Hlavní obsah

Komentář: Jedna sobota ve dvou světech. Z Česka čiší beznaděj

Foto: Shutterstock.com

Češi přestali respektovat nejen morálku a autority, ale i rozum, kterého jindy mají věru vrchovatě.

Reklama

6. 4. 16:30

Návrat z Kanárských ostrovů do Prahy přináší menší kulturní šok.

Článek

I v sobotu se Las Palmas probouzí časně. Ulice jediného (opravdového) města na ostrově Gran Canaria postupně obsazují rozespalí pekaři, prodavači losů a bezdomovci, kterých žije v okolí parku Santa Catalina plno. Také na zdejších ulicích platí příkaz nosit roušku či respirátor, který prakticky všichni dodržují. I zde je zákaz vycházení před šestou hodinou ranní, ten však přirozeně dodržuje každý normální Španěl.

Na povinný koronavirový test před nástupem do letadla zpět do vlasti spěchám kolem městské pláže. Lidé po ní běhají, procházejí se, usmívají se. Mžourají do slunce. Dodržují rozestupy. Nejpozději při odchodu z písečného pásu si ihned zakrývají ústa rouškou. Usedají do kaváren, které obsluhují zákazníky venku. Pravidlo zní: obsadíte stůl a dostanete nápoj, snímáte roušku. Stoly jsou rozestavěny tak, aby splňovaly vyžadované rozestupy. Biti jsou na tom především číšníci, kteří denně nachodí kilometry navíc.

Tutéž sobotu pozdě odpoledne už potkávám na španělském letišti české turisty. Jako první po několika týdnech mě ve frontě předbíhají a zhusta nedodržují rozestupy. Na palubě pak sedí rebel, který v tubusu přeplněném cestujícími sundává povinný respirátor a hrdinsky se rozhlíží.

Přílet na Ruzyni je návratem o pětatřicet, čtyřicet let zpátky. Lidé chvátají vylidněnou halou, kterou dozoruje uniformovaný policista. Autobusy navečer jezdí sotva po hodině, v areálu nefungují mobilní data. Na Praze toho večera zkrátka ležela deka. Deka všeobecné deprese a rezignované beznaděje. Muž u benzínové pumpy se bojácně rozhlédl, když mi krátce po desáté prodával čtyři plzně.

Dva dny poté jsem se vydal na další povinný test a na ulicích se nestačil divit. Jen málokdo měl na ústech roušku. Znejistěl jsem do té míry, že jsem si na webu zkontroloval, zda toto nařízení vůbec platí. Na sociálních sítích jsem se od jindy svéprávných autorů dozvěděl, že zahraniční výlety neposedných výstředníků mého typu jsou pro české etnikum nebezpečné, a tedy i vlastizrádné. Našli se tací, kteří v rámci kolektivní hygieny přísahali, že si letos odpustí cestu k moři. Další se obávali příchodu cizokrajných mutací a navrhovali zavřít hranice docela. Patrně navždy, neboť tiše předpokládají, že český koronavirus je dobrácký, laskavý, zatímco ten cizácký je krutý a dobyvačný.

V diskusích jsem marně připomínal, že cestování není ilegální. Že je zdravé pro duši, tedy jistě moji. A hlavně: Španělsko je teď v počtu mrtvých na obyvatele šestnácté na světě, zatímco Česko žebříček vede, respektive nachází se hned za miniaturním Gibraltarem.

Ano, psyché současných Čechů formovalo nemravné období komunistické vlády i následná morální nedostatečnost občanských, sociálních i jiných demokratů, kteří po revoluci s chutí zhasínali a zneužívali moc. Dnešní vládnoucí politici ale ve zlobě a cynismu překonali i je. Neopírají se ani o sovětské bodáky, ani o ideologii. Nemusejí přemáhat apetit u prostřeného privatizačního stolu. Oni prostě přišli vysát stát a mstít se. Jejich chování Čechy ujišťuje, že být nemravný je normální. V čase vrcholící pandemie ministři bez ostychu kolaborují s nepřátelskou mocností, které vnucují největší zakázku posledních desetiletí. Kšeftařením s dalším nedemokratickým obrem parazitují na pandemii. To vše v situaci, kdy Česko patří v očkování k nejpomalejším v Evropě.

Bylo by ale příliš snadné svést vše na politiky. Češi přestali respektovat nejen morálku a autority, ale i rozum, kterého jindy mají věru vrchovatě. Španělé (i jiní Evropané) se doma nezamkli s pytli mouky, ani nezahodili roušky jako symbol domnělého útlaku. Myslí, a hlavně žijí. Tuto schopnost teď jako by Češi ztratili.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované