Hlavní obsah

Komentář: Proč si Čech a Skot nerozumí a bučení slyší každý jinak

Jan Růžička
Odborník na mezinárodní vztahy, působí na Aberystwythské univerzitě ve Walesu
Foto: Profimedia.cz

Hráči Glasgow Rangers poklekávají ve známém gestu respektu před zápasem na Spartě 30. září. Uprostřed Glen Kamara, kolem něhož se točí spor o údajné rasistické urážky.

Reklama

5. 10. 14:30

Pokud pochopíme, že se jedná o střet civilizačních standardů, začíná se zároveň rýsovat možná cesta ven.

Článek

Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.

Debata, kterou vyprovokovala nařčení z rasismu ze strany britských pozorovatelů po pohárových zápasech Slavie a Sparty se skotskými Rangers, vykazuje jedno velké neporozumění. Dané neporozumění je přitom klíčové nejen pro pochopení emocí, jež celou záležitost doprovázejí, ale také s ohledem na možná řešení. Zásadní otázkou totiž není, zda se Ondřej Kúdela či dětští fanoušci na Spartě dopustili rasismu, ale otázka, o jaký spor v celé záležitosti jde. A tato otázka má právě jednu odpověď – jde o střet různých civilizačních standardů.

Takové střety jsou dobře známé z historie mezinárodních vztahů, především evropského setkávání se s ne-evropskými civilizacemi, ve kterém Britové hráli prim. V 19. století pak vedlo takové potýkání se k právnímu a politickému vytyčení pojmu civilizačního standardu. Tento pojem byl v mezinárodních vztazích a v mezinárodním právu používán k zjevné diskriminaci vůči ne-evropským státům a jejich obyvatelům.

Praktickým důsledkem formulace pojmu civilizačního standardu byly nerovné mezistátní smlouvy, legálně formalizovaná nadřazenost Evropanů i totálně nelidské zacházení s ne-Evropany. Faktickým základem této nerovnosti byla samozřejmě větší moc Evropanů, ale ta byla umně zahalena do hávu právního civilizačního standardu. Právě proto, že podle Evropanů nedosahovali civilizačního standardu tak, jak jej Evropané vymezili, neměli ne-Evropané nárok na rovnoprávné zacházení, ani na zacházení podle onoho standardu. Evropané domáhající se svých vlastních práv a vlády práva přesně ta samá práva domorodcům upírali.

Starobylé a mohutné civilizace – Čína, Japonsko, Siam, či Osmanská říše – které samy sebe považovaly za civilizované a měly vlastní civilizační standardy, byly najednou označeny za necivilizované a podle toho s nimi bylo nakládáno. U jejich obyvatel takové označení a s ním spojené zacházení vyvolávalo pocity hněvu, urážky a ponížení. Vědomí této historie má přetrvávající dopad na současnou mezinárodní politiku a emoce, které dokáže probudit, jsou nezřídka využívány k politickým cílům, jak dobře ilustruje například dnešní čínský režim.

Nařčení z rasismu, která putují směrem z Británie do Česka i do širšího středoevropského regionu v souvislosti se dvěma fotbalovými zápasy, jsou současnou variací na téma prosazování civilizačního standardu v dobách dřívějších. Naštěstí se celá věc dnes obejde bez zjevného fyzického násilí, ale v jádru máme možnost pozorovat ten samý proces.

To, že jde o střet civilizačních standardů, je zřejmé z v podstatě jednotné reakce, která přichází z Británie. Podle ní má česká společnost s rasismem problém a je na civilizovanějších Britech, aby ji na tento problém upozornili a patřičně ji převychovali. V tomto úsilí je oprávněný jakýkoli prostředek, neboť účel světí prostředky. A tak bylo slyšet volání po kolektivních trestech a vyloučení Slavie i Sparty z pohárů. Povoleny jsou jakékoli argumentační fauly a na faktických nesrovnalostech nezáleží. UEFA, na jednu stranu obviňovaná z nečinnosti a prohnilosti, je zároveň zdrojem nezpochybnitelné autority, pokud jde o trest, který byl vyměřen Kúdelovi. Trest je sice mnohými Brity označován za nízký, ale to nebrání tomu, aby byl vydáván za jasný důkaz viny (viz reakce britského novináře Petera Smithe na tweet Luďka Mádla – „UEFA saw what we all saw & ruled: racism“. A hlavně, nařčení z necivilizovanosti nelze vyvrátit nijak než absolutním přijetím civilizačního standardu stěžující si strany.

Nastává tak paradoxní situace. Přesvědčení o nadřazenosti vlastního civilizačního standardu vede k upuštění od pravidel jednání, která jsou s oním standardem spojena a vše se zvrhává do pouhé mocenské politiky. Závěry jsou předem dané, protože fakta samozřejmě nikdy nehovoří sama za sebe, ale vždy jde o jejich interpretaci. A tu určuje to, jaký civilizační standard bude uplatněn.

Ti, co uplatňují britský civilizační standard, mají jasno o tom, co Kúdela řekl Kamarovi, ač to nikdo (možná ani sám Kamara) neslyšel. Stejně tak mají jasno, co znamenalo bučení na Letné. Po zápase v Glasgow se neobtěžovali dát prostor pro vyjádření Slavii či Kúdelovi. Sparťanské prohlášení zarámují tak, aby jen dokreslilo už předem daný závěr o východoevropských popíračích rasismu. Nepozastavují se nad zjevnými rozpory ve výrocích trenéra Stevena Gerrarda bezprostředně po zápase v Praze a jeho pozdější reakcí.

V tomto kontextu jsou planou nadějí dobře míněná slova redaktora Luďka Mádla, že novináři mohou přispět k zmírnění napětí, pokud se budou snažit psát „co nejpoctivěji a nejpřesněji.“ Britští novináři, kteří se k věci vyjadřují, jistě píšou s přesvědčením, že tak činí poctivě a přesně.

To, že jde o střet civilizačních standardů, je také zřejmé z reakcí na české straně. Ty lze rozdělit na dva základní typy. Oba druhy reakce přitom spojuje vědomí, že britské a české standardy se liší. Pro první skupinu jsou slova přicházející z Británie jen dalším důkazem toho, jak se Západ zbláznil. Z tohoto hlediska není třeba si klást jakékoli nepříjemné otázky do vlastních řad, neboť daný civilizační standard je prostě nepřijatelný.

Druhá skupina je toho názoru, opět řečeno slovy Luďka Mádla, že „je jen otázkou času, kdy i současné britské standardy budou většinově akceptovány také v Česku.“ Jde o obdivuhodně kritický pohled do vlastních řad. Má ale jeden háček. Všechny, kteří se z důvodů, jež nemají nic společného s rasismem, neztotožňují se způsobem uplatňování britského civilizačního standardu, odsuzuje do kategorie necivilizovaných. A vyvolává tak v nich již zmiňované emoční reakce hněvu, urážky a ponížení. Z nich plyne snaha bránit se tomu, co považují za nespravedlivé nařčení. Což dále vysvětluje intenzitu, s jakou jsou slova z Británie odmítána. Ondřej Kúdela je zářným příkladem této dynamiky. Je jedna věc uznat a přijmout trest za hloupost, které se zcela jistě dopustil. Je věc úplně jiná přijmout trest za něco, o čem je přesvědčený, že neudělal.

Pokud pochopíme, že se jedná o střet civilizačních standardů, začíná se ovšem rýsovat možná cesta ven. Tou nebude vychladnutí horkých hlav, pokud na sebe česká a skotská mužstva nějakou dobu ve fotbale nenarazí. Jakmile se tak totiž opět stane, staré rány rychle ožijí. Stejně tak řešení nespočívá v podřízení se jednoho civilizačního standardu druhému, ale v hledání toho, co je jim společné.

Tvrdí-li jak Kamara, tak Kúdela, že je jim rasismus odporný a cizí, dává jim současná situace paradoxně ohromnou příležitost něco proti němu udělat. Budou to však muset udělat společně. Je lehké natočit klip proti rasismu, jako to udělala Slavia na jaře po zápase v Glasgow, nebo si před zápasem kleknout, jako to dělají Rangers. Ale skutečně mocným gestem by bylo, kdyby si Kamara s Kúdelou dokázali veřejně podat ruku a vystoupit spolu proti rasismu.

Tato možnost bude mnohými určitě považována za naivní. Příklady takových gest ovšem nejsou historicky bezprecedentní. Pokud by takové gesto Kúdela s Kamarou dokázali udělat, zapsali by se do historie výrazně více, než když budou nadále pouhými symboly nesmiřitelného souboje odlišných civilizačních standardů. Zůstane-li tomu tak, budou oba pouhými figurkami v rukou ostatních. Najdou-li cestu ke společnému gestu, stanou se sami hybateli historie.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované