Hlavní obsah

Komentář: Už za Rakouska se říkávalo „spolu to zvládneme“

Foto: Profimedia.cz

Srocení Vídeňanů pod portréty rakouského a německého císaře, snímek z léta 1914.

Reklama

6. 3. 8:00

Zanikající habsburskou říši vnímáme jako trochu komický svět generálů ze Švejka, kteří si nevidí na špičku nosu, a přesto si myslí, že velí všemu. Jako něco dávného, co už nám nemá co říct, protože dnes jsme někde úplně jinde.

Článek

Nástup do první světové války v létě 1914 zvládlo Rakousko-Uhersko nad očekávání skvěle.

Před válkou rozhádaná společnost se dokázala semknout a vyslyšet známý císařský manifest „Mým národům“. Stařičký František Josef v něm končil úderně: „Spoléhám na Svoje národy, které ve všech bouřích vždy v jednotě a věrnosti kolem Mého trůnu se seřadily.“ Jinými slovy: „Spolu to zvládneme.“

Císař neměl tak docela na mysli „spolu“, jako spíše „vy za mě“, ale to ve všeobecném nadšení parného léta zapadlo. Pluky poslušně mašírovaly a kdo nemašíroval, pomáhal, jak mohl. Hospodyňky tehdy nešily pro vojáky roušky, ale ponožky a spodní prádlo. Pořádaly se spontánní sbírky. Lidé i podniky kupovali potraviny, tabák a vůbec cokoli, čím by mohli hrdinům z první linie přilepšit. Nikdo nebyl z války nadšen, ale mnozí věřili, že když se všichni semknou a udělají vše pro vítězství, vojáci budou do švestek doma a normální život se rychle vrátí.

Brzy se však začaly ukazovat problémy. Boj tehdy nevedla hygienická služba, ale skutečná armáda. Ta byla v předválečných letech chronicky podfinancovaná, dezorganizovaná a v ostrém boji začala kupit chybu za chybou. Jeden generál nevěděl, co dělá druhý, zastaralá technika v kritických chvílích selhávala a generální štáb s úžasem sledoval, jak se mu hned první ofenziva proti slaboučkému Srbsku bortí pod rukama. Bojovníkům z první linie tehdy sice zvláštní prémie nikdo veřejně nesliboval – plnili přece vlasteneckou povinnost. I tak však vojáci tváří v tvář neschopnosti velení začínali chápat, že císařovo „spolu“ bude v praxi znamenat „budete v tom sami“.

Mrtví začali rychle přibývat. Jejich seznamy se tehdy nevyvěšovaly na obecních nástěnkách, ale vycházely v novinách. Ty musely postupně přidávat další a další stránky, aby se na ně nekonečné zástupy jmen vůbec vešly. „Váš syn zemřel v chrabrém boji…“, četli v oficiálním dopise zdrcení pozůstalí. Nikdy se nedozvěděli, že jejich příbuzný zemřel chladem, protože někdo na generálním štábu nezajistil dost přikrývek, nebo na banální zranění, protože někdo jiný na generálním štábu nebyl schopen vybavit jeho jednotku dostatkem obvazů.

Velitelé přehazovali vinu za kupící se debakly na proradného nepřítele, na pomalu pomáhající spojence, nebo dokonce na vlastní mužstvo. Fotografie zrádců tehdy neukazovaly pražské náplavky, ale rovnou pověšené špehy a dezertéry. Občas došla trpělivost i předsedovi vlády nebo samotnému císaři. Tu a tam se vyměnil ministr války nebo zahraničí. Každý měl svou představu, jak válku vyhrát, a každý chtěl udělat něco jinak. Mrtví ale přibývali stále rychleji. I rakve leckde došly. Nejvyšší generalita mezitím na každotýdenních tiskových konferencích dokola sdělovala, že rakouské jednotky ve skutečnosti postupují, vše je pod kontrolou a slavné c. a k. zbraně čeká jasné vítězství. Na začátku se novináři o místa na těchto konferencích skoro prali. Každý čekal, co za senzační novinu uloví. Časem ale přestaly donekonečna opakované projevy každého zajímat. Lidé měli vlastní, důležitější starosti. O své blízké, o své živnosti, o jídlo a mléko pro děti.

Aby byl boj proti nenáviděnému nepříteli dostatečně efektivní, vršila rakouská vláda jedno opatření za druhým. Měla to tehdy jednoduché, protože parlament byl po vyhlášení válečného stavu rovnou rozpuštěn. I přesto však některá nařízení nedávala smysl, některá si protiřečila a některá byla směšná. Káva se tehdy do jednorázových kelímků v pytlíku nepodávala, zavedeny byly ale takzvané bezmasé dny, během kterých se nesměly prodávat ani konzumovat masné výrobky. Tyto dny byly jiné v Čechách a jiné na Moravě, takže přičinliví občané poblíž zemské hranice si mohli maso dopřát prakticky kdykoli – na rozdíl od Pražanů či Plzeňanů.

Jídlo bylo vůbec nedostatkovým zbožím. Podobně jako dnes vakcíny. Vláda proto přišla s propracovaným systémem distribuce, který vyústil v nekonečné a ponižující čekání ve frontách na něco, co ve výsledku stejně nebylo k dispozici. Nikdy za to nemohl stát, ale špioni nepřítele, nebo dokonce sami vyhladovělí lidé, kteří přestávali projevovat dostatečné válečné nadšení a nechtěli se ve jménu vítězství dále omezovat.

Proč také, když si někteří byli rovnější? Zatímco tisíce lidí se tísnily ve frontách na nedostatkové zboží, někteří ho dostávali přednostně. Na dovolenou do zahraničí se jezdit nemohlo, stejně jako se nechodilo na fotbal. O vakcíny také nešlo. Stačilo, aby si někteří vyvolení užívali v luxusních vídeňských restauracích. Marně se hájili, že to přece není zakázané, když si to člověk dokáže zařídit. K soudu nebo alespoň pokutě to skutečně dotáhl málokdo. Těžko se pak ale věřilo, že „spolu“ zahrnuje opravdu všechny.

Císař už raději příliš neopouštěl svoji rezidenci. Byl starý, nemocný a pramálo věděl, co se v jeho mocnářství skutečně děje. Zatímco na počátku války byl pohyb jeho kolony po městě provázen nadšenými špalíry mávajících Vídeňanů, postupem času musela ochranka každou chvíli měnit dříve známou trasu. Nikdo si nemohl být jist, že po císařském vozu někdo nehodí kámen. Mnoho z těch, kteří mocnáře v létě 1914 nadšeně vítali ve vídeňských ulicích, mělo najednou pocit, že je nechal být.

I ve válce se ale musí pracovat. Průmysl jel proto na plné obrátky. Dělníci pod vojenským velením mohli jen do práce a zpět domů. Ani jim nikdo nesliboval zvláštní prémie. Ty se vyplácely jinde. Kapitáni rakouského průmyslu živě plnili pochybné státní zakázky, rozdělované ve válečném stavu v lepším případě narychlo a bez přípravy, v horším případě rovnou za provize příslušným úředníkům. Nebyl přece čas hledat nejlepší nabídku, když v první linii potřebovali nutně vybavení, které už sice měli dávno mít, které se ale nikdo neobtěžoval včas zajistit.

Mohlo se dokonce zdát, že válečný stav nejvíce vyhovuje právě těm několika velkým firmám, které v tomhle „erárním kapitalismu“ cíleným vysáváním státu pohádkově bohatly. Stát měl ostatně na rozhazování. Vedení války financoval prostřednictvím gigantických půjček, kterými se zadlužil na generace dopředu. Sociální demokracie tehdy nebyla ve vládě, vytrvale však odmítala cokoli podniknout. I když válka decimovala zejména její voliče, destabilizovat už tak těžkou situaci by podle vedoucích představitelů strany znamenalo zbytečný risk a mohlo by situaci ještě zhoršit.

Školy zůstaly sice otevřené, těžko se v nich ale vyučovalo. Kvůli prevenci šíření nakažlivých chorob byly uzavřeny školní knihovny a mnoho rodin bylo nuceno starat se o základní živobytí tak, že na děti nezbýval čas. Ty proto musely trávit spoustu času o samotě, odkázány samy na sebe a vystaveny nemilosrdnému světu dospělých. Přibývalo hádek, domácího násilí i sebevražd. To vše před dětskýma očima. Stopy traumat z války si pak tisíce dětí nesly celý život. Ještě za první republiky tehdejší učitelé a psychologové vyčítali padlému Rakousku nevratné škody, kterých se dopustilo na nejmladší generaci.

Nikdo už raději nepřipomínal „jednotu a věrnost kolem trůnu“. „Spolu to zvládneme“ se potichu vytratilo. Vláda místo toho začala vyzývat vysílené obyvatelstvo, aby to vše ještě chvíli alespoň „vydrželo“. Došlo i na přiznání vlastních chyb a sliby, že už bude jen lépe. Vydržte ale ještě tuto zimu. Ještě měsíc. Nebo alespoň týden. Pak už ten vagon obilí určitě dorazí. Vagon nikdy nedorazil a nikdo už nevěřil.

Zpočátku lidé jen přestali poslouchat četníky. O něco později začali demonstrovat. Nepomáhaly ani domluvy, ani násilí. Doba to byla tvrdá, na demonstracích se nerozhánělo vodními děly, rovnou se střílelo. I tak ale na podzim 1918 pohár trpělivosti přetekl. Společenská smlouva byla vypovězena a třísetletá habsburská říše zanikla.

Dnes ji vnímáme jako trochu komický svět nabubřelých generálů z Haškova Švejka, kteří si nevidí na špičku nosu, přesto si však myslí, že velí všemu. Jako svět nezkroceného úředního šimla, který zapomněl na život tam venku. Jako svět, který selhal tváří v tvář nečekané krizi. Jako něco dávného, co už nám dnes nemá co říct. Dnes jsme totiž úplně jinde.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučené