Hlavní obsah

Komentář: Rok, kdy se Česko zřítilo z oběžné dráhy

Michal Kašpárek
Novinář, spolupracovník Seznam Zpráv
Foto: David Neff, Seznam Zprávy

Pieta za oběti nemoci covid-19 na dlažbě pražského Staroměstského náměstí.

Reklama

3. 4. 8:00

Problémy a rozhodnutí okolního světa zasáhnou dřív nebo později i nás. Čeho si většina lidí všímala už před covidem, mělo by po něm konečně dojít vládě i opozici.

Článek

Nejdřív jsme se koronaviru vůbec nemuseli bát, protože přece nejsme v Číně. Později jsme se nemuseli bát plných nemocnic, protože nejsme v Itálii. Zato jsme se měli bát příliš štědré nemocenské, protože nejsme kdekoliv jinde v Evropě, kde bez významného zneužívání motivuje lidi neroznášet viry v práci. Nebo sázky na vakcíny Pfizeru a Moderny, protože v Česku se přece bude vyrábět Novavax. A tak dále – třeba si za další rok připomeneme, jak jsme letos podceňovali vzorkování brazilských a jihoafrických mutací, protože přece nejsme v Brazílii ani Jižní Africe.

Celý komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.

Naprostá většina chyb, které se tu ve zvládání pandemie staly, pramení z přesvědčení, že Česko snad ani neleží na Zemi, ale že se pohybuje kdesi na její oběžné dráze. Je to přesvědčení mylné a odsouvá Česko na periferii, ve které samozřejmě pořád zůstává součástí propojeného světa, ale pociťuje hlavně jeho nevýhody. To přesvědčení tu bylo už před pandemií – ovšem s trochou štěstí by tu nemuselo zůstat po ní. Takhle drahou a dlouhou lekci snad ani nejde prospat.

Představa Česka na oběžné dráze se skládá ze tří myšlenek. První: problémy okolního světa se nás přímo netýkají. Že by se mohly stát i našimi problémy, není automatická možnost, ale jen nejhorší možný scénář. Druhá: svět na hrozby reaguje přehnaně, až hystericky. Rozuměj příliš vysokými veřejnými náklady i soukromými ústupky. A proto za třetí: můžeme světu nabídnout naše vlastní zkušenosti s taktikou pobaveného vyčkávání. Možná se ještě necháme ukecat ke spolupráci, pokud pro nás budou její podmínky výhodné. Ale nechtějte, abychom taktiku měnili – aspoň než dojde na nejhorší možný scénář.

Pandemii covidu můžeme v tomhle pohledu na svět vyměnit i za „klimatické šílenství“. A třeba za s ním související přechod států k obnovitelným zdrojům energie a k elektromobilitě. Vzorec „Česko leží na oběžné dráze“ hledejme například v představě, že nebýt zlovolných bruselských byrokratů, mohli bychom nějakým záhadným způsobem po další dekády udržet prosperující výrobu spalovacích motorů. Bez ohledu na to, že za pár let budou na všech exportních trzích chtít vidět v nových autech elektromotor: tedy vedle unijního Německa i ve Velké Británii, Indii (všechny 2030) a Číně (2035).

Ještě jeden starší příklad: „Možná vás zklamu: krize nám nehrozí,“ reagoval na konci roku 2008 ministr financí Miroslav Kalousek na problémy amerických bank. Krize nejen že se k nám přelila ještě v témže čtvrtletí, ale navíc odezněla o dva roky později než ve Spojených státech.

Byla by to hloupá a zavádějící zkratka tenhle výčet uzavřít konstatováním, že jsme my Češi jacísi uzavření a omezení hobiti. Nejsme. Několik týdnů po Kalouskově uklidňování se finanční krize bálo 80 % domácností. U koronaviru vzpomeňme vykupování supermarketů loni v únoru – týdny před vyhlášením tehdy ještě vládou vylučovaného lockdownu. Iluze Česka na oběžné dráze tedy není složkou národní povahy, kterou by sdíleli všichni, nebo třeba jenom většina. Lidé tu mají slušné povědomí o tom, že co se děje na opačné půlce světa, může se dít, anebo přinejmenším mít nepřímé důsledky i tady.

Jak je tedy možné, že tento podle všeho menšinový pohled na svět opanoval s tak tragickými důsledky českou politiku? Moje teorie: protože takhle shodou náhod přemýšlí obě strany největšího politického střetu přinejmenším posledního volebního období.

Na jedné straně stojí B-tým Andreje Babiše, ve kterém premiér postupně vyměnil většinu ministrů a úředníků s hlavou aspoň trochu do světa za pěšáky ze státní správy a holdingu. Tedy za lidi, v jejichž dosavadních kariérách byla hesla jako „tady nejsme v Číně“ užitečná a platná, protože brigádníkům ignorujícím hygienické normy to připomínat můžete, vlastně spíš musíte.

Mančaft na druhé straně se zase velkou měrou skládá z politiků, ale i publicistů a průmyslníků zformovaných v devadesátých letech. Tedy naučených, že od nás východní půlka Evropy může závistivě opisovat naše úspěchy a západní země zase můžeme varovat před svými zkušenostmi s příliš aktivním a všetečným státem. S myšlenkou, že bychom se toho teď nejspíš mohli naučit víc my od Německa než Německo od nás, na ně nechoďte.

Těm všem teď může jako vhodné místo k rozkoukání se v realitě posloužit improvizovaný památník na Staroměstském náměstí. Ještě před dvěma lety předseda vlády Andrej Babiš věštil, že jsou Češi geneticky předurčeni k tomu, hrát větší roli než doposud. Před necelým rokem tehdejší náměstek ministra zdravotnictví Roman Prymula hádal, že nás před covidem chrání příměs germánských genů. Právě tohle přesvědčení o naší výlučnosti vedlo k těm víc než 22 tisícům křížů nasprejovaným na dlažbu. Zavrhnout ho jako definitivně vyvrácenou pitomost naopak povede k prosperující zemi.

Sdílejte článek

Reklama

Související témata:

Doporučované