Hlavní obsah

Komentář: Škodíme, nerušit. Česká politika odmítá řešit reálné problémy

Daniel Zeman
spolupracovník redakce
Foto: Jan Mihaliček, Seznam Zprávy

Neexistuje problém, který by česká politická scéna nedokázala vytvořit.

Reklama

30. 7. 2021 13:00

Pokud by se v paralelním světě vytvořilo něco jako zlé UNESCO sdružující ty nejpříšernější lidské výtvory, tak právě „kojeňáky“ by byly jedním z hlavních klenotů této sbírky.

Článek

Čeští poslanci a poslankyně mají ojedinělý dar, který se v uplynulých týdnech opět ukázal v plné síle. Existující problémy neřeší. Neexistující problémy naopak zdatně vytvářejí a posléze ještě zhoršují. Vytvářejí se přitom prapodivně smíchané hlasovací koalice, v nichž se na vládu a opozici často už vůbec nehraje.

Dobrým příkladem jsou kojenecké ústavy. Pokud by se v paralelním světě vytvořilo něco jako zlé UNESCO sdružující ty nejpříšernější lidské výtvory, tak právě „kojeňáky“ by byly jedním z hlavních klenotů této sbírky. Ústavy pro nejmenší děti si Česko udržuje jako poslední země v Evropě. Všude jinde se od tohoto modelu sociální péče ustupuje, a to z pochopitelných důvodů.

Domnívat se, že spokojený a socializovaný jedinec vyroste z někoho, komu se už od útlého věku dostávalo pouze základní pozornosti „tet“, je čiré bláznovství. Potvrzují to odborníci, potvrzují to neziskové organizace, potvrzují to všechny poučky o výchově dítěte, pokud nebyly napsány za dob Charlese Dickense a viktoriánských sirotčinců. Vždyť už proslulý dětský psycholog Zdeněk Matějček poukazoval na psychické strádání dětí v ústavech, a bylo před 60 lety.

Nic naplat, kojenecké ústavy jsou nadále výraznou, byť postupně slábnoucí součástí české ústavní péče o dítě. Ačkoliv se některé kraje snaží od této praxe ustupovat a dětí v kojeňácích ubývá, pořád v nich i dnes tráví první měsíce a roky svých životů zhruba 300 dětí, na jejichž psychickém, ale i fyzickém zdraví se tato zkušenost nesmazatelně podepíše.

Člověk by přitom řekl, že aktuální návrh zákona o zrušení ústavů, respektive o jejich transformaci na specializovaná centra pro zdravotně znevýhodněné děti, projde oběma komorami parlamentu jako nůž máslem. Vždyť co by mělo být našim zákonodárcům přednější než spokojené děti. Jenže smůla, kojenci a batolata musejí opět počkat. Na programu jsou důležitější věci. Projednávání se odkládá a reálně hrozí, že se návrh nestihne projednat do konce tohoto volebního období. A to bude znamenat jediné – zákon spadne pod stůl a v nové Sněmovně bude muset vše začít nanovo.

No tak to zkrátka tentokrát nevyšlo, udělá se to příště. Nevyšlo to už ovšem ani ministryni Michaele Marksové Tominové, která o totéž usilovala v letech 2014–2017. Tehdy do toho hodilo vidle Ministerstvo zdravotnictví. A nevyšlo to ani ministru Jaromíru Drábkovi, který zrušení navrhl už v roce 2011. Jenže pak byl odejit nejdříve on sám a následně i celá Nečasova vláda a Sněmovna se předčasně rozpustila – a děti měly opět smůlu.

Dekáda marných snah o zrušení kojeneckých ústavů přitom není v rámci české politiky ojedinělou záležitostí. Jakmile totiž existuje nějaký reálný problém, řešení je potřeba si pořádně promyslet. Hlavně nic neuspěchat, neukvapit se. Dát tomu chvilku čas. Nechat to odležet.

Podobně je na tom třeba zákon o sociálním bydlení, tedy neexistující legislativa, která má dokonce vlastní stránku na Wikipedii. Zákon se nestihl projednat v minulém volebním období, a ačkoliv jeho přípravu a schválení měla Babišova vláda v programovém prohlášení, nestalo se dodnes vůbec nic.

V nedostupnosti bydlení jsme přitom dlouhodobě na evropské špici, jen letos nás výjimečně předstihlo Srbsko. Zákon o sociálním bydlení přitom mohl tento markantní problém alespoň zčásti řešit. V Česku totiž sociální bydlení potřebuje přibližně 120 tisíc lidí.

Jenže málo platné, vyřešení problému by mohlo někomu pomoct – větší či menší skupině lidí. A to je něco, s čím mají čeští zákonodárci zásadní problém. Ne snad proto, že by to byla monstra. Určitě ne všichni. Pomoc je ovšem z jejich pohledu, stejně jako z pohledu voličů, vnímána jako něco, co je potřeba si „zasloužit“.

Jenže ono by se mohlo nedej bože stát, že by se pomohlo někomu, kdo si to „nezaslouží“. Někomu, kdo pomoc možná zneužije. Nemusí se to stát, ale to riziko je tu vždycky. A sebemenší, mnohdy téměř neexistující riziko je potřeba náležitě legislativně ošetřit a vynaložit na to desítky hodin práce desítek zákonodárců. V podstatě jde o to vytvořit ke stávajícím problémům problém úplně nový, zatím nepoznaný, a zhoršit jím ty stávající.

Příkladem může být také nedávno schválený návrh umožňující exekuci dávek v hmotné nouzi po spáchání tří přestupků. Nenašel se snad jediný odborník, který by tento zákon uvítal. Většina před ním naopak varovala, že už tak značné problémy těch nejchudších a sociálně vyloučených lidí pouze zhorší.

Navrhovatelé zákona z řad opozičních poslanců ODS kontrovali tím, že takovým přestupkem má být například neposílání dětí do školy. Při bližším pohledu zjistíme, že mnohé ze „záškoláckých“ dětí žijí – i vinou chybějícího zákona o sociálním bydlení – na ubytovnách, což je zřejmě to nejméně stimulující místo pro dítě školou povinné.

Zkušenosti z brněnského projektu Housing First, v němž se zabydlovaly rodiny z ubytoven v městských bytech, přitom ukázaly, že zlepšení školních výsledků dětí bylo jedním z prvních a velkých benefitů.

Pozornějšího diváka zdejší politiky přitom nepřekvapí, že právě vytváření zbrusu nových problémů, které ještě posílí ty stávající, je mnohem snazší. V takovém případě si jsou čeští zákonodárci jistější v kramflecích, nalézají podporu napříč partajemi a zákony proběhnou legislativním kolečkem rychleji než Zátopek stadionem. „Třikrát a dost“ to stihlo za tři roky – o takovém tempu si můžou děti z kojeňáků nechat zdát.

Jak lakonicky připustil poslanec Jan Bauer z ODS, zákon „třikrát a dost“ může v praxi znamenat klidně i to, že některé rodiny skončí pod mostem. Co se v takovém případě děje s dětmi? Jsou odebírány a putují do ústavů, ty nejmladší do „kojeňáků“, kde zaručeně nepochytí sociální dovednosti, které by jim umožňovaly neskončit za pár let pod týmž mostem. A tak budou potřeba další zákony a další volební kampaně proti „zneužívačům“.

Je to dokonalé politické perpetuum mobile, jen nás jeho udržování stojí mnohonásobně víc, než si vůbec dokážeme představit.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované