Hlavní obsah

Komentář: Legrace bude i bez Trumpa

Miloš Čermák
komentátor
Foto: Profimedia.cz

Konec legrace? Humor – ta úlevná a příjemná věc, bez níž je život tak těžký – vyprchal z Trumpova prezidentství už dávno.

Reklama

9. 11. 2020 7:00

Frustrace, byť podaná komickým způsobem, přinese těžko něco jiného než další frustraci. Tak to často bylo s politickým humorem na adresu Donalda Trumpa.

Článek

Pár minut poté, co Amerika v sobotu uzavřela čtyřdenní maraton sčítání hlasů a oznámila vítěze, napsal komik Tim Dillon na Twitter vtip:

Biden: „Ať přestanou řvát.“

Jill: „To je kvůli tobě!“

Biden: „Cože?“

Jill: „Jsi prezident.“

Biden: „Jsem viceprezident.“

Jill: „Ne, teď jsi prezident.“

Biden: „Můžu si dát trochu pudinku?“

Tolik asi k obavám, že odchod 45. prezidenta nějak zkomplikuje humor či satiru. Jinými slovy, že když z Bílého domu odejde liberály nenáviděný klaun, tak snad nebude z koho si dělat legraci.

Vlastně by stačily dvě poměrně krátké poznámky. Zaprvé: Samozřejmě že bude z koho si dělat legraci. Okolnosti tomu chtěly, že se teď všichni včetně mileniálů a nastupující generace Z radují z vítězství kandidáta, z kterého by jim jinak vstávaly vlasy hrůzou na hlavě. Boomer jako z učebnice, skoro osmdesátileté chodící klišé amerického establishmentu, jež nese snad všechny myslitelné hříchy politického stylu, s nímž chce většina Američanů mladších 40 let skoncovat. Plus nikoli zcela neopodstatněné obavy o upadající mentální zdraví příštího prezidenta.

A někdo se snad bojí, že nebude z koho a proč si dělat legraci?

Zadruhé: politický humor neboli „dělání si legrace“ není v principu vyjádřením názoru. Vtip není nebo nemusí nutně být politickým stanoviskem. Karikatura vzniká tak, že zveličíme některé rysy člověka či situace. Platí to pro karikaturu kreslenou, ale i pro humor jako takový. Ale to neznamená, že chceme karikovaného člověka kritizovat a ponížit.

Používáme neobratné slovo zesměšnit (v dalších jazycích má obvykle kořen z latinského ridere neboli smát se), ale to není primárně to, co je cílem humoru či komika na pódiu. Tím je rozesmát publikum.

Zesměšnit politického oponenta je mnohem efektivnější v diskusi a ta vůbec nemusí být vtipná. Mnohem lepší než humor je pro tento účel načapat daného člověka při lži, nevědomosti či špatném úsudku.

Humor, aspoň ten dobrý, nemá agendu. Neměl by sledovat jiné cíle než pobavit ostatní. Jistě, terč vtipu se může cítit zraněný a poškozený, ale to je to, čemu se vojenskou terminologií říká kolaterální ztráty. Cílem bitvy samotné je výhradně smích publika.

Mimochodem, to je částečně důvod, proč původní nadšení satiriků a humoristů z Donalda Trumpa dost rychle vyprchalo. Ukázalo se, že když někoho začnete nesnášet, je najednou těžké dělat si z něj dobrou legraci. A navíc rozesmát lidi, kteří ho také nesnášejí.

Frustrace, byť podaná komickým způsobem, přinese těžko něco jiného než další frustraci. Tak to často bylo s politickým humorem na adresu Donalda Trumpa.

A hlavně – v politice se najednou objevil někdo, kdo už byl sám o sobě karikaturou. Copak vůbec šlo zveličit nebo přehnat některé rysy osobnosti Donalda Trumpa? Nebo vymyslet nějaké jeho absurdní jednání?

Zjednodušeně řečeno, s Donaldem Trumpem to bylo podobné jako se sexuálními úchylkami v pornografii. Říká se, že ať vás v sexu napadne cokoli bláznivého, až absurdního, tak platí, že to napadlo už někoho před vámi a že už je tomu někde na webu věnována kategorie v online pornografii.

Stejně tak s Donaldem Trumpem: když humoristy či satiriky napadlo cokoli neuvěřitelného, co by Donald Trump mohl udělat nebo říci, tak bylo skoro jisté, že už se tak stalo. A jestli ne, určitě se to stane. Možná to už zítra napíše americký prezident po probuzení na Twitter.

„Je to jako šlehačka v sauně. Za pár vteřin se rozpustí a zkazí. Vy si můžete dělat legraci z čehokoli, co Donald Trump právě udělal nebo řekl. Problém je, že zítra udělá nebo řekne ještě něco horšího. Nebo prostě jiného. A vy budete nahraní,“ řekl o vtipech o Trumpovi v roce 2017 Patton Oswalt.

Trump a politici jako on, které ostatně máme i v Česku, vnesli do veřejného prostoru ještě jeden prvek. Totiž nejistotu, zda informace o nich jsou skutečnost, anebo satira. Prostě jsme si přestali být jistí.

Když začal po nástupu do funkce ministra zdravotnictví tweetovat Roman Prymula, panovala několik dní určitá nejistota, zda nejde o parodický účet. Nešlo. Pak se totéž opakovalo po další výměně na tomtéž křesle a ve veřejném prostoru se objevil twitterový účet nového ministra Jana Blatného. Spousta lidí uvěřila, že je skutečný. Ale nebyl.

Totéž platilo o Trumpovi. Psychologové dali v roce 2019 v jednom experimentu respondentům za úkol, ať se snaží rozlišit skutečné tweety amerického prezidenta od těch parodických. Úspěšnost byla necelých 60 procent. Vzhledem k tomu, že tweety byly „namíchané“ půl na půl, vyšlo by jen o málo hůř hodit si mincí.

Když zmizí hranice mezi realitou a šílenstvím, humor umírá. Trump zničil ironii, tvrdil komik Marc Maron. Když byl před třemi lety v noční show Jimmyho Fallona, vyprávěl moderátorovi, jak vystoupil ve Washingtonu z letadla a četl na mobilu zprávu, že Donald Trump chce nechat postavit sochu Adolfu Hitlerovi. „Moment, ale to není pravda,“ řekl Fallon. Maron odpověděl: „Není. Ale všiml jste si, jak jste na vteřinu nebo dvě zaváhal? Jak vás napadlo, že by to mohla být pravda? Tak to je konec ironie.“

Možná i proto Trump prohrál letošní volby. Protože Ameriku přestalo bavit dělat si z něj legraci. Buď na to vtipálci neměli náladu a chuť, anebo do pokusů o humor příliš promítali své znechucení a odpor. A to pak nebaví ani je, ani publikum.

A pak je tu ještě teorie, že to byli tíž komici a satirici, kteří Trumpovi ke vstupu do nejvyšší politiky a k vítězství v roce 2016 naopak pomohli. Ano, už tehdy jim narcistický byznysmen a aspirující státník připadal směšný. Jako asi většině intelektuálů, těm liberálním bez výhrady.

Ale tehdy Trump ještě tyto lidi fascinoval. Dnes už si na to stěží vzpomeneme, ale v letech 2015 a 2016 připadal mnoha lidem nejsměšnější Trumpův účes působící jako příčesek a pak ještě fakt, že má malé ruce. Obojí on sám vehementně popíral.

Když byl Trump na jaře 2016, dlouho před svým zvolením, ve studiu u zmíněného Jimmyho Fallona, tak se ho moderátor s předstíraně stydlivým výrazem zeptal: „Můžu vám rozcuchat vlasy?“ A Trump po krátkém zaváhání opravdu skloní hlavu a Fallon mu rukama zajede do vlasů. Publikum šílí.

Smějí se Trumpovi odpůrci, protože je to nedůstojné a Trump s rozevlátými, jindy pečlivě poskládanými dlouhými vlasy vypadá všelijak, jen ne prezidentsky. A smějí se i Trumpovi příznivci, vždyť se ukázalo, že jejich kandidát je mužem, který si ze sebe umí udělat legraci.

Před volbami 2016 kolovaly na sociálních sítích tisíce parodií, legračních videosestřihů, satirických vtipů. Liberální elita to brala jako důkaz toho, že se Trump nikdy nemůže stát prezidentem. Vždyť v Bílém domě nemůže usednout člověk, kterého nikdo nebere vážně.

Novinář a autor mnoha bestsellerů Malcolm Gladwell s tím už tehdy nesouhlasil. V tehdy odvysílané první řadě svého podcastu Revisionist History mluvil o „paradoxu satiry“. Ten spočívá v tom, že čím víc si komici z nějakého politika dělají legraci a čím víc to veřejnost zbožňuje, tím víc roste pravděpodobnost jeho politického úspěchu. Že je to vlastně podobné jako v reklamě – neexistuje nic jako špatná publicita.

Existují studie, které tvrdí, že herec Will Ferrell v roce 2000 svými excelentními parodiemi George W. Bushe přispěl k jeho těsnému vítězství. Že Tina Feyová zajistila publicitu a politické hlasy pro Sarah Palinovou, bývalou aljašskou guvernérku a viceprezidentskou kandidátku. A že Alec Baldwin a jeho kreace v blonďaté paruce byly podobným požehnáním pro Donalda Trumpa.

Paradox satiry varuje před tím, abychom nepodléhali iluzi, že humorem či smíchem lze politiky porazit nebo poškodit. Jejich zesměšnění je úkolem pro politické oponenty, nikoli pro komiky a autory.

Čímž se vracíme k otázce na začátku tohoto textu: Odejde s Donaldem Trumpem z veřejného prostoru politický humor? Ve skutečnosti je to otázka špatně položená. Humor – ta úlevná a příjemná věc, bez níž je život tak těžký – vyprchal z Trumpova prezidentství už dávno.

Amerika se vzpamatovává a bude to nějakou dobu trvat. Ale kdyby se z nějakého důvodu satira na nového prezidenta nedostavila, znamenalo by to, že není mužem na svém místě. A to nejméně ze všeho chtějí jeho příznivci.

Mimochodem, už jste slyšeli o tom, jak Joe Biden přijde do baru a objedná si dva bourbony, krabičku párátek a černou podprsenku? Ne? Zkuste si to vygooglovat.

Sdílejte článek

Reklama

Související témata:

Doporučované