Hlavní obsah

Komentář: Nechutné dilema. Virus už rozežral i politiku

Martin Čaban
Komentátor
Foto: vláda.cz

Česko sleduje šílené politické představení v šílených epidemických kulisách.

Reklama

16. 2. 11:45

Politický, morální a právní hazard, do něhož se pustila vláda spolu s hejtmany, může mít smysl jedině v případě, že povede ke zkrocení epidemie. Na to se ale bohužel zcela zapomnělo.

Článek

Postupný rozklad českého státu uprostřed epidemické krize pokračuje. Navzdory nesouhlasu Poslanecké sněmovny, mocenského suveréna v zastupitelské demokracii, jsme opět v nouzovém stavu. Společným dílem vládních, parlamentních a krajských politických elit jsme se ocitli uprostřed neřešitelného morálně-právně-politického dilematu. O něm se možná jednou budou učit mladí politologové a právníci, kteří budou nevěřícně kroutit hlavou, jak se něco takového mohlo stát.

Situace vlastně není složitá. Kvůli vyjednávací nemohoucnosti premiéra Andreje Babiše Sněmovna odmítla udělit souhlas s prodloužením nouzového stavu. Tím fakticky vyrazila vládě z ruky jediný nástroj, který umožňoval ministrům jakž takž předstírat, že bojují s koronavirovou nákazou. Ačkoli bylo několik měsíců jasné, že tato situace může nastat, a několik týdnů bylo pravděpodobné, že nastane, žádná příprava ze strany vlády neproběhla. Namísto plynulého přechodu na připravený plán B vláda začala panikařit a zoufale hledat poslední možnosti, jak zachránit plán A, tedy nouzový stav.

Nakonec jej zcela svévolně vyhlásila znovu, přičemž si tento akt nechala falešně posvětit společným prohlášením hejtmanů. To ale samo o sobě nemá žádnou právní sílu. Krizový zákon sice umožňuje vyhlásit nouzový stav v reakci na volání o pomoc z kraje, jenže toto ustanovení předpokládá, že hejtman se potýká s problémem za pomoci krajského stavu nebezpečí, přičemž tento nástroj přestává ke zvládání situace stačit. Nic takového nenastalo – stav nebezpečí nebyl v krajích zaveden ani na den.

Vláda se snaží tvrdit, že žádost hejtmanů je „nová skutečnost“, která svévolné zavedení nouzového stavu umožňuje, ale to je očividný nesmysl. Hejtmani zoufale a hlasitě žádali o prodloužení nouzového stavu už v průběhu čtvrtečního jednání Sněmovny, která se na jejich volání ovšem vykašlala. Takže hejtmanská bezradnost opravdu žádnou novou informací není.

Další částí celého dilematu je skutečnost, že bez nouzového stavu, tedy podle vůle většiny v Poslanecké sněmovně, by s velkou pravděpodobností nastalo něco jako „divoké rozvolnění“, které by nevyhnutelně vedlo k většímu či menšímu urychlení šíření nákazy, a v důsledku tedy k vyššímu počtu úmrtí na covid-19. Tomuto scénáři může znovuzavedení nouzového stavu a udržení stávajících plošných opatření teoreticky zabránit, přesněji řečeno vývoj epidemické situace bude zřejmě stále stejně špatný jako doposud, nikoli skokově horší.

Za tuto nijak utěšenou vyhlídku platíme flagrantním obcházením ústavy a dělby moci, demontáží demokratických brzd a protiváh.

Fakticky nás tedy poslanci, vláda i hejtmani staví do pozice, v níž bychom se měli rozhodnout, zda alespoň dočasné odvrácení kolapsu zdravotnictví a snížení počtu obětí covidu-19 o několik desítek či stovek stojí za porušení ústavního pořádku a faktickou vzpouru vlády proti Sněmovně. To je ale zcela odporná otázka, na niž neexistuje žádná správná, ba ani lepší a horší odpověď, a je neodpustitelným selháním celé politické scény, že jsme vůbec nuceni si ji klást.

Toto nechutné dilema, v němž jsme se neměli nikdy ocitnout, má a bude mít mnoho dalších dopadů. Především v sobě nese příznaky nefunkčnosti opozice, která se obvykle tváří, že diletantismus vládního boje s covidem-19 by dokázala nahradit racionálním a systémovým fungováním státu. Při první příležitosti ovšem dochází k naprostému rozkladu komunikace mezi centrálami opozičních stran a tím nejcennějším, co v danou chvíli strany mají mocensky k dispozici, totiž krajskými politickými elitami.

Zatímco poslanci ve Sněmovně včetně předsedů obou demokratických koalic tepou vládu za snahu prodloužit nouzový stav a vykreslují růžové vize řízení pandemie prostřednictvím existující legislativy a koordinace krajských politických reprezentací a hygien, sepisují hejtmani z týchž stran zoufalé prosby o prodloužení nouzového stavu. A nakonec se politicky spojí s vládou, aby od sebe úkol řídit epidemii, který jim stranické centrály ve Sněmovně uložily, zděšeně odkopli.

Tohoto klínu zaraženého do samého středu opozičních sil nepochybně rád využije Andrej Babiš a jeho hnutí, řeči Aleny Schillerové o hejtmanech blízkých lidu a poslancích z „malostranských paláců“ byly jenom takovým předkrmem. Především je to ale ze strany ODS, lidovců, TOP 09, Pirátů i Starostů nekonečně trapné politické představení.

To se navíc odehrává v šílených kulisách. Prodloužení nouzového stavu je doprovázeno všemožnými přísliby rozvolňování od otvírání škol až po návrhy na otevření maloobchodu. Ministři i opozice se ohánějí rakouskými a německými inspiracemi, aniž by připomněli, že na rozdíl od Česka se epidemická situace v obou sousedních státech zlepšuje. Jejich křivky denních počtů nakažených i hospitalizovaných klesají z relativně nízkých hodnot, zatímco ty české ze svých neudržitelně vysokých hodnot zvolna, setrvale a nemilosrdně rostou.

Česko, ošklivě řečeno, žádný nárok na rozvolnění bohužel nemá. Dojde-li k otevření škol, je nutné jej vyvážit, ale raději převážit jasnými a přísnými opatřeními na pracovištích, zejména ve výrobních provozech. Povzbuzovat mobilitu otevíráním menších obchodů v nákupních centrech i jinde je rovněž obří epidemiologický risk, který si v dnešní situaci nemůžeme dovolit.

O tom, jak se alespoň přiblížit nějaké kontrole nad epidemií, o tom, zda existuje způsob, jak oživit systémy trasování a testování, o tom, kde v případě rozvolnění „neudržitelných“ opatření dokážeme „udržitelně“ kohouty nákazy zase utáhnout, o tom všem se vůbec nemluví.

Vláda si svým hejtmanským gambitem na úkor práva vypůjčila dva týdny nouzového stavu. Není pravděpodobné, že Sněmovna v sobě najde vůli jej zrušit, ačkoli by to samozřejmě měla okamžitě udělat, pokud si jen trochu stojí za svým čtvrtečním rozhodnutím. Jenže ona si za ním vlastně tak moc nestojí, bylo to spíš divadlo, které se vymklo kontrole. Ústavní stížnosti jsou čirý alibismus, protože jejich vyřešení do horizontu dvou týdnů skutečně nespadá. A po jejich uplynutí se debata přesune do akademické roviny.

Když už se to tedy stalo, je prvořadým úkolem vlády v těch čtrnácti dnech nikoli vymýšlet, co všechno je třeba rozvolnit, ale najít nástroje, které českou epidemickou křivku otočí dolů, a to v podmínkách šíření nakažlivější mutace viru. To by byl extrémně složitý úkol i v politicky stabilní situaci, v momentální fázi rozpadu jakéhokoli politického řízení státu je to už čirá utopie. Jenže bez jejího naplnění celý ten politický, morální i právní hazard přijde vniveč a vyústí ve zdravotnickou katastrofu, které měl podle všech rádoby státotvorných proklamací zabránit.

Anketa

Měly by se podle vás za navržených podmínek (respirátory pro zaměstnance aj.) otevřít od 22. února zbývající obchody?
Ano.
49,8 %
Ne.
50,2 %
Celkem hlasovalo 13730 čtenářů.
Sdílejte článek

Reklama

Doporučované