Konec mylných předsudků. Vikingové byli jiní, než jsme si mysleli

Tým čítající 90 výzkumníků pod vedením specialisty na starodávné vzorky DNA z Kodaňské univerzity Eske Willerslevem publikoval tento týden jednu z nejrozsáhlejších studií se zaměřením na výzkum staré DNA vůbec. Šlo o výzkum DNA patřící celkem 442 vikingům, kteří žili v období největšího rozkvětu těchto legendárních mořeplavců, tedy zhruba mezi lety 750 až 1050 našeho letopočtu.

Vědci čerpali z DNA sebrané z hrobů vikingů napříč celou Evropou od severních oblastí (Grónsko, Island, Skandinávie a území dnešní Británie) přes východní oblast (Pobaltí a Ukrajina) po jih Evropy (Sicílie). Výzkum, který trval téměř deset let, zaregistrovala drtivá většina zahraničních vědeckých serverů, které jeho závěry shrnují zhruba následovně - vikingové nebyli tím, čím jsme si dosud mysleli.

Pro mnohé je nepochybně překvapující závěr, že vikingové měli ve skutečnosti často tmavé vlasy, což v té době podle vědců platilo obecně pro všechny Skandinávce. To ale není zdaleka všechno.

Kudrnatý tmavovlasý muž. Ilustrační rekonstrukce představy o tom, jak vypadal typický viking podle nové studie:

Skandinávský původ totiž podle vědců ani nebyl zcela určující. Být vikingem minimálně pro část vikingských skupin znamenalo spíš něco jako povolání, než že by to mělo něco společného s etnicitou. Vědci si to myslí, protože našli řadu jedinců pohřbených ve vikingských hrobech, kteří neměli skandinávskou DNA.

Tací jedinci se našli například na Orknejských ostrovech. Jinde na území dnešní Británie byli jako vikingové pohřbeni i lidé, kteří podle genů patřili ke keltskému kmeni Piktů, jedněch z prvních obyvatel ostrovů.

Jak vikingové nevypadali:

Jsou ale i opačné příklady, kdy se ve Skandinávii ve vikingských hrobech našli „cizinci“. Například viking s irsko-skotským původem. Stejně tak v Norsku se našlo několik vikingů, jejichž DNA ukazovala na laponský původ. Sámové, jak se Laponcům také říká, sice Norsko původně obývali, do vikingů ale měli daleko. Geneticky byli blíž obyvatelům Sibiře a západní Asie a živili se hlavně chovem sobů.

„Tyto identity nebyly genetické nebo etnické, byly sociální,“ potvrdila pro časopis Science již zmiňovaný závěr studie o tom, co to znamenalo být vikingem archeoložka z Muzea kulturní historie v Oslu Cat Jarman.

Poměrně překvapující bylo pro vědce i zjištění, že ačkoliv mezi vikingy nacházeli vekou genetickou různorodost, neplatilo to pro samotné Skandinávce. Až na několik výjimek z pobřežních osad a ostrovů, které byly centry obchodu, byli Norové, Švédi a Dánové geneticky více méně separovaní.

Vědci ve vzorcích DNA objevili i náznaky dramatických příběhů, které na rozdíl od ostatních závěrů studie celkem korespondují s tím, co o vikinzích vídáme v současné popkultuře.

Identifikovali například pár bratranců, které smrt rozdělila stovky kilometrů od sebe, jeden byl pohřben v Oxfordu a druhý v Dánsku. Na nalezišti v Estonsku naopak identifikovali celou posádku, která kompletně pocházela ze stejné vesnice nebo města, čtyři z pohřbených mužů byli bratři.

Výsledky rovněž přinesly novou teorii ohledně geografie nájezdů. Vikingové ze Švédska podle nich své nájezdy směřovali hlavně do Pobaltí, Polska a po řekách i na vnitrozemní území dnešního Ruska nebo Ukrajiny, Dánové dávali přednost drancování dnešních britských ostrovů a Norové nejčastěji mířili na sever, čili na Island, do Grónska a kolonizovali i Irsko. V tomto případě nicméně vědci přiznávají, že jde spíš o teorii.

Několik zásadních otázek zůstává i po publikaci velké studie nadále nezodpovězeno. Stále se například neví, odkud se vzali první vikingští a zároveň i vůbec první evropští osadníci v Severní Americe.

Potenciál pro další objevy se podle vědců skrývá i ve východní Evropě, kde vikingové podle názoru části odborníků byli u zrodu ruského státu.