doteď věděl?), vyplnit správně tři až pět nepříliš triviálních formulářů (to už je verze po „výrazném zjednodušení“) a počkat na verdikt.
Musíte být pečliví, soustředění, informovaní a systematičtí. Psychologové popsali, jak nedostatek zaměstnává naše myšlení natolik, že neumožňuje řešení dalších problémů a vede k tunelovému vidění a jak tito lidé potřebují zpětnou vazbu zvenku. To vše v momentě, kdy jsou příslušní pracovníci zahlceni jinými žádostmi a určitě nemají prostor se každému věnovat individuálně. Úředníci a úřednice za to určitě nemůžou, jsou svázáni pravidly, se kterými nic neudělají. Už nyní ostatně za tři měsíce vyplatili na dávce mimořádné okamžité pomoci 17 milionů korun, což je víc než v celém roce 2013, který byl z tohoto pohledu „nejštědřejší“ (13 milionů). Pro srovnání, 17 milionů je částka, která odpovídá dosavadní tříměsíční podpoře asi 230 živnostníků. Problém je v systému. Na rozdíl od ostatních skupin nemají tito lidé zastání u cechovních nebo lobbistických organizací a je mezi nimi také velké množství nevoličů, takže nejsou zajímaví ani pro politické strany. A tak se na ně v tom zmatku snadno zapomene.
Výplaty náhrad pro OSVČ („Pětadvacítka“) jsou přitom nastaveny v úplně jiné logice. Vyberme tři základní argumenty, které její nastavení provázely:
1. Snadná a flexibilní administrace ze strany žadatelů i státu. V tomto případě je výsledek takový, že polovina ze 9500 žadatelů neprošla sítem a většina z těch, kteří prošli, dostala do 3000 korun. Připomeňme, že jde o jednorázovou mimořádnou pomoc, kterou až na výjimky nedostanete opakovaně. (To, že v „mopce“ 9 lidí dostalo podporu do 48 Kč, je jen třešnička na dortu, která ovšem odvrací pozornost od jádra problému. Byť samozřejmě diskuse o tom, kolik peněz stojí administrace dávky, je určitě namístě.)
2. Nalijme do ekonomiky chybějící likviditu. Je asi zřejmé, že lidé, kteří pobírají tento typ dávek peníze využijí z velké části velmi účelně a za jiné zboží než třeba podnikatelé. Takže proč jim alespoň něco nedat?
3. Řešíme strukturní problém, nevedeme hluboké teoretické debaty o zásluhovosti. Plošná pomoc, i když se může místy minout cílením, totiž pomáhá v důsledku všem. Udržet nad vodou domácnosti a podniky je důležité pro zamezení řetězení krachů a exekucí, které pak postihují celou společnost, která výrazně chudne. Předcházení propadu sociální záchrannou sítí je předcházení sčítání problémů. Nejen ekonomických, ale také sociálních, zdravotních a psychických.
Proč se těmito principy neřídí i dávky pro dohodáře, je těžko vysvětlitelné. Dokument MPSV nám ale dává do logiky uvažování nahlédnout. Dohodáři totiž problém nemají, a když, tak je to problém okrajový. Z celkem 220 tisíc lidí totiž přes 100 tisíc někde jinde pracuje na úvazek. V tom je logika ještě alespoň částečně správná, samozřejmě pro část lidí jde o zanedbatelný příjem (drobné dohody za příležitostnou výpomoc, konzultace a přednášky, účast na výzkumu atp.), těžko ale pro všechny. Další skupinou podle autorů také není třeba se zabývat. Pobírají starobní nebo (částečný) invalidní důchod, jde o studenty (kterým přece dají peníze rodiče). Zbývá vám asi 40 tisíc lidí, ale mezi nimi jsou stejně třeba ženy, které pobírají rodičovský příspěvek. Takže, jak se v textu píše: „Jedná se tedy o 18,4 % z celkového počtu ČSSZ evidovaných zaměstnanců na dohodu, kteří mohou být ohroženi ztrátou zásadní většiny příjmů při výpadku příjmů z práce na dohodu!“ (vykřičník je autentický). Rozumíte. Mohou být ohroženi. To je podle ministerstva maximální teoretický počet, protože ostatní pracují na dohodu jen ze svého rozmaru.
Logika MPSV ukazuje, jak k těmto zranitelným lidem přistupujeme. Je potřeba je pečlivě kontrolovat, ani koruna nesmí vyjít nazmar, ale to nevadí, protože stejně vlastně neexistují. A kdyby náhodou ano, jsme na ně přece připravení. Za svou situaci si můžou sami, můžeme je litovat, ale nebudeme se jimi radši moc zabývat. Naštěstí, pohoršit se na chvíli nad zjevnými nesmysly můžeme. Nezapomeňte totiž, že kdybyste dostali 20 korun, patříte pořád k té šťastnější půlce žadatelů.
