Hlavní obsah

Komentář: Lékaři by měli víc říkat „možná“ a „nevím“

Miloš Čermák
komentátor
Foto: Getty Images

V medicíně je nechuť k „nevím“ ještě silnější než jinde.

Reklama

4. 2. 15:00

Hodně toho nevíme. Pandemii možná zvládáme tak špatně i kvůli tomu, že si to neumíme nebo nechceme přiznat.

Článek

Jeden z vašich rodičů je naočkovaný. A co teď? Už máte za sebou vtípky, že je „supermanem“ rodiny a že si teď musí dobře rozmyslet, jak svých superschopností využije. Je načase nějak seriózně zjistit, co očkování znamená. Může covidem onemocnět? A může ho dál šířit a nakazit ostatní? Má přestat nosit roušku tam, kde to nařízení vyloženě nevyžadují? Může přestat být opatrný?

Na něco z toho už se možná zeptal lékaře, který ho očkoval, něco ví od svého praktika. Zbytek čerpá z novin, televize, v horším případě z webových serverů (protože tam není jisté, jaké zdroje nakonec najde) a v tom nejhorším z řetězových e-mailů od svých vrstevníků.

Pravděpodobně tedy na výše uvedené otázky dostal odpovědi. Některé nejspíš rezolutní. Ale právě to je špatně. Protože jediné správné odpovědi na to, co bychom nejvíc chtěli o účincích očkování vědět, jsou „možná“, „pravděpodobně“ nebo „nevím“. A právě „nevím“ říkají lékaři nejméně často a s největší nechutí. Hraje v tom roli ego, ostatně jako v jiných oborech a u každého z nás.

„Nevím“ říkáme vždycky neradi, a pokud se to navíc týká branže, v níž se pohybujeme celý život, bereme to jako selhání. Bohužel. Mám pocit, že to je jeden z důvodů, proč pandemii obecně zvládáme tak špatně.

V medicíně je nechuť k „nevím“ ještě vyšší než jinde. Neomylnost či suverenita jsou součástí lékařské kultury. V některých situacích je to dobře. Lékaři se dostávají do situací, v nichž rozhodují o lidských životech, a pak je většinou dobré být rozhodný a sebevědomý. Uprostřed operace se nelze začít utápět v pochybnostech o dalším průběhu zákroku. Jenže pak je spousta dalších situací, kdy lékaři nemoc s pacientem konzultují či vydávají doporučení. A pak je namístě přiznat, že odpověď je nejistá, případně že ji lékař nezná. Ale kdy jste to od člověka v bílém plášti slyšeli naposled?

Přitom zrovna medicína je oborem, který se velmi intenzivně mění a je ovlivňován novým výzkumem a zároveň není exaktní. Je zatížena silnou ambivalentností. Lékaři víc než jiní experti v přírodních vědách pracují s prognózami, pravděpodobnostmi a vyvažováním rizik a benefitů. Při léčení nemocí, zvlášť těžkých, jsou málokdy dobré a špatné postupy. Většinou jen lepší nebo méně špatné. Ale skoro nikdy ideální a jednoznačné. Ale znovu stejná otázka: jak často se vám stalo, že vám lékař k vašemu zdravotnímu problému či problému vašeho blízkého odpověděl „Nejsem si jistý“?

V posledních dvanácti měsících to byli často lékaři a vědci, kteří byli zdrojem největších kontroverzí a v důsledku možná výrazně přispěli k tomu, že jsme jako společnost v racionálním přístupu k pandemii selhávali. Jedna expertka tvrdila, že koronavirus za pár měsíců zmizí, jiný nás naopak zásoboval katastrofickými scénáři. Ani jedno nevyšlo. Přední kapacity a uznávaní specialisté odrazovali od nošení roušek. Vysoký akademický funkcionář mluvil o mediálním viru. Nemá cenu prohledávat archívy a chytat lidi s tituly před jmény i za jmény na švestkách.

Je to chyba? Selhali tito lidé jako jednotliví profesionálové, nebo je to špatná vizitka celého lékařského stavu, případně příslušných přírodních věd? Ale vůbec ne. Lékaři mají jednoznačně právo na omyl, na pocit nejistoty, na nevědomost. Omyl či chyba jsou součástí vědy, ba co víc – dělání chyb je jen druhou stranou mince objevování. Možná je to dokonce nevhodná metafora, protože mince má dvě stejně velké strany, zatímco chyb a omylů je v lidském poznávání mnohonásobně víc než potvrzených faktů a objevů. Tak to prostě je.

Když kolem Země proletí podivné těleso a vše nasvědčuje tomu, že je z jiné sluneční soustavy, nikoho nezaskočí, když astronomové řeknou, že nemají nejmenší tušení, odkud přesně pochází, jaké jsou jeho vlastnosti a co to pro nauku o vesmíru může znamenat. Prostě je to příliš nová věc a oni měli hrozně málo času podrobnosti zkoumat. A něco dost možná nezjistí vůbec.

Když se objeví nový virus, který se šíří jinak než ty už prozkoumané a jenž způsobuje onemocnění s různými symptomy i průběhem, je to podobné.

Proč to neakceptujeme? Je to těžké. Medicína patří k oborům, které „nemůže dělat každý“. Na rozdíl od řízení autobusu, založení třeba i superúspěšné firmy či psaní článků. Medicína má vysoké formální a skutečné nároky. Musíte absolvovat mnoho těžkých zkoušek a získat mnoho vědomostí. A když se vám to povede, najednou to vzbuzuje někdy až nerealistická očekávání. Na obou stranách. Na straně lékařů, že budou mít vždy respekt a autoritu, a na naší straně, že nám lékaři odpoví na všechny naše otázky.

V pandemii se navíc všechno ještě zkomplikovalo tím, jaký má tahle krize společenský a politický dopad. Když mluví lékař a my mu nasloucháme, hraje roli známé konfirmační zkreslení. Neboli posloucháme lépe toho, kdo říká to, co chceme slyšet. Když nesnášíme nošení roušek (často i z objektivních, třeba zdravotních důvodů), uslyšíme hlavně to, že přední lékaři zpochybňují jejich smysluplnost. A také mnozí lékaři mají skutečně naši důvěru a těší se autoritě. Mnohým z nás pomohli, či dokonce zachránili život, případně to udělali pro naše blízké. Je tedy snadné uvěřit tomu, že se nemýlí ani ohledně viru.

A pak je tu zmíněná politika. Samozřejmě že není jasné, že vakcíny jsou stoprocentně bezpečné. A že zvlášť zcela nové typy vakcín (například Pfizer a Moderna) nebyly testovány tak dlouho, jak by bylo optimální. Samozřejmě existuje nenulová pravděpodobnost, že někomu může vakcína způsobit vážné komplikace nebo i smrt. Ale říci to nebo to napsat znamená být označen za nezodpovědného a nebezpečného.

Existence antivaxerů, kteří říkají nesmysly, vytváří tlak, který je ale také nebezpečný: vede ke snaze tvrdit, že něco víme jistě a nemáme pochybnosti. Jak už bylo napsáno, není to pravda. Pochybnosti jsou naopak žádoucí jako vždycky v dobré vědě. A totéž by se dalo říci o dalších kontroverzních tématech, počínaje účinností roušek a konče vhodností konkrétních protiepidemických opatření. Fungují „nejistě“ a „s určitou pravděpodobností“, ale to nechceme slyšet.

Abych se vrátil k otázkám ze začátku textu. Poctivé odpovědi znějí: očkování samozřejmě stoprocentně před nemocí nechrání. Dnes schválené vakcíny mají pro různé věkové skupiny naměřenou účinnost mezi 60 a 95 procenty, a to ještě ve dvouměsíčním sledování po druhé dávce.

Pokud naočkovaný člověk onemocní, vakcína asi snižuje pravděpodobnost těžkého průběhu nákazy. Ale i to jen předpokládáme. Nevíme, kolik naočkovaných onemocní asymptomaticky, a zda tedy mohou být nebezpeční pro ostatní. Soudíme, že pokud se podaří naočkovat dostatečné množství lidí (a opět nevíme, jestli bude stačit 70 procent populace, anebo bude třeba 90 procent podle toho, jak virus bude mutovat), tak pak teprve začne být bezpečné žít bez omezení a stejným stylem jako před pandemií. Podaří se to stihnout dřív, než se rozšíří mutace viru, který bude rezistentní? Snad ano.

Víme zkrátka strašně málo. Ani očkování nenabízí jistotu konce pandemie. Ale je to ta nejlepší, možná dokonce jediná cesta, jak se z dnešní patálie dostat. Možná kdybychom od začátku víc slyšeli a říkali „nevíme“ a „nemáme nejmenší tušení“, mohli jsme dnes být méně netrpěliví, zklamaní, unavení. Ale ono to skončí. Určitě. Tedy skoro určitě. Pravděpodobně. Snad.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované